Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1111/2015Usnesení NS ze dne 25.03.2015

HeslaDovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1111.2015.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1670/15 ze dne 17.09.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1111/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobců a) P. F., b) Z. N., c) L. N., a d) P. F., všech zastoupených JUDr. Liborem Janků, se sídlem v Chebu, Mánesova 13, proti žalovaným 1) V. N., zastoupené JUDr. Josefem Heydukem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 32, a 2) V. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 12/2010, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2014, č. j. 15 Co 201/2014-281, takto:

I. Dovolání žalované 2) se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chebu (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. března 2014, č. j. 13 C 12/2010-234, určil, že Z. N., naposledy bytem v C. (dále již „zůstavitelka“) byla ke dni svého úmrtí (30. 9. 2009) vlastnicí specifikované bytové jednotky a spoluvlastnicí v předmětném rozsahu společných částí označeného domu a pozemku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2014, č. j. 15 Co 201/2014-281, rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto v meritu věci, a to ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2), jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) změnil tak, že v tomto rozsahu se určovací žaloba zamítá. Podle výsledku v meritu věci pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. řízení před soudy obou stupňů.

Pokud jde o potvrzující rozsudek (ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2/), odvolací soud vycházel ze zjištění, že zůstavitelka uzavřela dne 25. srpna 2009 jako dárkyně s žalovanou 1) jako obdarovanou darovací smlouvu, jíž žalované 2) darovala předmětnou bytovou jednotku do vlastnictví (právní účinky vkladu podle této smlouvy nastaly ke dni 27. srpna 2009). Posléze žalovaná 1) prodala tuto bytovou jednotku na základě kupní smlouvy ze dne 27. ledna 2010 žalované 2) (právní účinky vkladu podle této smlouvy nastaly ke dni 1. února 2010), která byla v době rozhodování soudů zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice uvedené bytové jednotky. Zůstavitelka však v době podpisu (uzavření) darovací smlouvy trpěla duševní poruchou (demencí a deliriem), přičemž podle zjištění soudů nebyla schopna u závažnějších právních úkonů posoudit následky svého jednání a vnímat smysl těchto úkonů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně tedy uzavřel, že předmětná darovací smlouva byla podle § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem.

S ohledem na absolutní neplatnost darovací smlouvy se odvolací soud zabýval s ohledem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) otázkou, zda v daném případě lze žalované 2) poskytnout ochranu jako dobrověrnému nabyvateli předmětné bytové jednotky či nikoliv. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že odvolací soud při řešení konfliktu principu vlastnického práva původního vlastníka s principem dobré víry nového nabyvatele vycházel z judikovaných závěrů obsažených (sumarizovaných) v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (nutno podotknout, že odvolací soud ještě před rozhodnutím ve věci umožnil účastníkům, aby v otázce posuzování ochrany dobrověrného nabyvatele přednesli soudu svou právní argumentaci). S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu a přednesům účastníků pak odvolací soud (tím, že určovací žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2/ jako věcně správný svým rozsudkem potvrdil) učinil následující právní posouzení věci:

„K uzavření darovací smlouvy došlo za takového stavu zůstavitelky, který vylučoval i schopnost činit úkony v následném řízení o vkladu vlastnického práva a své právo při vkládání do katastru účinně hájit. Jestliže darovací smlouva byla uzavřena 25. 8. 2009, a žaloba žalobců byla podána 3. 2. 2010, pak lze uzavřít, že žalobci se nedostali do žádného prostoje s uplatňováním svých práv, zejména s přihlédnutím k tomu, že v mezidobí probíhalo ještě dědické řízení po zůstavitelce, v jehož průběhu vyšla najevo nutnost podání určovací žaloby. Ke vkladu vlastnického práva pro druhou žalovanou došlo s právními účinky ke dni 1. 2. 2010, návrh na přistoupení jí byl doručen 29. 3. 2010. V úvahu by tak připadal pouze velmi krátký časový úsek, v němž by mohla druhá žalovaná provést investice v dobré víře; ostatně ze strany druhé žalované nebylo žádné tvrzení ohledně investic učiněno. Z uvedených důvodů odvolací soud shledal, aby v tomto konkrétním případě byla dána přednost principu ochrany vlastnictví, a aby předmětná bytová jednotka byla doprojednána v rámci dědického řízení po zůstavitelce.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, „neboť bylo odvolacím soudem rozhodováno rozdílně od dosavadní ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu“ (dovolatelka pak v další části svého dovolání toto své tvrzení blíže rozvádí).

Dovolání dovolatelky je nutno odmítnout.

Z obsahu podaného dovolání totiž není zřejmé, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být totiž dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v tomto případě), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mimo jiné i vymezení dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné.

Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatelka prostřednictvím svého advokáta nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ve smyslu občanského soudního řádu řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ovšem neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladu jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není v souladu) by měla být posouzena jinak.

V této souvislosti je zřejmě vhodné poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který se k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil například v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), kde vysvětlil, že: „...novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet.“

Jelikož v tomto případě v podaném dovolání absentuje vymezení, v čem spatřuje dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž uvedený nedostatek nebyl ani v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Nad rozsah odůvodnění dovolací soud poznamenává, že odvolací soud při posuzování otázky nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem vycházel z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, v němž je obsažena nová skutková podstata nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitosti od nevlastníka, a to nabyvatelem jednajícím v dobré víře pro zápis do katastru nemovitostí. Přitom s ohledem na datum vyhlášení (vydání) svého rozsudku odvolací soud pochopitelně již nemohl reagovat na (později vydaný) rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015) obsahující právní názor (s nímž se posléze ztotožnilo celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu), že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. března 2015

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru