Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1047/2013Rozsudek NS ze dne 31.03.2015

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Exekuce
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1047.2013.1
Dotčené předpisy

§ 3 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 4 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 103 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 104 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 79 odst. 1 o. s. ř. ...

více
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1955/15 ze dne 08.12.2015 (zrušeno)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1047/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně M. S., právně zastoupené JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Mgr. Michala Rudého, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 8, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 1519, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem v AK Chlost & Svoboda, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, o zaplacení částky 770.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 230/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č.j. 19 Co 413/2012-229, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody, když tvrdila, že usnesením Okresního soudu Praha – západ ze dne 4. 2. 2003 byla nařízena exekuce na majetek povinného J. H., že provedením exekuce byl pověřen vedlejší účastník, který vydal exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného, dne 6. 3. 2003 sepsal a odvezl z domu povinného movité věci, do soupisu zahrnul a odvezl také movité věci žalobkyně, která s povinným žije v jeho domě. Žalobkyně podala excindační žalobu a domáhala se, aby její věci byly z exekuce vyloučeny, a ačkoli soudní exekutor o této žalobě věděl, tak její movité věci prodal v dražbě a jí nezbylo, než vzít vylučovací žalobu zpět a řízení bylo soudem zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 14. června 2012, sp. zn. 14 C 230/2006, tak, že základ nároku žaloby je opodstatněný. Soud prvního stupně dovodil, že věci, o nichž žalobkyně tvrdí, že byly její a byly exekutorem prodány v dražbě, nebyly při rozvodu jejího přítele H. vypořádány, tudíž nemohly být ve vlastnictví povinného a neměly být součástí dražby a exekutor nešetřil práva třetích osob a dopustil se nesprávného úředního postupu, tudíž žalovaná odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úřadním postupem, přičemž konstatoval, že rozsah věcí a jejich přesná konkretizace bude předmětem dalšího řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012, č.j. 19 Co 413/2012-229, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 770.000,- Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud poukázal na změnu ve vývoji a ustálení judikatury týkající se obdobných věcí, zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného pod sp. zn. 25 Cdo 2573/2007, kde byl přijat závěr, že „podání vylučovací žaloby není důvodem k tomu, aby soudní exekutor přerušil exekuci prodejem movitých věcí. Není-li však vylučovací žaloba zjevně bezdůvodná, soud odloží exekuci do pravomocného skončení řízení, jinak může jít o nesprávný úřední postup. V řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem pak soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda vylučovací žaloba byla opodstatněná.“ Podle tohoto rozhodnutí může být nesprávný úřední postup shledán pouze na straně soudu, který ačkoliv byla podána nikoli zjevně bezdůvodná vylučovací žaloba, neodložil exekuci, nicméně v této věci se žalobkyně domáhá náhrady škody výhradě s tvrzením, že nesprávného úředního postupu se dopustil výlučně jen soudní exekutor, u něhož ale nelze shledat existenci nesprávného úředního postupu, a proto odvolací soud zamítnul žalobu.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), kdy přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání je podáno z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá, že v její věci bylo shledáno, že věci uvedené ve vylučovací žalobě byly skutečně v jejím vlastnictví, a proto by měly soudy zkoumat splnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu z hlediska postupu Okresního soudu pro Prahu – západ v exekučním řízení, protože ten jen podle dovolatelky jednoznačný. Dovolatelka se dále domnívá, že judikatura v obdobných věcech nebyla od počátku jednoznačná a že by jí soud měl umožnit nárok na předběžné projednání ve smyslu ustanovení § 103 a 104 odst. 2 o. s. ř. a podle výsledku projednání řízení pokračovat. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. června 2012, tj. před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007, který řešil obdobný případ, kdy se žalobce na státu a na soudním exekutorovi domáhal náhrady škody ve specifikované výši, „která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalovaného 2) (soudního exekutora) pověřeného provedením exekuce vedené proti A. Č. jako povinnému. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že zaměstnanci žalovaného 2) odvezli z provozovny žalobce movité věci patřící žalobci, které byly poté prodány v dražbě, přestože žalobce podal předtím ohledně těchto věcí vylučovací žalobu.“ V tomto rozsudku Nejvyšší soud vyložil, že neshledal-li soud (za takto vymezeného předmětu žaloby) nesprávnost úředního postupu na straně předmětného soudního exekutora (protože podání vylučovací žaloby není důvodem k tomu, aby soudní exekutor přerušil exekuci prodejem movitých věcí), pak je zapotřebí zkoumat splnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu z hlediska postupu příslušného (exekučního) soudu (neboť není-li vylučovací žaloba zjevně bezdůvodná, soud odloží exekuci do pravomocného skončení řízení, jinak může jít o nesprávný úřední postup).

Na rozdíl od výše uvedeného případu, dovolatelka celou dobu, jak v předběžném projednání, tak v žalobě samotné, uvádí, že nesprávný postup spatřuje pouze v jednání exekutora s poukazem na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu a § 267 o. s. ř. Proto pokud se dovolatelka domnívá, že soudy mají dovodit nesprávný úřední postup soudu, přestože sama poukazovala pouze na nesprávný úřední postup soudního exekutora, tak se mýlí.

Civilní řízení sporné (kam se řadí i kompenzační řízení) je totiž ovládáno zásadou projednací, nikoli vyšetřovací, a v tomto smyslu musí tedy žaloba být dostatečně konkretizována tak, aby byl vymezen skutkový děj, ze kterého nárok účastníka vyplývá, a žalobu tak bylo možno projednat. Skutek se v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod č. 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení.

V případě žaloby na náhradu škody proti státu zahrnuje toto vylíčení skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda vylíčený skutek lze posoudit jako nesprávný úřední postup, popř. nezákonné rozhodnutí. V posuzovaném případu však dovolatelka poukazuje na nesprávný úřední postup exekutora, který zpeněžil věci, které byly předmětem řízení ve vylučovací žalobě a odpovědnost státu dovozuje z ustanovení § 3 a § 4 OdpŠk, s tím, že stát odpovídá za škodu vzniklou při úkonech soudního exekutora při výkonu státní správy. Dovolatelka nikterak nenamítala skutečnost, že to byl právně nesprávný úřední postup soudu, který neodložil výkon rozhodnutí, ačkoliv byla podána nikoli zjevně bezdůvodná vylučovací žaloba. Již z pouhého porovnání žaloby a dovolání žalobkyně je zřejmé, že dovolatelka se sice domáhá náhrady škody, nicméně jejího zaplacení se domáhá na základě odlišných skutečností, byť podléhajících stejné právní kvalifikaci jako nesprávný úřední postup. Přičemž není na soudech samotných, aby samy dovozovaly skutečnosti rozhodné pro úspěch ve věci, když je to naopak žalobkyně (dovolatelka), která má povinnost tvrzení v daném sporu. Naopak, soudy nejsou oprávněny zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení, jelikož takový aktivismus ze strany soudu nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. 30 Cdo 3964/2010 či rozsudek sp. zn. 30 Cdo 765/2010 ze dne 29. června 2011).

Navíc, pokud se dovolatelka domáhá, aby jí soud umožnil předběžné projednání, tak je třeba konstatovat, že dovolatelka již žádala žalovanou o náhradu škody v předběžném projednání sepsaném dne 12. 10. 2005 či 11. 10. 2005, kdy žalovaná dovolatelce nevyhověla a žádnou mimosoudní náhradu škody jí nepřiznala (viz vyjádření žalované ze dne 23. 11. 2005). Dovolatelka přitom žádala o náhradu škody ještě v době, než byl zaveden režim předběžného projednání pro všechny nároky vůči státu, tedy i pro nároky z nesprávného úředního postupu, který byl zaveden až zákonem č. 160/2006 Sb., jímž byl s účinností od 27. 4. 2006 změněn zákon č. 82/1998 Sb. Protože dovolatelka podala svoji žádost o náhradu škody v předběžném projednání u žalované, ačkoli to nebylo nezbytné podle tehdy platného zákona, který takovou podmínku u náhrady škody za nesprávný úřední postup nepožadoval, není proto důvod pro postup podle ustanovení § 103 a 104 odst. 2 o. s. ř.

Konečně, ani skutečnost, že v průběhu řízení došlo k vývoji judikatury v obdobných věcech, nemůže mít za následek přiznání náhrady škody dovolatelce, jelikož před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11 2014, 30 Cdo 1255/2014) v dané problematice žádná ustálená judikatura neexistovala a samotný vývoj judikatury a výkladu ustanovení nemůže být přičítán k tíži žalované.

Jelikož z výše uvedených důvodů dovolací soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu je správný, tak dovolání žalobkyně zamítl podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2015

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru