Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1141/2002Usnesení NS ze dne 02.07.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1141.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1141/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky PhDr. M. J. proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o starobní důchod, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 Ca 568/99, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2001, č.j. 2 Cao 286/2000-25, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatelky potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 14. září 2000, č.j. 14 Ca 568/99-12, jímž bylo k opravnému prostředku navrhovatelky potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. června 1999, č. 375 228 749, kterým byl navrhovatelce přiznán od 1.11.1993 starobní důchod v částce 3.178,- Kč měsíčně s tím, že se dále zvyšuje tak, že náleží od prosince 1994 3.757,- Kč, od července 1995 4.185,- Kč, od dubna 1996 4.705,- Kč, od října 1996 5.073,- Kč, od srpna 1997 5.595,- Kč, od července 1998 6.036,- Kč měsíčně, a že doplatek poukazuje tři roky zpětně, tj. od 22.6.1995.

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a vyvodil z něho správné skutkové i právní závěry, s nimiž se proto ztotožnil a uvedl, že podle § 56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo vyplácen v nižší částce než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, a nebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení.

Navrhovatelka získala původně nárok na starobní důchod dosažením věku 56 let, když jí byla hodnocena výchova jen jednoho dítěte – dcery. Důchod jí byl přiznán podle jejího požadavku od 1.11.1993 podle § 21 zákona č. 100/1988 Sb. Protože však nárok vznikl již dne 28.2.1993, byla jí zhodnocena doba po vzniku nároku na tuto dávku výhodněji, když za uvedených 197 dnů bylo přiznáno zvýšení o 60,- Kč. Navrhovatelka uplatnila u Okresní správy sociálního zabezpečení v Teplicích dne 22.6.1998 nárok na zhodnocení péče o nezletilého vnuka M. Š., narozeného 6.6.1985. Jejímu požadavku bylo přezkoumávaným rozhodnutím odpůrkyně vyhověno a důchod v souvislosti s tím byl upraven tak, že navrhovatelce náleží zvýšení za 559 dnů zaměstnání po vzniku nároku na starobní důchod (počítáno od 28.2.1992) o celkem 6%, tedy o 209,- Kč měsíčně. Úpravu dávky však mohla odpůrkyně provést jen tři roky zpětně od uplatnění nároku, tj. od 22.6.1995, jak to ukládá a umožňuje § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., když obsahově shodné ustanovení obsahoval i předchozí zákon č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení. Soud prvního stupně nemohl tudíž rozhodnout jinak, než přezkoumávané rozhodnutí odpůrkyně jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdit; odvolací soud pak z vyložených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Navrhovatelka v podaném dovolání vyslovuje nesouhlas s tím, že jí doba péče o nezletilého vnuka byla zohledněna pouze v rozsahu tří let zpětně a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem a splňuje i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§ 238 odst. 2 o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§ 239 odst. 3 o.s.ř.).

Ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak (z jiných než v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. uvedených důvodů) dovolání nebylo přípustné. Předpokladem pro vyslovení přípustnosti dovolání je, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodne-li se odvolací soud tímto způsobem založit přípustnost dovolání, musí toto své rozhodnutí vyjádřit ve výroku svého potvrzujícího rozsudku.

V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil (navrhovatelka ostatně takový návrh před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ani nepodala). Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., a protože nejde ani o případ, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), může být dovolání přípustné pouze, jestliže by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. však z obsahu spisu nevyplývají a navrhovatelkou ani nejsou tvrzeny. Námitky dovolatelky představují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., t. j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K tomuto dovolacímu důvodu může ovšem dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení § 238 či § 239 o.s.ř., což v posuzované věci, jak již bylo vysvětleno, splněno není.

Protože rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. postižen, a protože z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání navrhovatelky - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první, o. s. ř., neboť navrhovatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a České správě sociálního zabezpečení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. července 2002

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru