Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1169/2014Usnesení NS ze dne 31.03.2015

HeslaPromlčení
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1169.2014.1
Dotčené předpisy

§ 100 odst. 1 obč. zák.

§ 112 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1744/15 ze dne 23.11.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1169/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců: a) N. H., b) Ing. V. N., c) Ing. D. K., d) Ing. L. V., e) M. O., zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částek 105.000,- Kč s příslušenstvím, 100.000,- Kč s příslušenstvím, 10.000,- Kč s příslušenstvím, 36.750,- Kč s příslušenstvím a 70.000,- Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 112/2011, o dovolání žalobců a), b) a e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, č. j. 17 Co 73/2013-127, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 5. 2012 spojil řízení vedená u tamního soudu pod sp. zn. 27 C 112/2011, 27 C 127/2011, 27 C 145/2011, 27 C 145/2011, 27 C 204/2011 a 27 C 223/2011 ke společnému projednání s tím, že nadále budou vedena pod sp. zn. 27 C 112/2011. Rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, č. j. 27 C 112/2011-92, 27 C 127, 145, 204, 223/2011, soud prvního stupně rozhodl tak, že zamítl žalobu N. H. o zaplacení částky 105.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu Ing. V. N. o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu Ing. D. K. o zaplacení částky 10.000,- Kč s příslušenstvím (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu Ing. L. V. o zaplacení částky 36.750,- Kč s příslušenstvím (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu M. O. o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně). K odvolání žalobců rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, č. j. 17 Co 73/2013-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobci se domáhali po žalované zaplacení shora uvedených částek jako náhrady škod, které jim měly vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení bylo žalobcům znemožněno uplatňovat nárok na náhradu škody vůči osobám ve vedení společnosti Joint Invest Action, k. s. Nesprávný postup měl spočívat ve vadném zahájení trestního stíhání osob ve vedení Joint Invest Action, k. s. v měsíci březnu 1997, které bylo po jedenácti letech (31. 3. 2008) ukončeno odložením trestního stíhání s tím, že v důsledku chyb při sdělení obvinění došlo v mezidobí k promlčení trestního stíhání. Uvedená pochybení měla za následek, že připojení se k trestnímu stíhání s požadavkem na náhradu škody nestavělo běh promlčecí lhůty, čímž došlo k promlčení práva žalobkyně na náhradu škody, a nároky se tak staly nedobytnými.

Soud prvního stupně neprováděl dokazování, neboť dospěl k závěru, že již na základě skutečností tvrzených v žalobě je možno uzavřít, že žalobní nároky nejsou důvodné. Zamítavé rozhodnutí ve věci vycházelo z právního názoru, že ve smyslu § 112 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), může dojít k promlčení práva pouze v důsledku nečinnosti věřitele, který svůj nárok v promlčecí době buď řádně neuplatnil u příslušného státního orgánu, či v uplatňování svého práva řádně nepokračoval. Odmítnuta tedy byla argumentace žalobců, že řádné uplatnění nároků v probíhajícím trestním řízení nezpůsobilo stavění běhu promlčecí doby v důsledku předchozího vadného procesního postupu orgánů činných v trestním řízení při sdělení obvinění. Soud tak dospěl k závěru, že mezi žalobci tvrzeným pochybením orgánů činných v trestním řízení a tvrzenou škodou nemůže být v žádném případě příčinná souvislost.

Odvolací soud se v otázce stavení promlčecí doby ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. Trestní řízení proti osobám ve vedení společnosti Joint Invest Action, k. s. fakticky, byť s vadami, probíhalo a probíhalo též adhezní řízení, v rámci něhož žalobci uplatnili svůj nárok na náhradu škody. Po celou dobu, po kterou trestní řízení probíhalo, promlčecí doba neběžela. Její běh pokračoval až poté, kdy byla trestní věc odložena. Odvolací soud též považoval za použitelnou judikaturu Nejvyššího soudu, v níž bylo konstatováno, že v tvrzené nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím o odložení trestního oznámení, nelze spatřovat nesprávný úřední postup.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), b) a e) dovolání, přičemž přípustnost dovolání spatřují v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. K tomu dodávají, že by dovolací soud měl řešit odlišným způsobem otázkou, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud trestní řízení skončilo rozhodnutím o odložení věci, a to z důvodu, že trestní stíhání konkrétních osob (primárních škůdců) bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem. Dovolací soud by měl řešit též otázkou, zda došlo ke stavení promlčecí doby, a tedy ke splnění podmínek ustanovení § 112 obč. zák, pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno (usnesením o odložení věci), že trestní stíhání, v rámci něhož proti konkrétním škůdcům poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Na rozdíl od názoru projeveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, mají dovolatelé za to, že v důsledku odložení věci nedocházelo ke stavení promlčecí lhůty, neboť nulitní (nicotné) trestní stíhání nemůže vyvolat žádné právní následky. Ke stavení promlčecí lhůty by docházelo jen tehdy, pokud by bylo trestní stíhání zahájeno bezchybně. Z Judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve věci Blumberga proti Lotyšsku též vyplývá, že v případě, kdy k zásahu do práva na pokojné užívání majetku dojde ze strany soukromých osob, vzniká pozitivní povinnost státu zajistit, že těm, jejichž práva budou porušena, budou dány k dispozici adekvátní a účinné prostředky nápravy, jejichž prostřednictvím se budou moci domáhat svých práv, včetně – kde to bude vhodné – nároků na náhradu za jakoukoliv utrpěnou újmu. Tam, kde má zásah do práv kriminální povahu, bude tato povinnost vyžadovat, aby státní orgány vedly trestní vyšetřování a případně stíhání.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovolání nastíněná právní otázka, zda dochází ke stavení promlčecí doby v adhezním řízení uplatněného práva na náhradu škody, pokud je následně zjištěno, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo, přípustnost dovolání založit nemůže. Uvedenou otázku odvolací soud vyřešil ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013), jež je též souladná s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/13). Dovolací soud též připomíná, že se již dříve vypořádal s takřka totožnou argumentací, jakou dovolatelé v tomto směru uvádějí, a z níž dovozují nutnost změny dosavadního řešení právní otázky dovolacím soudem (viz např. usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1861/2014). V uvedeném rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že námitky, jimiž je rozporována správnost dosavadních judikatorních závěrů, vycházejí z přehlédnutí funkce institutu promlčení a konstrukce promlčecí lhůty, a tedy ani neodůvodňují změnu rozhodovací praxe. Dovolací soud vysvětlil, že institut promlčení je mimo jiné projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt (tj. zákony jsou psány pro bdělé, popř. práva patří bdělým) a ve světle této zásady je třeba hledat odpověď na nastíněnou právní otázku. Jestliže dovolatelka (poškozená) uplatnila své právo na náhradu škody v rámci trestního řízení, lze ji považovat za bdělou.

Co se týká argumentu, podle něhož ze znění § 32 a § 43 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2001, vyplývá, že nárok na náhradu škody bylo možno uplatnit pouze vůči obviněnému, a tedy pouze po zahájení trestního stíhání, je nutné jej odmítnout. Jak již uzavřel Nejvyšší soud ČSSR v rozboru a zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení) ze dne 22. 2. 1967, sp. zn. Pls 3/6, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem III/1967 tr.: „ (…) zákon v žádném z ustanovení, upravujících postavení a práva poškozených v trestním řízení, neomezuje možnost řádného uplatnění nároku poškozeným teprve na řízení před soudem ani na řízení po zahájení trestního stíhání. Naopak z těchto ustanovení, zejména z ustanovení § 59 odst. 2 tř. ř. vyplývá, že nárok na náhradu škody může poškozený řádně uplatnit již od samého počátku trestního řízení, tedy případně ještě dříve, než bylo zahájeno trestní stíhání.“

Dovolatelé tedy neuvedli argument, který by odůvodňoval uvažovat o změně rozhodovací praxe, proti které je v dovolání brojeno.

Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzený rozpor s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Blumberga proti Lotyšsku (rozsudek ze dne 14. října 2008, č. stížnosti 70930/01). Dovolatelé citují pouze výňatek z odůvodnění uvedeného rozsudku, přičemž opomíjí rozsáhlý kontext, do nějž citace zapadá. V uvedeném rozhodnutí je totiž též konstatováno, že povinnost orgánů vyšetřovat a stíhat trestné činy nemůže být absolutní. Stát je povinen zajistit, aby řádné trestní vyšetřování proběhlo a aby orgány jednaly kompetentním a účinným způsobem. Tato povinnost se projevuje s nižší intenzitou ve vztahu k méně závažným trestným činům, např. majetkovým trestným činům. Možnost vedení civilního řízení proti údajným pachatelům majetkového trestného činu může představovat přijatelnou alternativu k zajištění ochrany práv poškozeného, to za předpokladu, že civilní žaloba má rozumnou naději na úspěch. Dále je pak dovozeno a výslovně konstatováno, že stát nedostojí povinnostem, jež vyplývají z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud vážnými a flagrantními nedostatky ve vedení trestního řízení přímo zapříčiní, že civilní soudní řízení nebude mít vyhlídky na úspěch. Jelikož soudy v nyní projednávané vyloučily, že by orgány činné v trestním řízení způsobily ztrátu naděje na úspěch v případném občanskoprávním řízení, neb nemohly zapříčinit tvrzené promlčení práva dovolatelů na náhradu škody, nemohl být rozpor s uvedeným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva shledán.

Jelikož soudy (v souladu s výše uvedenou judikaturou) vyloučily možnost, že by tvrzeným způsobem mohlo dojít ke vzniku škody, nemohla být přípustnost dovolání založena prostřednictvím otázky, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení. I kdyby totiž Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu ohledně neexistence nesprávného úředního postupu shledal nesprávným, nemohl by z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a posouzení této otázky by se tudíž nemohlo projevit v poměrech dovolatelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, Publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1654/2012).

Namítají-li též dovolatelé, že vadou trpěly úkony, jimiž poškození (na předtištěném formuláři) uplatňovali své nároky na náhradu škody v rámci trestního řízení, uplatňují tak nové skutečnosti, což je v dovolání dle § 241a o. s. ř. nepřípustné.

Dovolatelé se dovolávají i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2015

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru