Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1198/2017Usnesení NS ze dne 30.08.2017

HeslaNáklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1198.2017.1
Dotčené předpisy

§ 150 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 34/18 ze dne 27.02.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1198/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně JUDr. L. K., proti žalovaným 1) METRENIA, a. s., se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 10/433, identifikační číslo osoby 282 06 096, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 10/433, a 2) Mgr. M. E., se sídlem v Chrustenicích 208, správci konkursní podstaty úpadce Bytové družstvo Salve 10, v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 10/433, identifikační číslo osoby 614 62 241, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 44/011, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2016, č. j. 20 Co 277/2016-327, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2016, č. j. 20 Co 277/2016-327, se ve výrocích V. a VI. (zde ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1/) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud právního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2015, č. j. 19 C 44/011-259, zamítl žaloby, jimiž se žalobkyně domáhala určení, že předmětné nemovitosti (které byly vyčleněny v označenou jednotku), netvoří samostatnou jednotku, že (katastrální) zápis této jednotky se ruší, a že vlastníkem označené nebytové jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na společných částech označené budovy, nacházející se na označeném pozemku, je žalovaný 2). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů řízení částku 57.596,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl předmětný návrh žalobkyně na změnu žaloby (výrok I.), zamítl dále návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok II.), řízení o odvolání žalobkyně proti meritornímu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok III.), rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku II. a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) potvrdil (výrok IV.), výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) změnil tak, že se žalovanému 1) náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.), a dále rozhodl, že se žalovaným nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok VI.).

Proti nákladovým výrokům V. a VI. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud v řešení procesní otázky týkající se aplikace moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Předně dovolatelka zdůrazňuje, že žalobkyně je činnou advokátkou, takže měla a mohla vědět, že nabývání vlastnického práva v nedobrovolné exekuční dražbě je způsobem originárním. Za dané procesní situace měla žalobkyně vzít žalobu zpět, avšak učinila pravý opak, kdy navrhla, aby soud připustil změnu v osobě žalovaného, což posléze nemohlo skončit jinak, než zamítnutím žaloby. Podle dovolatele takováto procesní aktivita žalobkyně nemůže být okolností zvláštního zřetele hodnou, která by odůvodňovala postup ve smyslu § 150 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu se tak odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který ve své judikatuře zdůrazňuje, že k uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu § 150 o. s. ř. může dojít výhradně na základě komplexního posouzení různých faktorů, jakými jsou osobní, majetkové, sociální a další poměry všech účastníků, ale také okolnosti, které vedly k uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, sp. zn. 23 Cdo 2765/2015, sp. zn. 21 Cdo 200/2015, sp. zn. 26 Cdo 128/2016, sp. zn. 23 Cdo 2/2016). Odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když aplikoval § 150 o. s. ř. pouze s odkazem na to, že po změně vlastnictví k předmětné nebytové jednotce mělo být pro žalobkyni s právnickým vzděláním a dlouholetou advokátní praxí údajně obtížné se zorientovat v nastalé situaci. Odvolací soud rovněž pochybil, nedal-li možnost dovolateli se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva vyjádřit a případně vznést vhodné důkazní návrhy (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, nebo sp. zn. 23 Cdo 2/2016, anebo rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 828/06, sp. zn. III. ÚS 1378/07, a sp. zn. IV. ÚS 2259/13, případně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. září 2013, ve věci stížnosti č. 9815/10). Kromě toho uplatnění moderačního práva je výjimkou z pravidla, že právo na náhradu nákladů má ten účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch; Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně vyjádřil svůj právní názor, že každou výjimku z pravidla je nutno vykládat restriktivně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo sp. zn. 28 Cdo 1878/2013). Z vyložených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích V. a VI. a přiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci. V úvodní části svého vyjádření popisuje procesní genezi případu, řeší otázku, zda původnímu žalovanému vznikl nárok na náhradu nákladů řízení, zdůrazňuje, že odvolací soud ve svém rozhodnutí akcentoval okolnost, že v průběhu řízení došlo ke změně vlastnictví na základě dražby a že „soud prvního stupně se tak nedostal k rozhodnutí o meritu věci vůči původnímu žalovanému.“ Dalším důvodem pro aplikaci moderačního práva byla skutečnost, že dovolatelka nárokovala odměnu za podání, které nesplňují podmínky úkonu právní služby podle advokátního tarifu, a uplatnila duplicitně odměnu advokáta za označená podání. Dovolání by mělo být odmítnuto, neboť dovolatelka byla v soudním řízení oprávněna požadovat pouze finanční plnění do maximální částky 39.912,- Kč za oba stupně řízení a nedosahuje tak peněžitou částku 50.000,- Kč. Pro případ, že se bude dovolací soud „věcí meritorně zabývat, žádá žalobkyně, aby současně posoudil po právní stránce, zda lze v českém právním řád nezkolaudovanou nebytovou jednotku, která byla v prohlášení vlastníka vyčleněna v rozporu se zákonem a v rozporu s právy členů bytového družstva, v rámci dražby originárním...způsobem vytvořit doposud neexistující jednotku, která před konáním dražby nemohla vzniknout z důvodu rozporu se zákonem, ustanovením § 239 odst. 4 písm. i) zák. č. 513/1991 Sb., obch. zák., § 23 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. ZVB, s ustanovením § 222 zák. č. 40/2009 Sb. trest. zák. ve vztahu k věřiteli se splatnou pohledávkou, ing. Š. a v rozporu s ust. § 209 odst. 1 a 4 zák. č. 40/2009 Sb. trest, zák. ve vztahu k žalobkyni a k ostatním členům BSS10. Právní otázka zní, zda lze získat vlastnictví k doposud právně neexistující jednotce vydražitelem – dovoletelkou (z důvodu absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka budovy co do vyčlenění jednotky č. 433/12. Neplatnost v tomto případu vyplývá z ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb.“

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.

Soud prvního stupně (výrokem III.) uložil žalobkyni povinnost, aby zaplatila dovolatelce na náhradě nákladů řízení částku 57.596,- Kč, když vycházel celkem ze 14 advokátem dovolatelky v řízení učiněných úkonů právní služby po 3.100,- Kč, a dalších (v odůvodnění rozsudku specifikovaných) nákladových položek, zatímco odvolací soud k odvolání žalobkyně tento nákladový výrok (v rámci svého výroku V.) změnil tak, že se tato náhrada (prvoinstančního) řízení dovolatelce nepřiznává, stejně jako i náhrada nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k již výši dovolatelce (rozhodnutím odvolacího soudu) odepřených nákladů řízení, je přitom zřejmé, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč a že se zde tudíž neuplatní režim ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolání žalované 1) proti dotčeným nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu je tudíž ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je také – jak bude rozvedeno dále – i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení uvedené procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka správně a důvodně odkazuje na judikaturu dovolacího soudu v otázce rozhodování o náhradě nákladů řízení, resp. o podmínkách aplikace § 150 o. s. ř., jež stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).

Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí (ve stručnosti shrnuto), že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek s tím, že nadepsaná rozhodnutí uvádí demonstrativní výčet těchto rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost přitom musí být věnována náležitému odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace § 150 o. s. ř. Tento závěr přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“), když opakovaně zdůrazňuje, že „i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace § 150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení, a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 153/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127).“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2007, sp. zn. II ÚS 145/06).

Úvaha soudu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutné pro aplikaci § 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníka. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).

V judikaturou shora vyložených mezích se ovšem odvolací soud nepohyboval, neboť své rozhodnutí o náhradě nákladů (prvoinstančního i odvolacího) řízení založil toliko v akcentu okolnosti, že „žaloba musela být zamítnuta z důvodu změny vlastnictví ke sporné věci v důsledku držby, k níž došlo v průběhu řízení, a že žalobkyně se stěží mohla v nastalé situaci správně zorientovat...“, aniž by zohlednil další okolnosti případu, včetně okolnosti, kterou dovolatelka zmiňuje v posledním odstavci na str. 3 svého dovolání (k tomu srov. též str. 3 předposlední odstavec odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně).

Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že s ohledem na právo na spravedlivý proces „vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje…Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, ze dne 31. října 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo ze dne 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13.). Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by odvolací soud v uvedeném směru zajistil dovolatelce patřičný procesní prostor, aby se k odvolacím soudem uvažovanému moderačnímu práva mohla vyjádřit.

Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části spočívá na neúplných a tudíž nesprávných právních závěrech. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v předmětné jeho části bez jednání zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru