Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1134/2019Usnesení NS ze dne 21.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1134.2019.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017

§ 238 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 předpi...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1134/2019-626

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) D. B., narozené dne XY, bytem XY, b) D. K., narozené dne XY, bytem XY, c) P. Č., narozené dne XY, bytem XY, d) H. B., narozené dne XY, bytem XY, e) M. B., narozeného dne XY, bytem XY, f) M. B., narozeného dne XY, bytem XY, g) V. K., narozené dne XY, bytem XY, h) M. K., narozeného dne XY, bytem XY, ch) P. K., narozeného dne XY, bytem XY, i) L. H., narozené dne XY, bytem XY, j) K. B., narozené dne XY, bytem XY, a k) T. Z., narozeného dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 94/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 55 Co 255/2017-549, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se spolu s dalšími původnímu žalobci proti žalované domáhali náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také „OdpŠk“), která jim měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu žalované při výkonu státního dozoru nad Investiční společností Futurum a. s. (dále jen „ISF“) a Podílovým fondem FUTURUM AURUM (dále jen „PFFA“). Žalovaná jednající Ministerstvem financí povolila vznik ISF, nevykonávala však řádně dohled podle § 36 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění ke dni 30. 6. 1996 (dále jen „ZISIF“), nepřikročila k opatřením, ačkoliv ISF neplnila povinnosti stanovené zákonem, zejména nereagovala na masivní klamavou reklamu, na nezveřejňování povinných údajů v obchodním rejstříku, zůstala naprosto nečinná, čímž umožnila zpronevěřením majetku v podílovém fondu, zůstala nečinná i po zveřejnění informací o defraudaci tohoto majetku, a majetek ponechala bez jakékoliv správy a zabezpečení. Žalobcům vznikla škoda spočívající v rozdílu mezi jimi zaplacenými nominálními hodnotami podílových listů a podílem (jako podílníkům) na majetku, který by byl v podílovém fondu ke dni 9. 3. 1996 (den přiznání A. K. k defraudaci), pokud by nebyl majetek zpronevěřen. Vzhledem k tomu, že 65,155 % nominální hodnoty vkladu obdrželi žalobci v rámci likvidace investiční společnosti, požadovali zaplatit zbývajících 34,845 % nominální hodnoty vkladu. Dále požadovali náhradu škody v podobě ušlého zisku za dobu, kdy nemohli s podílovými listy disponovat v důsledku defraudace a následné likvidace investičná společnosti.

Žalobci a) D. B., b) D. K. a c) P. Č., jako právní nástupci po B. B., požadovali zaplacení částky 1 385 721,61 Kč spolu s úrokem z prodlení od 6. 8. 2009 do zaplacení, z toho 317 089,50 Kč jako skutečnou škodu a 1 068 632,11 Kč jako ušlý zisk.

Žalobci d) H. B., e) M. B. a f) M. B. [původně žalobci ca), cb) a cc)] jako právní nástupci po M. B. požadovali zaplacení částky 182 732,52 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 6. 8. 2009 do zaplacení, a to 41 814 Kč jako skutečnou škodu a 140 918,52 Kč jako ušlý zisk.

Žalobci g) V. K., h) M. K. a ch) P. K. [původně žalobci ga), gb) a gc)], jako právní nástupci po M. K., požadovali zaplacení 106 593,97 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení, a to 24 391,50 Kč jako skutečnou škodu a 82 202,47 Kč jako ušlý zisk.

Žalobkyně i) L. H. [původně žalobkyně i)] požadovala zaplacení 2 253 701,08 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení, a to 515 706 Kč jako skutečnou škodu a 1 748 448,58 Kč jako ušlý zisk.

Žalobkyně j) K. B. [původně žalobkyně m)] požadovala zaplacení 91 366,26 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 4. 2. 2010 do zaplacení, a to 20 907 Kč jako skutečnou škodu a 70 459,26 Kč jako ušlý zisk.

Žalobce k) T. Z. [původně žalobce n)] požadovalazaplacení 761 385,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12. 8. 2009 do zaplacení, a to 174 225 Kč jako skutečnou škodu a 587 160,50 Kč jako ušlý zisk.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 39 C 94/2009-484, v pořadí svým druhým rozsudkem, zastavil řízení v části, ve které se domáhali žalobci:

a) D. B., D. K. a P. Č. zaplacení částky 1 068 632,11 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení od 6. 8. 2009 do zaplacení,

žalobci b) Z. K., Z. K., P. K., zaplacení částky 70 459,26 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení,

žalobci c) H. B., M. B. a M. B. zaplacení částky 140 918,52 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 6. 8. 2009 do zaplacení,

žalobci d) P. K. a M. K. zaplacení částky 58 716,05 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení,

žalobkyně e) V. K. zaplacení částky 93 945,68 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení,

žalobce f) M. J., zaplacení částky 328 809,88 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení,

žalobci g) V. K., M. K. a P. K. zaplacení částky 82 202,47 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení,

žalobce h) J. J. zaplacení částky 305 323,46 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení,

žalobce ch) M. C. zaplacení částky 105 688,89 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení,

žalobkyně i) L. H. zaplacení částky 1 737 995,08 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení,

žalobkyně j) J. H. zaplacení částky 587 160,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení,

žalobce k) J. H. zaplacení 117 432,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2009 do zaplacení,

žalobce l) J. G. zaplacení částky 516 701,24 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10.8. 2009 do zaplacení,

žalobkyně m) K. B. zaplacení částky 70 459,26 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 4. 2. 2010 do zaplacení,

žalobce n) T. Z. zaplacení částky 587 160,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12. 8. 2009 do zaplacení (výrok I).

Soud prvního stupně dále uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že:

uložil žalované, aby zaplatila žalobcům D. B., D. K. a P. Č. částku 59 236,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 9. 2011 do zaplacení a ve zbylé částce 198 616,50 Kč spolu s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II),

zamítl žalobu, kterou se žalobci Z. K., Z. K. a P. K. proti žalované domáhali zaplacení částky 20 907 Kč s příslušenstvím (výrok III),

uložil žalované, aby zaplatila žalobcům H. B., M. B. a M. B. společně a nerozdílně 10 453,50 Kč spolu se zákonným úrokem od 10. 9. 2011 do zaplacení a ve zbylé částce 31 360,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV),

zamítl žalobu, kterou se žalobci P. K. a M. K. proti žalované domáhal zaplacení částky 17 422,50 Kč s příslušenstvím (výrok V),

zamítl žalobu, kterou se žalobkyně V. K. proti žalované domáhala zaplacení částky 27 876 Kč s příslušenstvím (výrok VI),

zamítl žalobu, kterou se žalobce M. J., proti žalované domáhal zaplacení částky 97 566 Kč spolu s příslušenstvím (výrok VII),

uložil žalované, aby zaplatila žalobcům V. K., M. K. a P. K. společně a nerozdílně částku 17 422,50 Kč spolu s úrokem z prodlení od 10. 9. 2011 do zaplacení a ve zbylé částce 6 969 Kč spolu s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok VIII),

zamítl žalobu, kterou se žalobce J. J. proti žalované domáhal zaplacení částky 90 597 Kč spolu s příslušenstvím (výrok IX),

zamítl žalobu, kterou se žalobce M. Ch. proti žalované domáhal zaplacení částky 31 360,50 Kč s příslušenstvím (výrok X),

uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni L. H. částku 505 252,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 9. 2011 do zaplacení a ve zbylé částce 10 433,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XI),

zamítl žalobu, kterou se žalobkyně J. H. proti žalované domáhala zaplacení částky 174 225 Kč spolu s příslušenstvím (výrok XII),

zamítl žalobu, kterou se žalobce J. H. proti žalované domáhal zaplacení částky 34 845 Kč spolu s příslušenstvím (výrok XIII),

zamítl žalobu, kterou se žalobce J. G. proti žalované domáhal zaplacení částky 153 318 Kč spolu s příslušenstvím (výrok XIV),

uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni K. B. částku 20 907 Kč spolu se zákonným úrokem od 10. 9. 2011 do zaplacení a ve zbylé částce 20 907 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XV),

uložil žalované, aby zaplatila žalobci T. Z. částku 90 597 Kč spolu se zákonným úrokem od 10. 9. 2011 do zaplacení a ve zbylé částce 83 628 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XVI).

Výrokem XVII. soud prvního stupně nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 55 Co 255/2017-549, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud předně uvedl, že za stát jako s příslušnou organizační složkou jednal s Českou národní bankou, a to s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.

Na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, vzal odvolací soud za relevantní, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že je dána odpovědnost žalované podle zákona č. 82/1998 Sb. a spornou zůstala otázka posouzení, kdy měl stát, respektive orgán dozoru splněny podmínky proto, aby postupoval podle § 37 ZISIF.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvodem pro zahájení řízení o odnětí povolení ke vzniku investiční společnosti nebyly předchozí poznatky jako reklamní kampaň, písemné upozornění depozitáře Komerční banky, a. s., ze dne 25. 4. 1995, zpráva Policie ČR, Správy pro odhalování korupce, z března až dubna 1995, porušení povinnosti zveřejňování údajů v obchodním věstníku a nesrovnalosti v uveřejňování jejích údajů, ale až dne 30. 9. 1995 doručení zprávy o hospodaření za první pololetí roku 1995, jejíž součástí byla i rozvaha PFFA, včetně výkazů zisků a ztrát vypracovaná k datu 30. 6. 1995, Ministerstvu financí. Závěry, které byly z této zprávy seznatelné, měly být, i při respektování správního uvážení ministerstva, důvodem pro provedení neprodlené kontroly hospodaření ISF a následného okamžitého zahájení řízení o odnětí povolení podle § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF. Z dokumentů, které mělo Ministerstvo financí k dispozici ke dni 30. 9. 1995, vyplývalo minimálně porušení § 5 odst. 3 a § 12 odst. 3 ZISIF, že za finanční prostředky podílníků nebyly nakoupeny společností žádné cenné papíry, a že si společnost ponechává vysoké částky v pokladně v hotovosti. Již tato zjištění, podle názoru odvolacího soudu, musela vést Ministerstvo financí k přijetí opatření zabraňujícím dalšímu prodeji podílových listů, a to k odnětí povolení ke vzniku společnosti. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013. Dále přihlédl k tomu, že uvedená pochybení mimo jiné nakonec i k odnětí povolení dne 18. 6. 1996 skutečně vedla, přičemž vady zjevně přetrvávaly od roku 1995.

Obranu žalované, že nebylo lze ze shora uvedeného data vycházet, pro možnost použití řádných i mimořádných opravných prostředků 1. FSK, (P. f. a s. k., identifikační číslo osoby XY, založená dne 24. 6. 1994, jejímž členem představenstva a od 12. 12. 1995 předsedou představenstva byl A. K., pozn. dovolacího soudu), hodnotil odvolací soud jako čistě účelovou s tím, že předjímání případných úkonů společnosti, nad kterou je stát povinen vykonávat dozor, tomuto úřadu nepřísluší, a že naopak orgán dozoru je právě povinen včas konat tak, aby byl smysl dozoru naplněn.

Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že o odnětí povolení mělo být rozhodnuto v zákonné dvouměsíční lhůtě, přičemž jako nedůvodnou posoudil argumentaci žalobců, že k odnětí povolení mělo být přistoupeno v kratší době s odkazem na znalecké posudky. Se soudem prvního stupně se odvolací soud také ztotožnil v tom, že opatření, které by reagovalo na masivní kampaň ISF, neprokazuje skutečnost, že by žalobci v takovém případě podílové listy nenakoupili. Tuto argumentaci žalobců odvolací soud zhodnotil jako nedůvodnou, hypoteticky uvažující dopad již vzniklé situace. K tomu dodal, že bylo svobodným rozhodnutím žalobců očekávat zhodnocení jejich majetku o 25 % v horizontu pouhých tří měsíců, a rozumného zvážení takové investice.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým byly potvrzeny výroky II, IV, VIII, XI, XV a XVI rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), zastoupená pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pro níže uvedené otázky hmotného a procesního práva v tom, že při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně v rozhodovací praxi dovolacího soudu jsou tyto otázky řešeny rozdílně, či mají být posouzeny jinak.

1) Za „otázku zásadního právního významu, jejíž zodpovězení je v daném případě samou podstatou problému, žalovaná považuje skutečnost, kdy, tj. za jakých okolností, bylo možné přistoupit k aplikaci § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF… Je proto třeba vyložit, jaké podmínky musely být splněny, aby dozorový orgán po právu přistoupil k odejmutí povolení k činnosti ISF nejpozději k datu 30. 11. 1995, a zda tomu tak v posuzovaném případě bylo. S touto otázkou pak bezprostředně souvisí i to, zda byl obsah dokumentů doručených Ministerstvu financí dne 30. 9. 1995 dostatečným a nezpochybnitelným důvodem k tomu, aby založil nezbytnost (resp. povinnost orgánu dozoru) bezodkladně konat (při zohlednění správního uvážení orgánu dozoru) ve formě provedení kontroly a následného okamžitého odnětí povolení k činnosti, a zda je odvolacím soudem stanovené datum 30. 11. 1995 opravdu datem, k němuž mělo být povolení k činnosti nejpozději odejmuto.“

2) Dále dovolatelka pokládá otázku: „Za jakých okolností je možné dovodit závěr o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu dozoru, pokud je škoda způsobena úmyslnou trestnou činností třetí osoby, jejímž pojmovým znakem je vyhnutí se odhalení ze strany dozorových orgánů? Lze v této souvislosti přičítat odpovědnost státu za škodu jen na základě jedné z hypotetických variant o možném postupu orgánu dozoru za daného skutkového stavu věci?“

Dovolatelka shledává pro výše uvedenou otázku předpoklad přípustnosti dovolání, ve smyslu § 237 o. s. ř., v existenci odlišné rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 a sp. zn. 30 Cdo 82/2013, či sp. zn. 30 Cdo 509/2013, která byla vydána ve skutkově i právně téměř totožných věcech a přitom obsahují odlišné závěry. Je pro ni „v této souvislosti poněkud překvapivý závěr plynoucí z rozhodnutí odvolacího soudu, že odpovědnost (v daném případě po datu 30. 11. 1995 de facto výlučnou odpovědnost) za škodu způsobenou úmyslnou trestnou činností třetí osoby má nést výlučně stát, a to pouze a jedině v důsledku toho, že dozorový orgán údajně včas nekonal způsobem stanoveným v § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF, a ve lhůtě do 30. 11. 1995.“

3) Další otázkou, která je z pohledu dovolatelky pro posouzení daného případu odvolacím soudem zásadní, a ze strany odvolacího soudu nebyla řešena, je posouzení případné dělené odpovědnosti ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák., či využití institutu moderačního práva soudu dle § 450 obč. zák.

Dovolatelka má za to, že při jejím posouzení odvolací soud nebral v potaz závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 1702/2012, sp. zn. 30 Cdo 493/2013), respektive nezabýval se aplikací § 438 odst. 2 obč. zák., popřípadě § 450 obč. zák., a nezkoumal, zda nejde o odůvodněný případ, v němž lze stanovit, že ti, kteří škodu způsobili, za ni odpovídají jen podle své účasti na jejím způsobení, neboť tak soud podle výše uvedené judikatury musí učinit v každém konkrétním případě.

4) Dovolatelka v souvislosti s rozhodnutím o nákladech řízení vymezila otázky, zda „[J]e možné v rozhodnutí o nákladech řízení prolomit zásady uvedené v § 142 o. s. ř. s využitím § 150 o. s. ř., aniž by soud tento postup odpovídajícím způsobem odůvodnil, respektive pokud jej odůvodnil pouhým paušalizujícím konstatováním o nesprávném úředním postupu žalované?“ a zda „… je možné tímto konstatováním s využitím § 150 o. s. ř. prolomit zásady zakotvené v § 142 o.s.ř. bez dalšího vůči všem žalobcům, ačkoli drtivá většina uplatněných nároků byla neúspěšná či z větší části neúspěšná a u významné části z nich byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu jen proto, že žalovanou stranou je stát?“

Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přičemž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07. Důvodnost dovolání pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ze strany odvolacího soudu, neboť aplikoval zákonnou normu, jež na daný případ nedopadá.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, uzavřel, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření.

V poměrech projednávané věci pak podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné v rozsahu, ve kterém žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích -

- IV, kterým bylo žalované uloženo, aby žalobcům d) H. B., e) M. B. a f) M. B. zaplatila částku 10 453,50 Kč s příslušenstvím,

- VIII, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobcům g) V. K., h) M. K. a ch) P. K. zaplatila částku 17 422,50 Kč s příslušenstvím,

- XV, kterým bylo žalované uloženo, aby žalobkyni j) K. B. zaplatila částku 20 907 Kč s příslušenstvím.

Nadto, napadá-li žalovaná rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla žaloba zamítnuta co do nároků žalobců d) H. B., e) M. B. a f) M. B. v částce 31 360,50 Kč s příslušenstvím (výrok IV rozsudku soudu prvního stupně), žalobců g) V. K., h) M. K. a ch) P. K. v částce 6 969 Kč s příslušenstvím (výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně) a žalobkyně j) K. B. v částce 20 907 Kč s příslušenstvím (výrok XV rozsudku soudu prvního stupně), je nutno zdůraznit, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že je může podat jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost, přičemž účelem dovolání je zvrátit pro daného účastníka objektivně nepříznivý důsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Směřuje-li dovolání proti výroku (případně jeho části) rozhodnutí, jímž nebyla dovolateli způsobena újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu, pak je třeba je pokládat za subjektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Subjektivní přípustnost podaného dovolání je tedy dána v rozsahu, v jakém směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k tvrzeným nárokům žalobců.

Co do částek 31 360,50 Kč s příslušenstvím, 6 969 Kč s příslušenstvím a 20 907 Kč s příslušenstvím je tedy dovolání žalované nepřípustné, neboť žalovaná není k podání dovolání v tomto rozsahu oprávněna (subjektivně legitimována) [§ 218 písm. b) a § 243c odst. 3 o. s. ř.] a odklizení dovoláním napadeného rozhodnutí by nemohlo přivodit pro ni příznivější následek než ten, jenž plyne z rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí dle § 236 odst. 2 o. s. ř. není přípustné.

Ve vztahu k dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu, v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně nároku žalobců a) D. B., b) D. K. a c) P. Č., ve výroku XI ohledně nároku žalobkyně i) L. H. a ve výroku XVI ohledně nároku žalobce k) T. Z., dovolatelkou předestřené otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Právní posouzení věci odvolacím soudem totiž není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jedná se tedy o otázky dovolacím soudem již řešené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3447/2019, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz) a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.

Dovolatelka se k otázkám v dovolání obšírně vyjadřuje, přičemž většina námitek směřuje buď do skutkových zjištění, nebo jsou polemikou se správností závěrů odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), když např. uvádí alternativy možného postupu právního předchůdce žalované (Ministerstva financí) při inkriminované dozorové činnosti. Žalovaná uzavírá, že „nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF, navíc k datu 30. 11. 1995, jak uvádějí oba soudy. Závěry obou soudů tak dle názoru žalované spočívají v nesprávném právním posouzení věci, a to přesto, že se odvolávají i na závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, který se však, dle názoru žalované, nevypořádal s argumentací obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, jež odpovědnost státu v daném případě vyloučilo.“

V rozsahu otázky 1) odvolací soud nepřijal jiný právní závěr, pokud shodně se soudem prvního stupně dovodil nesprávný úřední postup Ministerstva financí v časovém úseku od 1. 12. 1995 do 18. 6. 1996 (do kterého spadá skutkové zjištění v řešené věci; tj. nákup podílových listů žalobců v rozsahu od 1. 12. 1995), než byl přijat v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, kde Nejvyšší soud uzavřel, že nesprávný úřední postup spočívající v neuložení sankce ISF ministerstvem podle § 37 odst. 2 písm. c) či dle § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF má svůj počátek nejpozději k 1. 12. 1995 (poslední den zákonné lhůty stanovené ustanovením § 37 dost. 4 ZISIF k dozorovému opatření ze strany ministerstva byl 30. 11. 1995). Nejvyšší soud v komentovaném rozsudku vyšel ze skutkových závěrů odvolacího soudu o tom, že porušení § 12 odst. 3 věta druhá ZISIF spočívalo ve skutečnosti, že si PFFA ponechával vysoké finanční částky v hotovosti v pokladně. To vedlo následně (mimo jiné) ministerstvo k odnětí povolení k činnosti ISF rozhodnutím ze dne 18. 6. 1996. Šlo přitom o skutečnost ministerstvu známou z rozvahy PFFA vypracované ke dni 30. 6. 1995 a doručené ministerstvu dne 30. 9. 1995. Dovolací soud nadto konstatuje, že tyto okolnosti jsou totožné i v řešené věci a nejsou dovolatelce z mnoha řízení, kterých byla účastnicí, neznámé. Pro výše uvedené je tedy v tomto rozsahu dovolání nepřípustné, neboť se odvolací soud svým právním posouzením neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolací soud připomíná, že meritum řešené věci (určení nesprávného úředního postupu Ministerstva financí) již bylo v různých souvislostech posouzeno nižšími soudy i Nejvyšším soudem v dalších mnoha řízeních, a tak právní závěr o nesprávném úředním postupu ministerstva ve věci ISF (ve výše uvedeném časovém úseku) je již postaven najisto. V těchto dalších řízeních se okolnosti lišily zejména konkrétními účastníky, kterých jako investorů bylo registrováno řádově stovky, a také obdobími, ve kterých poškození dle jejich tvrzení utrpěli újmu. V rozsudku ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, Nejvyšší soud dovodil, že „v souladu s judikatorním řešením, které Nejvyšší soud k uvedené otázce přijal v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, lze uzavřít, že v posuzovaném případě by mohlo být defraudaci finančních prostředků některých z podílníků zabráněno tehdy, jestliže by orgán dozoru uložil sankci v podobě odejmutí povolení podle § 8 [§ 37 odst. 2 písm. d) ZISIF]; k tomuto kroku ostatně ze strany státu došlo nakonec ke dni 18. 6. 1996“ … a pokračoval … „Dovolací soud je nadto přesvědčen o tom, že defraudaci, a tím i vzniku škody na straně některých podílníků mohla účinně zabránit i sankce v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů a vydávání akcií a určení správce majetku podle § 37 odst. 2 písm. c) ZISIF. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že uvedená opatření by mohla vést k zabránění vzniku škody pouze v případě těch podílníků, kteří nakoupili podílové listy až po datu, ke kterému by opatření nabyla účinnosti (pokud by byla přijata). Tito podílníci by totiž v důsledku přijatých opatření podílové listy vůbec nemohli koupit a škoda by jim proto nevznikla.“

Jiný rozpor s označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak v právním posouzení konkrétních skutkových zjištění shledat nelze, když dovolatelka vede toliko obecnou polemiku se závěrem odvolacího soudu. Nelze přisvědčit ani její argumentaci týkající se nezohlednění znaleckého posudku odvolacím soudem (vytvořeného na základě požadavku dovolatelky). Je věcí soudu, kterým důkazům přizná přesvědčivost za splnění podmínky zabývání se důkazy jak samostatně, tak i v souhrnu v kontextu řešené věci, přičemž skutkové závěry z takových důkazů pak nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (srov. § 241a odst. 1 a 6 a § 243f odst. 1 o. s. ř.).

V rozsahu námitek dovolatelky uvedených v otázkách 2) a 3) vážících se k jejímu podílu na škodě (vzhledem k trestné činnosti prokuristy ISF, tj. dalšího škůdce) je dovolání též nepřípustné. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, byl přijat závěr, že odpovědnost státu nelze vyloučit pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému, žalobcem v tomto řízení uplatněný nárok je tedy jeho dispozitivním projevem realizace možnosti vyplývající z § 438 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008) a je zde třeba nalézt, zda jím vybraný žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu jemu (nepochybně) vzniklou nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnosti případných jiných škůdců a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k žalovanému státu samostatně. Jak bylo tedy již dříve řečeno, podíl dalších škůdců na vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném poměru, zde je však tvrzeno, že žalovaná je jedním z nich. Odvolací soud se tedy ani v tomto směru svým posouzením odpovědnosti žalované neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Rovněž ani otázka, jaká organizační složka je příslušná jednat za stát, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že za stát je oprávněna jednat v tomto řízení Česká národní banka, neboť do její působnosti spadá s účinností od 1. 4. 2006 výkon státního dozoru nad investičními fondy a investičními společnostmi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 6050/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3967/2013). Dovolatelka ve svém dovolání namítá (činí tak opakovaně i v jiných řízeních), že v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, týkající se skutkově obdobné věci, dovolací soud zaujal k řešené otázce (oproti shora citované judikatuře) odlišný právní názor. Senát Nejvyššího soudu však nedospěl k závěru o nutnosti předložit tuto otázku k rozhodnutí svému velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neboť se jedná toliko o otázku procesního práva, u kterých s ohledem na ustanovení § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích není takový postup obligatorní, a nadále setrvává na ustáleném právním názoru (obsaženém ve shora citované judikatuře), od nějž se nemíní odchýlit.

Dovolací soud neshledává přípustnost dovolání ani pro opakující se námitku rozpornosti rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou mají představovat rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, stojící proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na své usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4681/2015, v němž odmítl podobně založený argument žalované, a to právě vzhledem k okolnosti, že žalovaná tímto způsobem zpochybňuje závěry meritorně vyřešené v rozsudcích dovolacího soudu pro tvrzený rozpor s usneseními téhož soudu, jimiž byla dovolání odmítnuta. Ústavní soud však v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), potvrdil závěr, že pokud dovolání nebylo přípustné, nemohl z usnesení dovolacího soudu plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikaturní rozpor ve smyslu zákona o soudech a soudcích (k tomu srov. rovněž usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017).

V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru