Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1158/2020Usnesení NS ze dne 21.07.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Průtahy v řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1158.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243b o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1158/2020-190

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně V. Z., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 56/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 55 Co 93/2019-155, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 76 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 137/2009, v němž se žalobkyně společně se synem M. Z. domáhá finanční náhrady za nemovitosti, které nelze vydat podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Uvedené řízení není dosud pravomocně skončeno, žalobkyně však žalobou požadovala odškodnění za dobu 6 let, 9 měsíců a 17 dnů trvání daného řízení. Žalovaná již při předběžném projednání nároku žalobkyni vyplatila částku ve výši 66 500 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. 17 C 56/2017-112, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 76 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 20. 4. 2016 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v části požadující zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 76 500 Kč za dobu od 19. 4. 2016 do 19. 4. 2016 (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 682,29 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 55 Co 93/2019-155, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé změnil tak, že co do částky 56 125 Kč s úrokem z prodlení se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 23 117,87 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.

Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Námitka její nedostatečné výše proto nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.

Žalobkyně namítá, že v její věci došlo k porušení principu předvídatelnosti, když odvolací soud vyhověl odvolání syna žalobkyně na odškodnění za délku téhož posuzovaného řízení, aniž by v odůvodnění napadeného rozsudku řádně a přesvědčivě vysvětlil důvody svého odlišného rozhodnutí v případě žalobkyně. Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). O takový případ se zde ovšem nejednalo, neboť žalobkyně netvrdila rozdílné posouzení ve věci odškodnění jejího syna ani před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím a soudy obou stupňů ani tuto otázku žalobkyně neposuzovaly. S uvedeným tvrzením žalobkyně nepřípustně přichází až v dovolání (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Žalobkyně dále neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v otázce uvážení vyššího věku žalobkyně z hlediska kritéria významu řízení pro poškozenou ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk v dosud neskončeném řízení. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobkyně trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než ji v tomto rozsahu odmítnout.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru