Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1177/2014Usnesení NS ze dne 15.04.2015

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1177.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1911/15
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Kůrka


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1177/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Suchým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 366, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 147/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, č. j. 39 Co 109/2013-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 9. 2012, č. j. 17 C 147/2009-96, ve výrocích o věci samé (jimiž soud prvního stupně konstatoval, že v řízení vedeném před Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 Zt 235/2003 „došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces a na projednání věci v přiměřené lhůtě“ a zamítl žalobu, kterou se žalobce na odškodnění jemu tím způsobené nemajetkové újmy domáhal na žalované zaplacení částky 7.955,- EUR) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém jeho rozsahu žalobce dovoláním, jež spojil s návrhem, aby dovolací soud dle § 109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) předně (před navrhovaným zrušením napadeného rozsudku a vrácením věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení) přerušil řízení a „splnil své zákonné povinnosti dle čl. 4 odst. 3 – SEU a dle čl. 267 odst. 3 – SFEU“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení). Dovolatel je v řízení zastoupen advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., který se podáním došlým soudu prvního stupně dne 5. 2. 2014 ztotožnil s dovoláním sepsaným žalobcem osobně dne 5. 9. 2013, čímž došlo ke splnění podmínky dle § 241 odst. 4 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby odvolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (tak jako v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

Dovolací soud připomíná v jeho judikatuře ustálené závěry (viz např. právě již citované rozhodnutí R 4/2014), podle nichž má-li být dovolání přípustné podle shora cit. § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena.

Dovolatel sice na úvod dovolání avizuje, že je v dané věci „kumulativně splněno hned několik kritérií z ust. § 237 o. s. ř.“, toto jeho přesvědčení však v dalším textu dovolání nenachází odrazu, neboť v něm žádné z hledisek přípustnosti dovolání vymezeno není (jak ve vztahu k věci samé, tak ve vztahu k dovoláním taktéž dotčeným nákladovým výrokům rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně). Dovolání tak trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě dle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněna. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Námitky dovolatele vytýkající odvolacímu soudu vady řízení (nevypořádání se s argumentací předestřenou mu v odvolání, nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.

Pro úplnost lze dodat, že činí-li dovolatel jádrem podaného dovolání ne zcela přehledné úvahy o „problematice silné, ale vyvratitelné domněnky“, činí tak z pohledu otázek, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (zpochybnění jiných otázek přípustnost dovolání založit nemůže), zcela nepřípadně. Pro dovolatele nepříznivý meritorní výrok napadeného rozsudku (v části, v níž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na odškodnění v penězích) stojí na právním závěru, že dostatečným odškodněním dovolateli nesprávným úředním postupem vzniklé nemajetkové újmy je konstatování porušení práva, jehož se mu dostalo ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Tento závěr odvolacího soudu dovolatel v dovolání nijak nezpochybnil.

K dovolatelem požadovanému předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie neshledal Nejvyšší soud důvody. Soudní dvůr má, jak plyne z článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie („SFEU“) pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv a b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie; vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Hlavním účelem řízení o předběžné otázce je jednotná aplikace komunitárního práva ve všech členských státech. Z uvedeného se dovozuje, že Soudní dvůr se předloženou otázkou zabývá pouze za předpokladu, že v řízení před národním soudem vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a že výklad takové otázky je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že nepodá odpověď na předloženou otázku, pokud je zcela zřejmé, že výklad komunitárního práva, kterého se domáhá národní soud, nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem nebo položená otázka je hypotetická a Soudní dvůr nemá dostatek faktických nebo právních podkladů k jejímu zodpovězení (srov. např. rozsudek ze dne 11. března 1980, ve věci 244/80 Foglia v. Novello, ECR 1981 s. 3045, bod 18 a rozsudek ze dne 16. července 1992, ve věci C-83/1991 Meilicke v. ADV/ORGA ECR 1992 s. I-4871, bod 25).

V dané věci žádná otázka výkladu komunitárního práva, jejíž zodpovězení by bylo zásadní pro řešení věci odvolacím soudem, nevyvstala, žalobce ostatně žádnou takovou konkrétní otázku ani neformuluje. Dovolacímu soudu proto povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s návrhem na zahájení řízení o předběžné otázce nevznikla.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2015

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru