Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1171/2020Rozsudek NS ze dne 19.01.2021

HeslaOdpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1171.2020.1
Dotčené předpisy

§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 243e odst. 1,2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1171/2020-181

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 18/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č. j. 15 Co 332/2019-149, takto:

Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č. j. 15 Co 332/2019-149, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 4. 2019, č. j. 4 C 18/2016-127, v zamítavém výroku III a v nákladovém výroku VI a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se proti žalované podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále též „OdpŠk“, domáhá náhrady nemajetkové újmy ve formě písemné omluvy a zaplacení částek 110 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku řízení a 110 000 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup, popřípadě konstatování, že nesprávným úředním postupem, vydáním nezákonného rozhodnutí (rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2003, č. j. 16 C 245/2003-36, pozn. dovolacího soudu) a nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 245/2003 byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen soud „prvního stupně“) vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 30 Cdo 2366/2017-97, rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, č. j. 4 C 18/2016-127, uložil žalované, aby se žalobci písemně omluvila doporučeným dopisem, datovaným, podepsaným oprávněnou úřední osobou a opatřeným otiskem úředního razítka ve znění „Omluva P. M., nar. XY: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za to, že nesprávným úředním postupem, vydáním nezákonného rozhodnutí a nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 245/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 5 byla porušena Vaše základní práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, garantována čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod“ (výrok I), uložil žalované, aby žalobci zaplatila za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení částku 18 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % prodlení od 26. 11. 2015 do zaplacení (výrok II), co do částky 92 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III), uložil žalované, aby žalobci zaplatila za nemajetkovou újmu vzniklou vydáním nezákonného rozhodnutí částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z prodlení od 26. 11. 2015 do zaplacení (výrok IV), co do částky 90 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok V) a uložil žalované, aby žalobci zaplatila na náhradě nákladů řízení 22 808,50 Kč (výrok VI).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 10. 12. 2002 bylo u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 245/2003 (dále jen „posuzované řízení“) zahájeno řízení proti žalobci o zaplacení částky 91 854,40 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených leasingových splátek, přičemž předmětem řízení byla částka 91 854,40 Kč s příslušenstvím a od dubna 2014 částka 1 610,14 Kč. Dne 25. 8. 2003 byl vydán rozsudek pro zmeškání č. j. 16 C 245/2003-36. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2006, č. j. 39 Nc 547/2006-5, byla na základě shora uvedeného rozsudku pro zmeškání nařízena exekuce na majetek žalobce a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Usnul. O posuzovaném řízení se žalobce dozvěděl v lednu 2007. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2009, č. j. 39 Nc 547/2006-41, byla exekuce zastavena. Rozsudek pro zmeškání byl rozsudkem Městského soudu ze dne 22. 10. 2013, č. j. 30 Co 377/2013-269, změněn tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává, a to z důvodu, že žalobci jako žalovanému nebylo doručeno ani předvolání k jednání ani žaloba. Během posuzovaného řízení, v období od srpna 2010 do března 2013, byla řešena především otázka zastupování žalobce, jenž navrhoval, aby byl v řízení zastoupen opatrovníkem, čemuž bylo vyhověno, a následně brojil proti rozhodnutím o osobách ustanovených opatrovníků. Dále byla v posuzovaném řízení řešena nedůvodná námitka podjatosti soudkyně Městského soudu vznesená žalobcem a vedlejším účastníkem. Řízení bylo vedeno před třemi stupni soudů a pravomocně skončilo dne 14. 1. 2015.

4. S odkazem na § 5, § 13 odst 1, § 14 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 OdpŠk, jakož i na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 pod sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se žalobce o řízení dozvěděl v lednu 2007, před tímto datem mu nemohla vzniknout újma, neboť nemohl negativně vnímat délku tohoto řízení, o němž nevěděl, a proto hodnotil délku posuzovaného řízení v období od ledna 2007 do ledna 2015, kdy nabyl právní moci rozsudek ve věci samé.

5. Soud prvního stupně dále uzavřel, že bylo porušeno žalobcovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk a že je na místě, aby mu bylo přiznáno odpovídající odškodnění v penězích, přičemž jako základní částku zadostiučinění stanovil 90 000 Kč, a to 15 000 Kč za prvních 24 měsíců a za dalších 6 let 75 000 Kč. Soud prvního stupně hodnotil posuzované řízení jako standardní, neboť se jednalo o řízení, jehož předmětem bylo zaplacení leasingových splátek s přihlédnutím k výši žalované částky od dubna 2014, a neshledal tedy důvod pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění. Z důvodu projednání sporu na třech stupních soud prvního stupně snížil základní částku o 20 %. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce přispěl k průtahům řízení tím, že v řízení činil větší množství procesních návrhů včetně podávání opravných prostředků (kromě jednoho případu vesměs bezúspěšné) proti téměř každému procesnímu rozhodnutí, nedůvodně vznesl námitku podjatosti, tudíž uzavřel, že délka posuzovaného řízení netkví v příčinách vycházejících výlučně z působení soudu. K tomu dodal, že ačkoliv nemůže být žalobci vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které mu k ochraně jeho práv poskytuje právní řád, stejně tak nelze činit odpovědným stát za délku řízení, která byla způsobena nutností vypořádat se s těmito návrhy. Z tohoto důvodu soud prvního stupně snížil základní částku o 40 %. Soud prvního stupně hodnotil posuzované řízení jako do určité míry procesně složité, a proto základní částku snížil o dalších 20 %. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že přiměřenému zadostiučinění odpovídá částka 18 000 Kč.

6. Dále soud prvního stupně uzavřel, že rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2003, č. j. 16 C 245/2003-36, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2006, č. j. 39 Nc 547/2006-5, kterým byla nařízena exekuce na majetek žalobce, bylo porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces, přičemž adekvátním zadostiučiněním za žalobcovu újmu, je částka 20 000 Kč.

7. Soud prvního stupně přiznal žalobci úrok z prodlení z přisouzených částek od 25. 11. 2015 vzhledem k uplatnění nároku žalobcem u žalované dne 25. 5. 2015 a lhůtě 6 měsíců na projednání nároku podle § 15 odst. 2 a § 26 OdpŠk.

8. Současně soud prvního stupně s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, vyhověl žalobě ohledně požadavku žalobce na písemnou omluvu žalované s tím, že tato omluva má jako specifický satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu, své místo i vedle požadavku na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

9. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č. j. 15 Co 332/2019-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, přičemž souhlasil jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně.

11. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně své rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil, když vysvětlil, proč vycházel z částky odškodnění 15 000 Kč ročně, zhodnotil procesní složitost věci i skutečnost, že k délce řízení žalobce nemálo přispěl svými vesměs nedůvodnými návrhy, a na základě toho objasnil snížení základní částky zadostiučinění. K tomu dodal, že žalobcova odvolací argumentace nebyla způsobilá otřást správností závěrů, na nichž je rozhodnutí soudu prvního stupně založeno.

II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním v rozsahu výroku I potvrzujícího výrok III rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla co do částky 92 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta žaloba o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení.

13. Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného práva, a to výkladu podmínek a kritérií pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky řízení podle § 31a odst. 2, odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk, zejména kritéria celkové délky řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také Ústavního soudu. Přípustnost dovolání spatřuje rovněž v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to zda výše základní částky (vyšší nežli 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení) pro případ extrémní délky řízení, je vázána na účastníka či na řízení či nikoliv.

14. Žalobce dále namítl, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 18 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení, které trvalo 12 let a 2 měsíce, je nepřiměřeně nízká, jakkoliv se žalobce o tomto řízení dozvěděl teprve z nařízení exekuce až v lednu 2007 a žil 8 let a 1 měsíc v nejistotě ohledně jeho výsledku, přičemž žalovaná částka i s jejím příslušenstvím (36,5% úrok z prodlení ze žalované částky 91 854,40 Kč ročně) pro něj, jenž je invalidní důchodce, představovala likvidační částku. Zdůraznil dále, že soudy obou stupňů nesprávně krátily základní částku zadostiučinění od ledna 2007, přestože řízení počalo běžet již od dne 10. 12. 2002, a že krácení bylo důvodné pouze za dobu prvních dvou let trvání řízení, tj. od prosince 2002 do prosince 2004. Na podporu své argumentace poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014.

15. Podle žalobce také oba soudy nesprávně posoudily právní otázku kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť ani skutečnost, že žalobce o probíhajícím řízení od prosince 2002 do ledna 2007 nevěděl, nemění nic na tom, že i za tuto dobu narůstala (celková) žalovaná částka o příslušenství, čímž se zásadně zvyšovala žalovaná pohledávka vůči němu, což zcela popírá závěr soudů o tom, že tato fáze řízení, mu nepůsobila žádnou újmu. K tomu odkázal na Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009, a na nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11.

16. Žalobce rovněž namítl, že není důvodu pro krácení výše jeho zadostiučinění o více jak 50 % s tím, že takové krácení je v rozporu s principy uvedenými § 31a odst. 3 OdpŠk a ve Stanovisku. V této souvislosti pak také poukázal na závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, a v nálezech Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11.

17. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

19. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, s právnickým vzděláním. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazovaná rozhodnutí a Stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).

24. Dovolání není přípustné ohledně otázky snížení základního odškodnění o více než 50 %, neboť řešení dosažené odvolacím soudem není v rozporu s judikaturou soudu dovolacího představovanou rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, uveřejněným pod číslem 101/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rovněž z části VI. Stanoviska je zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť, a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce.

25. V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nepostupoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, ani pokud snížil základní částku na základě kritéria složitosti věci o 40 % (20 % za tři stupně soudní soustavy a 20 % za procesní složitost), když své úvahy s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV písm. a) Stanoviska] a ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % (srov. bod VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že posuzované řízení bylo složité po stránce procesní, na čemž nemění ničeho namítaná relativní jednoduchost řešení věci z pohledu hmotněprávního. V daném případě byla dostatečně podrobně popsána procesní složitost případu, a proto úvaha o výraznějším snížení odškodnění s ohledem na kritérium složitosti řízení není v základu nesprávná. Pokud dovolatel zmiňuje, že délku posuzovaného řízení přivodil z podstatné míry vadný postup soudů, nikoli jeho či vedlejšího účastníka, neodpovídá takové tvrzení skutkovým zjištěním, z nichž vychází i soud dovolací (§ 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).

26. Ani otázka, zda je výše základní částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení vázána na účastníka (poškozeného) či na řízení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, aniž by to výslovně uvedl, výši základní částky odvozoval od celkové délky posuzovaného řízení (srov. část VI. Stanoviska rozsudek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014).

27. Ani při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud uzavřel, že posuzované řízení mělo pro žalobce standardní význam, aniž by s ohledem na výši žalované částky v posuzovaném řízení krátil výši zadostiučinění, když žalobce žádné rozhodné skutečnosti ohledně důležitosti žalované částky (spolu s příslušenstvím) v posuzovaném řízení pro jeho život ani netvrdil ani neprokazoval [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 101/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017]. Pokud pak žalobce v odvolání ze dne 2. 8. 2016 uvedl, že „žalovaná částka i s příslušenstvím (36,5% úrok z prodlení ročně) představovala pro žalobce, který je invalidní důchodce, částku naprosto likvidační“, což přesně zopakoval i ve svém druhém odvolání ze dne 25. 6. 2019, pak k těmto tvrzením nebylo lze přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 669/2007). Stejná tvrzení žalobce uplatnil i v projednávaném dovolání (obdobně jako ve svém předešlém dovolání ze dne 18. 4. 2017), avšak podle § 241a odst. 6 o. s. ř. se jedná o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2634/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1141/2019).

28. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku krácení roční náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zohlednění počáteční doby řízení, dozvěděl-li se poškozený o řízení po více než dvou letech jeho průběhu, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

29. Dovolání je důvodné.

30. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

31. Podle Stanoviska (část VI.) „odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona… Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč)… Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.“

32. Vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka řízení působí účastníkovi újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, není z hlediska případného zadostiučinění rovněž bez významu, kdy se poškozený o řízení samotném fakticky dozvěděl, neboť v řadě případů může řízení probíhat bez jeho vědomí. V takovém případě se při stanovení výše zadostiučinění k období, kdy si účastník probíhajícího řízení ještě nebyl vědom, nepřihlíží. Na druhou stranu, dozvěděl-li se poškozený o řízení po více než dvou letech jeho průběhu, není již důvod pro krácení roční náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zohlednění počáteční doby řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017).

33. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že se žalobce o žalobě v posuzovaném řízení, jež započalo již dne 10. 12. 2002, dozvěděl až v lednu 2007. Krátil-li tedy odvolací soud stejně jako soud prvního stupně základní částku zadostiučinění při stanovení jeho výše za období od ledna 2007 do ledna 2009 včetně, na základě své úvahy, že ve vztahu k žalobci se jedná o první dva roky řízení, je jeho právní posouzení výše zadostiučinění nesprávné, neboť za dané situace bylo na místě krácení zadostiučinění za počáteční fázi řízení neprovádět, neboť je zřejmé, že počáteční doba řízení již byla překonána.

34. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok III o věci samé rozsudku soudu prvního stupně a výrok VI o nákladech řízení, a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení.

35. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

36. V dalším řízení soud prvního stupně ve smyslu shora citované judikatury dovolacího soudu a podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk znovu posoudí žalobcův nárok na požadované zadostiučinění nemajetkové újmy.

37. Soudy obou stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Přitom vezmou v úvahu, že na závěru o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

38. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 1. 2021

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru