Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1103/2007Usnesení NS ze dne 04.03.2008

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1103.2007.1

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1103/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně nezletilé N. V., zastoupené opatrovníkem Magistrátem města Z., proti žalovanému D. B., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně nezletilé žalobkyně R. V., zastoupené advokátem, o určení otcovství a o úpravu poměrů k nezletilé, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 35/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 6. září 2006, č. j. 59 Co 199/2006 - 469, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Nezletilá žalobkyně, která v době podání žaloby dne 28. 1. 2003 žila se svojí matkou R. V. ve Z., podala prostřednictvím Magistrátu města Z., odboru sociálních věcí, oddělení sociálně právní ochrany dětí, návrh, aby soud určil, že jejím otcem je žalovaný, nezletilou svěřil do výchovy matky, a aby otci byla uložena povinnost přispívat na její výživu částkou 5.000,- Kč měsíčně. Žaloba je odůvodněna tím, že podle zápisu v matrice narozených se nezletilá N. narodila z matky R. V., a že nedošlo k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů. Podle sdělení matky nezletilé je otcem dítěte žalovaný D. B., protože s matkou nezletilé souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů.

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. 1. 2006, č. j. 10 C 35/2003 - 422, určil, že žalovaný D. B., je otcem nezletilé N. V., nar. z matky R. V., rozené K., že nezletilá N. V. se svěřuje do výchovy matky, že žalovaný je povinen platit na její výživu počínaje dnem 12. 8. 2002 částku 2.200,- Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 2. 2004 částku 2.000,- Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 1. 2006 částku 1.800,- Kč měsíčně, vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé, že dlužné výživné za dobu od 12. 8. 2002 do 31. 1. 2006 v částce 50.619,- Kč je žalovaný povinen doplatit žalobkyni k rukám matky žalobkyně do 3 měsíců od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalovaný s matkou nezletilé udržoval intimní známost od konce roku 1998, která s přestávkami trvala nejméně do Silvestra 2001, jenž strávili společně (když předtím v listopadu 2001 matka nezletilé oznámila žalovanému, že je těhotná). Vzhledem k tomu, že žalovaný otcovství k nezletilé popíral, vyžádal okresní soud znalecký posudek znalce

Dr. R. H., Ph.D., ze kterého zjistil, že žalovaného na základě genetického vyšetření STR polymorfismů DNA nelze vyloučit z otcovství k žalobkyni a že na základě pravděpodobnostních výpočtů provedených podle získaných výsledků genetického vyšetření STR polymorfismů DNA lze otcovství k nezletilé žalobkyni žalovanému přiřknout s pravděpodobností vyšší než 99,9999 %; tento závěr nebyl zpochybněn ani zjištěními z přehledu zdravotních výkonů u matky žalobkyně či její zdravotní dokumentace. Soud prvního stupně konstatoval, že ze skutečnosti, že se matka žalobkyně v minulosti léčila na sterilitu, neplyne ještě závěr, že nemohla otěhotnět přirozenou cestou, a poukázal na to, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo realizaci umělého oplodnění matky žalobkyně. Vzhledem k vysokému stupni pravděpodobnosti otcovství žalovaného dle znaleckého posudku z oboru genetiky okresní soud vzal za prokázané, že žalovaný se intimně stýkal s matkou žalobkyně v době rozhodné pro početí dítěte, přičemž nebyly zjištěny žádné závažné okolnosti vylučující otcovství žalovaného (§ 54 odst. 2 zákona o rodině), a proto žalobě vyhověl. Vzhledem ke zjištění, že nepřipadá v úvahu jiná možnost než svěření nezletilé N. do výchovy matky, která se o ni řádně stará, svěřil nezletilou do její výchovy, stanovil výživné otce pro nezletilou a rozhodl o dlužném výživném.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem

ze dne 6. 9. 2006, č. j. 59 Co 199/2006 - 469, rozsudek soudu prvního stupně

ve výrocích o určení otcovství, o výchově nezletilé, o soudním poplatku a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalovaný je povinen platit na výživu nezletilé N. V. počínaje dnem 12. 8. 2002 částku 2 900,- Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 2. 2004 částku 2 000,- Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 1. 2006 částku 1 800,- Kč měsíčně, vždy do každého desátého dne v měsíci předem k rukám matky, že dlužné výživné za dobu od 12. 8. 2002 do 30. 9. 2006 v částce 64 919,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám matky žalobkyně do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a konstatoval, že z „časových souvislostí a z logiky vývoje vztahů“ je zřejmé, že žalovaný souložil s matkou nezletilé v době uvedené v § 54 odst. 2 zákona o rodině, a jestliže znaleckým posudkem nebylo otcovství žalovaného vyloučeno, nýbrž jeho pravděpodobnost je téměř 100 %, bylo na žalovaném, aby prokázal, že závažné okolnosti jeho otcovství vylučují. Žalovaným navržené důkazy však nebyly způsobilé k prokázání jeho tvrzení, že otcovství k nezletilé je vyloučeno z důvodu, že k oplodnění matky mohlo dojít uměle; této hypotéze žalovaného pak nesvědčí ani závěry znaleckého posudku, neboť „nebyl-li žalovaný dárcem, nemohl být výsledek znaleckého posudku takový, jaký byl, přičemž žalovaný námitky proti posudku nevznesl“. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku o určení otcovství a ve výroku o výchově nezletilé a dále v závislých výrocích o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu jako věcně správný potvrdil, a v dalších výrocích o běžném a dlužném výživném, které z části nepovažoval za správné, jej změnil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle

§ 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. Má za to, že neprovedly-li soudy obou stupňů jím navržené důkazy (těhotenskou knížkou, výpisem ze zdravotní dokumentace VZP za období 2000 až 2002, předložením originálů zdravotní dokumentace vedlejší účastnice, dokončení výslechu vedlejší účastnice), nebylo důkazní řízení úplné, v důsledku čehož „si soudy nemohly učinit komplexní a věrohodný obraz o skutečnosti a na podkladě takto neúplně provedeného důkazního řízení dospěly k nesprávnému právnímu závěru a rozhodnutí“. Dovolatel opětovně uvádí, že se v inkriminované době podle § 54 odst. 2 zákona o rodině s vedlejší účastnicí intimně nestýkal, a má za to, že soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s jeho tvrzením, doloženým zápisy ze služebních cest, že v době oplodnění vedlejší účastnice, tj. dne 3. 11. 2006, byl mimo město Z. a nemohl se tak s ní setkat, natož že by mezi nimi došlo k intimnímu styku. Znalecký posudek z oboru genetiky je proto podle něj neprůkazný, resp. dokazuje, že oplodnění nebylo provedeno intimní cestou. Dovolatel dále zásadně nesouhlasí s „navýšením výživného“ odvolacím soudem, rekapituluje výši svých příjmů a má za to, že výše výživného neodpovídá jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné

ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle § 113 o. s. ř. s řízením o určení otcovství je spojeno řízení o výchově

a výživě nezletilého dítěte.

V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá jednak výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení otcovství, o výchově nezletilé žalobkyně, o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu potvrzen, a dále výroky, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o běžném a dlužném výživném změněn. Protože v daném případě nebyl ve věci určení otcovství vydán soudem prvního stupně rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení otcovství podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Žalovaný v dovolání uvedl, že je přesvědčen o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, z vylíčení důvodů dovolání však vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a s hodnocením důkazů v řízení provedených. Je jednoznačné, že nejde o námitky nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitky týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o určení otcovství z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku

o určení otcovství nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícími podle dovolatele v tom, že soud neprovedl jím navržené důkazy, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Napadá-li dovolatel dále výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o výchově nezletilé, a výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o běžném

a dlužném výživném pro nezletilou změněn, není dovolání proti těmto výrokům vzhledem k § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné; dovolací soud by s ohledem

na citované ustanovení § 113 o. s. ř. mohl rozsudek odvolacího soudu v těchto výrocích zrušit a věc mu vrátit v tomto rozsahu k dalšímu řízení jen v případě, dospěl-li by k závěru, že dovolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení otcovství je přípustné a důvodné. Tak tomu však v dané věci není. Proti výroku o výchově nezletilé dovolatel ostatně ani žádné konkrétní námitky v dovolání nevznesl.

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku, která mají povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 236 - 239 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2008

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru