Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1100/2020Usnesení NS ze dne 24.03.2021

HeslaOdpovědnost státu za újmu
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1100.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1100/2020-166

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. T., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 189/2, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí, se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 101/5, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 68/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 19 Co 267/2019-147, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se, původně i se žalobkyní T. S. (žalobcovou manželkou), vůči níž bylo řízení již pravomocně skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2016, č. j. 25 C 68/2014-40, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 19 Co 139/2016-70, proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), domáhal zadostiučinění za újmu, která mu měla vzniknout v důsledku rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ze dne 28. 2. 2011 ve věci žádosti o udělení víza, které bylo později jako nezákonné zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, č. j. 3 A 46/2011-26, a to jednak ve formě konstatování porušení jeho práv zaručených v čl. 3 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i práva na udělení krátkodobého víza zaručeného v § 15a a § 20 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, a jednak ve formě zaplacení peněžité částky ve výši 260 000 Kč s příslušenstvím.

Předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 19 Co 139/2016-70, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2016, č. j. 25 C 68/2014-40, byl ve vztahu k žalobci zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5121/2016.

Následně Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2019, č. j. 25 C 68/2014-118, zamítl žalobu, aby soud konstatoval, že rozhodnutím ze dne 28. 2. 2011 ve věci žádosti žalobce o udělení víza č. TUNI201011150002 došlo k zásahu do práva žalobce nebýt diskriminován, zaručeného v čl. 3 odst. 1 Listiny, do práva na ochranu lidské důstojnosti a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, zaručeného v čl. 10 Listiny, jakož i do práva na udělení krátkodobého víza, zaručeného v § 15a a § 20 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 260 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12. 6. 2014 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatil 1 500 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatil 300 Kč (výrok II).

Žalobce ve včasném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. V této souvislosti formuloval dvě otázky – (1) zda existuje na udělení víza pro rodinného příslušníka občana Evropské unie právní nárok, a (2) zda lze na rodinného příslušníka občana Evropské unie aplikovat důvody pro zamítnutí víza dle Vízového kodexu, konkrétně důvod podle čl. 32 odst. 1 písm. b) Vízového kodexu. Dále namítl, že soudy obou stupňů jeho nároky na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nesprávně posoudily. Ve svém dovolání zejména poukazoval na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, tzv. Vízový kodex, jehož prováděcím předpisem je Evropskou komisí vydaná tzv. Příručka pro zpracování žádostí o víza a provádění změn v udělených vízech (rozhodnutí Komise K(2010)1620 ze dne 19. 3. 2010). Současně poukázal na rozsudky Soudního dvora Evropské unie a na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se předestřených otázek. Nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, že mu nevznikla nemajetková újma z důvodu, že v jeho případě existovaly důvody pro zamítnutí, že mohl realizovat svůj rodinný život i jinde a že znemožnění společného soužití s manželkou trvalo jen 2,5 měsíce. Namítl, že v důsledku nezákonného rozhodnutí mu bylo na dobu několika měsíců bráněno v realizaci jeho rodinného života, a takto bylo zasaženo i do práva občana Evropské unie na realizaci jeho rodinného života na území České republiky. Vyjádřil dále názor, že skutečným důvodem zamítnutí jeho žádosti byly diskriminační důvody.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a z téhož důvodu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na více důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, pak nepodaří-li se žalobci zpochybnit byť i jen jediný závěr, tak napadené rozhodnutí obstálo jako správné a Nejvyšší soud se již nezabývá přípustností a důvodností dalších dovolacích námitek, neboť ani jejich odlišné vyřešení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.

V poměrech projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na dvou samostatných závěrech. Za prvé, že ze žádného právního předpisu nevyplývá přímé žalobcovo právo na udělení vstupního víza do České republiky, přestože je manželem státní příslušnice členského státu Evropské unie, a za druhé na absenci nemajetkové újmy na žalobcově straně. Podle odvolacího soudu zde tak není dána příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a tvrzenou újmou, ani sama tvrzená újma. Přitom předpokladem vzniku odpovědnosti státu je existence odpovědnostního titulu, nemajetková újma a příčinná souvislost mezi nimi.

Ve vztahu k druhému důvodu žalobce řádně nevymezuje podmínky přípustnosti, pouze nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, přičemž setrvává na svém názoru, že skutečným důvodem zamítnutí jeho žádosti byly diskriminační důvody a že jeho újma trvala déle než 2,5 měsíce, jak uzavřel odvolací soud.

Posuzované dovolání tak co do závěru o neexistenci nemajetkové újmy neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezuje žádnou právní otázku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Vzhledem k tomu, že žalobce řádným způsobem dovoláním nenapadá druhý důvod odvolacího soudu, nemohou jeho dovolací námitky ve vztahu k prvnímu důvodu zamítnutí žaloby přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.

Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 3. 2021

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru