Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1130/2013Usnesení NS ze dne 27.06.2013

HeslaAutorské právo
Bezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1130.2013.1
Dotčené předpisy

§ 23 předpisu č. 121/2000 Sb.

§ 40 předpisu č. 121/2000 Sb.

§ 451 odst. 2 obč. zák.

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2858/13 ze dne 21.07.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1130/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl o. s., se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Žitná 1575/49, IČO 60166916, zastoupené JUDr. Martinem Piškulou, advokátem se sídlem v Praze 5, Neumannova č. 1476/5, proti žalované obchodní společnosti HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 5–7, IČ0 45794898, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 55.899,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 193/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2012, č.j. 1 Co 32/2012 – 107, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2011, č.j. 31 C 193/2009–74, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 55.899,- Kč se 7 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 2.1.2010 do zaplacení, výrokem II. zastavil řízení v rozsahu požadovaného úroku z prodlení z částky 55.899,- Kč od 19.5.2008 do 1.1.2010 a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná v období od 13. listopadu 2006 do 18. května 2008, ve své provozovně – Hotel Ambassador – Zlatá Husa Praha, aniž se žalobkyní uzavřela licenční smlouvu, zpřístupňovala televizní vysílání hostům v hotelových pokojích. Na základě tohoto zjištění pak dospěl k závěru, že žalovaná tak získala na úkor osob zastupovaných žalobkyní, coby kolektivní správkyní ve smyslu § 97 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen “autorský zákon”), bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku. K námitce žalované, že v období od 23. února 2005 do 18. května 2008 se podle § 23 autorského zákona tato činnost nepovažovala za zpřístupňování díla, soud (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007) uvedl, že v tomto období bylo třeba užít Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1986, kterou je Česká republika vázána, a která tak má ve střetu s autorským zákonem vyšší právní sílu. Výši bezdůvodného obohacení pak určil podle ustanovení § 40 odst. 4 autorského zákona.

K odvolání žalované proti výroku I. a souvisejícímu výroku III. o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, č.j. 1 Co 32/2012 – 107, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením posuzované věci.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 18.1.2013 a právní moci nabyl téhož dne.

Proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že v rozhodném období bylo třeba použít ustanovení § 23 autorského zákona v tehdy platném znění, nikoli Bernskou úmluvu, protože použití této úmluvy by znamenalo porušení principu právní jistoty. Podotýká rovněž, že uvedená úmluva není koncipována jako self-executing mezinárodní smlouva.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.

Dovolání žalované není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) téhož zákona.

Dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně i soudem odvolacím, týkajícím se přednostní aplikace Bernské úmluvy. Dovolací soud k tomu konstatuje, že soudy obou stupňů vzaly správně v úvahu jeho rozsudek ze dne 22. října 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007, kde se ke střetu ustanovení § 23 autorského zákona z roku 2000 s mezinárodními a (tehdy) komunitárními předpisy vyjádřil tak, že přináší-li ustanovení § 23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené zákonem č. 81/2005 Sb.), resp. autorský zákon z roku 1965, odchylnou úpravu (od výše označených předpisů, pozn. Nejvyššího soudu), pak podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, by bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2 Bernské úmluvy, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu (kolizní přednost). Tento svůj závěr pak zopakoval např. v rozsudku ze dne 14. června 2012, sp.zn. 30 Cdo 4499/2010 (obě citovaná rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Protože odvolací soud z tohoto názoru, od něhož dovolací soud nemá důvod se odchylovat, vycházel, pak je jeho závěr o přednostním použití ustanovení Bernské úmluvy před ustanoveními autorského zákona souhlasný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Dané rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemůže být z hlediska ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. považováno za rozhodnutí zásadního právního významu, proti němuž by bylo přípustné dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř. o.s.ř., když dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch, avšak žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. června 2013

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru