Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1153/2020Usnesení NS ze dne 29.09.2020

HeslaZadostiučinění (satisfakce)
Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1153.2020.1
Dotčené předpisy

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1153/2020-146

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně SBS Dřevostavby s.r.o., identifikační číslo osoby 25721283, se sídlem v Praze 10, Francouzská 52/55, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 172 600 Kč s příslušenstvím a 25 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 118/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 72 Co 298/2019-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 14 C 118/2018-79, zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 172 600 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 000 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhá doplatku finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 147/2010 (dále jen „posuzované řízení“) ve výši 172 600 Kč, dále se domáhá odčinění další nemajetkové újmy, a to zadostiučiněním ve výši 25 000 Kč, která jí byla způsobena tím, že žalovaná předmětný nárok odmítla v plné výši odškodnit.

Žalobou podanou dne 24. 4. 2010 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi žalobkyně požadovala po manželech N., aby jí doplatili cenu dodaného díla (včetně provedených víceprací) ve výši 278 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní podali proti platebnímu rozkazu vydanému dne 20. 5. 2010 odpor, soud o věci jednal, a to ve dnech 3. 8. 2010, 21. 9. 2010, 9. 11. 2010 a 5. 1. 2011, kdy řízení pro shodný návrh účastníků přerušil, a to za účelem vyřešení věci dohodou. Dne 22. 7. 2011 soud odeslal spis znalci, který mu jej vrátil dne 23. 1. 2012. Poté soud nařídil jednání na den 3. 4. 2012, které odročil na den 7. 5. 2012, přičemž následně nařízená jednání, a to na dny 28. 5. 2012 a 25. 6. 2012 zrušil. Dále probíhala jednání ve dnech 11. 9. 2012, 23. 10. 2012, 27. 11. 2012, 12. 4. 2013 a 17. 5. 2013. Dne 1. 7. 2013 soud odeslal spis znalci, který mu jej vrátil dne 27. 12. 2013, následně, a to dne 13. 3. 2014 byl spis předložen odvolacímu soudu, který usnesením ze dne 24. 3. 2014 rozhodl o odvolání podaném proti usnesení soudu I. stupně o znalečném. Dne 15. 7. 2014 proběhlo jednání a dne 29. 7. 2014 soud předložil spis odvolacímu soudu, který mu jej vrátil s rozhodnutím o odvolání dne 9. 9. 2014. Při jednání konaném dne 4. 11. 2014 byl vyhlášen částečný rozsudek a dne 6. 2. 2015 byl spis předložen odvolacímu soudu, který rozhodl o podaném odvolání dne 16. 2. 2015. Soud prvního stupně poté dne 19. 5. 2015 odeslal spis znaleckému ústavu, který mu jej i se znaleckým posudkem vrátil dne 15. 12. 2015. Následně dne 8. 3. 2016 bylo podáno proti usnesení prvostupňového soudu o znalečném odvolání a dne 18. 5. 2016 byl spis předložen odvolacímu soudu, který rozhodl o odvolání dne 26. 5. 2016. Dne 27. 6. 2016 soud vyhlásil rozsudek, který byl dne 13. 10. 2016 napaden odvoláním. Dne 8. 12. 2016 byl spis předložen odvolacímu soudu, který rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dne 19. 10. 2015 pak předmětná rozhodnutí nabyla právní moci. Dne 15. 10. 2017 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve výši 246 000 Kč, na což žalovaná reagovala dne 11. 4. 2018 sdělením, že předmětnou žádost obdržela a poté žalobkyni uhradila částku 74 000 Kč.

Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení trvající 7 let a dva měsíce bylo nepřiměřeně dlouhým. Dále se ztotožnil se závěrem, že posuzované řízení bylo skutkově a částečně i procesně složitější, neboť konečné rozhodnutí ve věci bylo závislé na zhodnocení řady listinných důkazů a na znaleckém posudku. Řízení též bylo zatíženo vyšší procesní aktivitou účastníků. Pro zmíněnou složitost věci, která podstatnou měrou přispěla k délce posuzovaného řízení a s přihlédnutím k tomu, že předmět sporu (doplatek ceny díla a provedených víceprací) měl pro žalobkyni, která je právnickou osobou, pouze standardní význam, náleží jí proto odškodnění ve výši 15 000 Kč za první dva roky posuzovaného řízení a poté částka 15 000 Kč za každý další rok trvání tohoto řízení, tedy celkově 92 500 Kč. Posuzované řízení bylo skutkově složitější, protože v něm bylo třeba zjistit, zda a popřípadě v jakém rozsahu má žalobkyně právo na doplatek ceny díla, protože žalovaní namítali vady díla, a dále bylo třeba ocenit žalobkyní provedené vícepráce. V posuzovaném řízení byl proto soud nucen vést poměrně rozsáhlejší dokazování (především listinnými důkazy), přičemž rozhodnutí ve věci záviselo na znaleckém zkoumání. Vzhledem k tomu, že účastníci požadovali přezkum soudních rozhodnutí prostřednictvím řádných opravných prostředků, předmětné řízení bylo o dobu potřebnou pro předložení věci odvolacímu soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, rovněž prodloužena. Je samozřejmé, že účastníci řízení mají právo využívat všechny opravné prostředky, které jim občanský soudní řád umožňuje. To však zároveň znamená, že soudy jsou povinny tyto procesní úkony posoudit a rozhodnout o nich, což vede k prodloužení řízení, které však nelze přičítat státu. Zmíněné skutkové i procesní složitosti věci proto odpovídá snížení základní částky odškodnění o 20 %. Z hlediska významu posuzovaného řízení odvolací soud uvedl, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu musí tvrdit a prokazovat poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam. O takový případ však v projednávané věci nešlo, protože žalobkyně se sice nacházela po dobu sedmi let a dvou měsíců v nejistotě ohledně výsledku soudního řízení, jednalo se však o nejistotu v tom, zda obdrží od objednatelů díla částku 278 400 Kč, či nikoliv. Nastolení právní jistoty ohledně předmětu posuzovaného řízení tudíž bylo pro žalobkyni jistě žádoucí, nikoli však podstatným způsobem zasahující do jejího fungování. Podle odvolacího soudu proto posuzované řízení mělo pro žalobkyni pouze standardní význam a není tak důvodem pro další modifikaci základní částky finančního zadostiučinění. Odvolací soud se tak ztotožnil se soudem prvního stupně též v závěru, že částka 74 000 Kč, kterou již žalobkyně od žalované obdržela, představuje již dostatečné zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu. Ohledně nemajetkové újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že ji žalovaná odmítla odškodnit v žalobkyní požadované výši, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že takovýto nárok nemá oporu v hmotném právu.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), pro určení základní částky stanovil rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení, přičemž bylo-li řízení extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici uvedených intervalů. Odvolací soud Stanovisko nevzal v úvahu, pokud základní částku stanovil na spodní hranici uvedeného intervalu. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že řízení bylo skutkově a procesně složité. Právní zástupce žalovaných v posuzovaném řízení uvedl již při jednání dne 21. 9. 2010, že jeho klienti v podstatě souhlasí s tím, že uhradí doplatek ceny díla ve výši 93 450 Kč. Soud prvního stupně v posuzovaném řízení však částečný rozsudek vydal až dne 4. 11. 2014. Řízení tak bylo extrémně dlouhé, neboť jeho délka byla násobně delší, než bylo možné vzhledem k prohlášení žalovaných očekávat. Dále dovolateka nesouhlasí se snížením základní částky o 20 % odůvodněným vyšší procesní aktivitou účastníků řízení. Daný závěr je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Nesouhlasí též se závěrem, že posuzované řízení nemělo pro dovolatelku zvýšený význam. Již v době projednávaní nároku před soudem prvního stupně byla dovolatelka v tíživé finanční situaci. S odkazem na ustálenou judikaturu je nepřijatelné tvrzení, že pro společnost má řízení automaticky nižší význam než pro fyzickou osobu. Platby za činnost společnosti jsou pro ni jediným zdrojem příjmů. Délka řízení v této věci je tak pro společnost zcela zásadní. Dále dovolatelka s odkazem na Stanovisko namítá, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval pouze některými okolnostmi posuzovaného případu. V opačném případě, při respektování § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), by musel nároky žalobkyně na zvýšení odškodnění uznat. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu. Současně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Ve vztahu k části výroku I napadeného rozhodnutí, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně žádaného zadostiučinění ve výši 25 000 Kč není dovolání přípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nadto dovolatelka napadené rozhodnutí v této části ani dovoláním nikterak nezpochybňuje.

Ve vztahu k přiměřenému zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení je z dovolání patrné, že jeho jádrem je nesouhlas dovolatelky s výší přiznaného zadostiučinění. V tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.

V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr rovněž na stanovení výchozí částky: „Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v § 31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu.“ Neshledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho dovolává žalobkyně, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá.

V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, Nejvyšší soud dále zopakoval, že stanovení výše základní částky je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení uvedl, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Tento závěr lze rovněž vztáhnout na posouzení, zda řízení bylo extrémně dlouhé. Ani v tomto případě nelze obecně kvantifikovat, kdy již je každé řízení extrémně dlouhé, jak dovolatelka požaduje, neboť i na případnou extrémní délku řízení je nutno nahlížet kritérii dle § 31a OdpŠk. Přípustnost dovolání tak nezakládají námitky dovolately vztahující se k posouzení, zda řízení bylo extrémně dlouhé.

Závěr ohledně snížení přiměřeného zadostiučinění o 20 % odvolací soud postavil na skutkové a procesní složitosti řízení, přičemž zohlednil množství provedených důkazů, zpracování znaleckého posudku a počet stupňů soudní soustavy, před nimiž byla věc projednávána. Takovýto závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. Stanovisko nebo rozsudek ESLP ve věci Golino proti Itálii ze dne 27. 2. 1992, stížnost č. 12172/86, § 17). Namítá-li dovolatelka, že uvedené snížení odvolací soud provedl z důvodu procesní aktivity účastníků řízení, nemá tento závěr oporu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud pouze uvedl, že procesní aktivita účastníků se promítla do procesní složitosti řízení. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud zohlednil uplatňování procesních prostředků pouze v rámci kritéria procesní složitosti řízení, nikoliv v rámci kritéria jednání poškozeného. Dané okolnosti tak posoudil jako objektivně vedoucí k prodloužení posuzovaného řízení, aniž by tyto skutečnosti přikládal k tíži žalobkyně (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018).

Z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni odvolací soud pouze konstatoval, že žalobkyně je právnickou osobou, nevycházel však z toho důvodu ze závěru, že význam řízení je pro žalobkyni nižší. Naopak vycházel ze standardního významu předmětu řízení, přičemž podotkl, že řízení není z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva považováno za typově významnější (srov. Stanovisko). Zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu by tak žalobkyně musela prokázat. Rovněž z hlediska otázky významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni je tudíž napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Ve vztahu k námitce dovolatelky, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval veškerými kritérii § 31a odst. 3 OdpŠk, nutno uvést, že odvolací soud svým rozhodnutím navázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož závěry se v podstatné míře ztotožnil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak patrné (byť ne výslovně), že odvolací soud další důvody k modifikaci základní částky neshledal. Ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru