Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1200/2018Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaDovolání
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1200.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 obč. zák. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017

§ 238 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 ...

více
Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1856/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1200/2018-268

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka, v právní věci žalobce J. S., nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 1 000 000 Kč a o uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 89/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 62 Co 212/2017-220, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 43 C 89/2015-154, připustil návrh na rozšíření žaloby o částku 200 000 Kč s příslušenstvím uplatněný podáním žalobce ze dne 2. 12. 2016 a návrh na rozšíření žaloby o částku příslušné daně z částky 500 000 Kč uplatněný podáním žalobce ze dne 1. 7. 2016 (výrok I). Dále zamítl návrh žalobce ze dne 1. 3. 2017 na spojení řízení vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 14 C 329/2015, sp. zn. 29 C 99/2016, sp. zn. 29 C 284/2016, sp. zn. 20 C 23/2016, sp. zn. 42 C 90/2016 (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 1 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), taktéž zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci příslušnou daň z částky 1 000 000 Kč (výrok IV) a v neposlední řadě zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna odstranit z insolvenčního rejstříku na elektronické adrese www.isir.justice.cz z oddílu B, v právní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 45 INS XY datum narození, bydliště, e-mail žalobce z přípisu Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2014 (listina č. 6), z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2014 (listina č. 7), z přípisu Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2014 (listina č. 10), z dopisu Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014 (listina č. 16), z dopisu Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014 (listina č. 20), a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V). Závěrem soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok VI).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobce proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV, V a VI (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 200 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího ve zveřejňování jeho osobních údajů na elektronické adrese www.isir.justice.cz v právní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 45 INS XY.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání není podle § 237 přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Vzhledem k výše uvedenému je dovolání žalobce v rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu nepřípustné, neboť prostředkem obrany proti němu je žaloba pro zmatečnost.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci proto dovolání není přípustné v rozsahu výroku III zcela a výroku II v rozsahu, v jakém potvrzuje výrok VI rozsudku soudu prvního stupně, neboť dovoláním dotčenými výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.

V rozsahu výroku II, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a V, stojí napadený rozsudek na závěru o neexistenci újmy na straně žalobce. Námitka žalobce, že se nemajetková újma neprokazuje a vzniká již porušením práva, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se ohledně jejího posouzení odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014), pokud danou otázku posoudil opačně, tedy že existenci nemajetkové újmy způsobené jinak, než porušením práva na přiměřenou délku řízení, musí žalobce tvrdit a také prokázat. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, není případný, neboť ten se týká výlučně náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, tedy jiného nároku, než jaký byl předmětem tohoto řízení.

Protože se žalobci nepodařilo zpochybnit jeden z důvodů, který vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby, nemohou další dovolací námitky zpochybňující závěr odvolacího soudu o neexistenci nesprávného úředního postupu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť by se jejich posouzení dovolacím soudem nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toliko na vysvětlenou žalobci Nejvyšší soud dodává, že v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), se nelze úspěšně domáhat uložení povinnosti konat nad rámec poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012).

Vady řízení namítané žalobcem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Stejně tak nemůže dovolací soud přihlížet ani k odkazům na dřívější podání žalobce (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru