Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1046/2013Rozsudek NS ze dne 28.05.2013

HeslaDokazování
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1046.2013.1
Dotčené předpisy

§ 132 o. s. ř.

§ 37 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1046/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) J. H., a 2) R. Ch., oběma zastoupeným Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, o určení vlastnického práva a o určení, že oprávnění odpovídající věcnému břemeni nevznikla, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 77/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2012, č. j. 7 Co 480/2010-559, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2012, č. j. 7 Co 480/2010-559, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prachaticích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2009, č.j. 2 C 77/2007-314, výrokem I. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem označených nemovitostí, výrokem II. určil, že v rozsudku označená oprávnění odpovídající věcnému břemeni podle uvedené smlouvy platně nevznikla, a že žalovaná 2) nemá specifikovaná oprávnění odpovídající věcnému břemeni podle předmětné smlouvy. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. června 2011, č. j. 7 Co 480/2010-470, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku uvedl, že základním předpokladem posouzení oprávněnosti nároku žalobce na určení vlastnictví v dané věci je posouzení platnosti kupní smlouvy z 25. května 2002, na jejímž základě se žalobce měl stát vlastníkem (předmětných nemovitostí). Vycházel ze zjištění, že žalobce jako kupující a žalovaná 2) jako prodávající (poznámka: v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud) „uzavřeli písemně kupní smlouvu z 25. 5. 2002. Jejím předmětem byly nemovitosti, jichž se toto řízení týká. Součástí smlouvy je ujednání o kupní ceně za veškeré převáděné nemovitosti ve výši 430.000,- Kč. Smlouva byla vložena do katastru nemovitostí. Na tuto smlouvu navazuje písemná dohoda o zaplacení kupní ceny s datem 25. 5. 2002. V této dohodě se s jednoznačným odkazem na kupní smlouvu uvádí, že mezi účastníky byla sjednána kupní cena 700.000,- Kč a žalobce jako kupující se zavazuje zaplatit tuto částku v ročních splátkách po 70.000,- Kč splatných do 31. 12. toho kterého roku, počínaje rokem 2012.“ Odvolací soud nesouhlasil s odvolací argumentací žalovaných, že uvedená dohoda o zaplacení kupní ceny je součástí původní kupní smlouvy a v důsledku toho kupní cena nebyla jednoznačně stanovena a postihuje kupní smlouvu absolutní neplatností. Zdůraznil, že dohoda o zaplacení kupní ceny sice souvisí s uzavřenou kupní smlouvu, nelze ji však pokládat za její součást. „Tato listina, jak vyplývá z jejího označení, je samostatnou dohodou o zaplacení kupní ceny (způsob úhrady kupní ceny v kupní smlouvě není uveden), v níž se žalobce jako kupující zavázal zaplatit nad rámec dohodnuté kupní ceny 430.000,- Kč další částku 270.000,- Kč, tedy celkem částku 700.000,- Kč v ročních splátkách po 70.000,- Kč...Podstatné v dané věci je, že uzavření této dohody o zaplacení kupní ceny nemá vliv na platnost původní kupní smlouvy, která má vedle obecných náležitostí veškeré náležitosti jak obsahové podle § 588 obč. zák. (ujednání o předmětu smlouvy a kupní ceně), tak formální dle § 46 obč. zák...“ Odvolací soud pak řešil otázku platnosti kupní smlouvy se smlouvou o zřízení věcného břemena uzavřenou mezi žalovanými ohledně předmětných nemovitostí a dospěl k závěru, že tato smlouva je (z důvodů, které podrobně rozvedl na str. 9 a 10 odůvodnění svého rozsudku) absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 15. února 2012, č. j. 30 Cdo 4242-514, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. dubna 2012, č. j. 30 Cdo 4242/2011-532, zrušil shora cit. rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přistoupil k vydání tohoto kasačního rozhodnutí vzhledem k tomu, že odvolací soud řešil právní otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 25. května 2002 (na základě které měla žalovaná 2/ prodat žalobci předmětné nemovitosti) při vzájemně si odporujících dílčích závěrech, že a) „součástí (této) smlouvy je ujednání o kupní ceně…ve výši 430.000,- Kč“, a dále, že b) „Na tuto smlouvu navazuje písemná dohoda o zaplacení kupní ceny s datem 25. 5. 2002. V této dohodě se s jednoznačným odkazem na kupní smlouvu uvádí, že »mezi účastníky byla sjednána kupní cena 700.000,- Kč«…“ Dovolací soud v této souvislosti odkázal na svou judikaturu (sp. zn. 1 Cz 129/74, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007) týkající se simulovaných, resp. disimulovaných právních úkonů a v poměrech dané věci zdůraznil, že „Pro posouzení platnosti kupní smlouvy je tedy nezbytné zjištění, zda se účastníci smlouvy dohodli (a pokud ano, tak na jakém ujednání) na kupní ceně. Bylo-li by zjištěno, že se účastníci dohodli na kupní ceně, která je odlišná od kupní ceny uvedené v písemně uzavřené kupní smlouvě, uplatnily by se závěry obsažené v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 2216/2007. O zcela jinou právní situaci by se pochopitelně jednalo tehdy, pokud by mezi účastníky došlo k uzavření dohody o prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny, tedy ke změně vedlejšího ujednání v kupní smlouvě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 33 odo 720/2005, in www.nsoud.cz).“ Uzavřel, že „tím, že odvolací soud převzal pro své meritorní rozhodnutí shora citované dva dílčí rozporné skutkové závěry stran ujednání o kupní ceně za převod předmětných nemovitostí z vlastnictví žalované 1) do vlastnictví žalobce, znemožňoval takto vadně zjištěný skutkový stav odvolacímu soud přistoupit k právnímu posouzení věci, resp. k řešení zásadně významné otázky platnosti uvedené převodní smlouvy, neboť platí zásada, že bez skutkového základu (jedno-li, zda nebyl zjištěn vůbec, nebo sice byl, ale je neurčitý, anebo pro svou obsahovou vnitřní rozpornost je nesrozumitelný) není možné činit jakýkoli právně kvalifikační závěr v meritu věci; byl-li přesto učiněn, není zde právně relevantního podkladu k jeho přezkumu a v takovém případě nezbývá, než uzavřít, že právní posouzení takového »skutku« je nesprávné.“

Odvolací soud poté v dalším odvolacím řízení přistoupil kromě dokazování listinnými důkazy též k zopakování výslechů svědků D. M., J. S. a M. A., a poté rozsudkem ze dne 3. října 2012, č. j. 7 Co 480/2010-559, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žaloby o určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, a dále o určení, že „oprávnění odpovídající věcnému břemeni podle kupní smlouvy se zřízením práva odpovídajícímu věcnému břemeni uzavřené mezi žalovanými dne 10. 5. 2006 nevznikla“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že se účastníci kupní smlouvy ze dne 25. května 2002 (tj. prodávající žalovaná 2/ a kupující žalobce) „dohodli na kupní ceně nemovitostí, která je odlišná od kupní ceny uvedené v písemné kupní smlouvě. Je tak namístě závěr, že uzavřená kupní smlouva ze dne 25. 5. 2002 je simulovaným právním úkonem a zastřeným úkonem je kupní smlouva za cenu 700.000,- Kč, která byla mezi účastníky skutečně dohodnuta.“ S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak odvolací soud uzavřel, že předmětná kupní smlouva (coby simulovaný právní úkon) je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (absolutně) neplatným právním úkonem. Tento právně kvalifikační závěr pak vedl i k zamítnutí druhé žaloby o určení, že předmětná věcně právní oprávnění podle kupní smlouvy se zřízením věcného břemene ze dne 10. května 2006 nevznikla, aniž by bylo nutno se zabývat otázkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z pohledu zákonem vyžadovaných náležitostí) řádné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele odvolací soud na základě stejného skutkového stavu dospěl ke dvěma zcela odlišným závěrům. V předchozím rozsudku konstatoval platnost těchto dokumentů, zatímco v nyní napadeném rozsudku prohlásil zcela překvapivě tyto dokumenty za neplatné, a to aniž by provedl další dokazování zaměřené zejména objasnění skutečné vůle účastníků při uzavírání předmětných smluv. V posuzované věci bylo prokázáno, že kupní smlouva a dohoda o zaplacení kupní ceny ze dne 25. května 2002 jdou dva právní úkony, „kdy kupní smlouva se sjednanou kupní cenou 430.000,- Kč se týkala samostatných nemovitostí a dohoda o zaplacení kupní ceny již pouze upřesňovala způsob její úhrady prostřednictvím splátek, a to s tím, že do této kupní ceny byla (byly) zahrnuty také movité věci, tvořící vybavení předmětných nemovitostí. Hodnota těchto věcí pak představovala rozdíl mezi částkou 700.000,- Kč a 430.000,- Kč.“ Odvolací soud tak při výkladu projevu vůle a posouzení situace jednoznačně pochybil, když jeho závěry o absolutní neplatnosti předmětných dokumentů nemají ani oporu v provedeném dokazování ani rozumný základ v obsahu spisu. Dovolatel odkázal dále na zásadu smluvní svobody jako projevu smluvní autonomie, jež v daných souvislostech podporuje závěr o platnosti předmětné převodní smlouvy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné.

Dovolatel uplatnil v dovolání též dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., který stanoví, že je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Tento dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V daném případě odvolací soud se sice správně zaměřil na posouzení otázky platnosti předmětných kupních smluv a s ohledem na učiněná skutková zjištění zkoumal, zda kupní smlouva, kterou uzavřela žalovaná 2) (jako prodávající) s žalobcem (jako kupujícím) dne 25. května 2002, a jejímž předmětem měl být převod nemovitostí, k nimž se nyní upíná žaloba o určení vlastnictví, vyjadřovala skutečnou vůli účastníků smlouvy, anebo byla simulovaným právním úkonem, jímž byl disimulován jiný právní úkon účastníků, ponechal však zcela bez hodnocení jak účastnický výslech žalobce, tak především ty listinné důkazy, v nichž žalovaná 2) prostřednictvím svého advokáta písemně vyzývala žalobce, aby jí uhradil kupní cenu podle kupní smlouvy ze dne 25. května 2002 výši 430.000,- Kč, jinak od této smlouvy odstoupí, jak ostatně posléze dalším úkonem učinila. Jestliže k těmto písemným výzvám žalovaná 2) přistoupila v době, kdy ještě nenamítala, že ve skutečnosti byla mezi účastníky kupní cena sjednaná ve vyšší částce, než která je uvedena v předmětné písemné kupní smlouvě, a že tudíž z tohoto důvodu je tato smlouva absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák., bylo pochopitelně (již z povahy věci) nezbytné i tyto listinné důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř. hodnotit jednotlivě a dále v jejich vzájemné souvislosti s dalšími důkazy, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.

Pokud tak odvolací soud nepostupoval a vygeneroval si výseč těch důkazních prostředků, z nichž učinil předmětná (pro rozhodnutí ve věci zásadně významná) skutková zjištění, aniž by vyhodnotil výše uvedené důkazy, případně vyložil racionální úvahu, proč z nich žádné skutkové zjištění neučinil, pak je třeba uzavřít, že se dovolatelům podařilo osvědčit jak dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vadný procesní postup odvolacího soudu), tak i dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. [založený na tvrzení nesouladu (právně významných) skutkových zjištění s obsahem spisu].

Naopak námitku dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu představuje nepředvídatelné rozhodnutí, Nejvyšší soud nesdílí. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V této věci ovšem žalovaní v rámci své argumentace v předchozím dovolacím řízení poukazovali na simulaci předmětného právního úkonu, přičemž tato otázka byla rovněž zmíněna – s ohledem na rozporná skutková zjištění odvolacího soudu - v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, takže (objektivně) měl dovolatel již v předchozím odvolacím řízení informaci o tom, že odvolací soud se uvedenou otázkou bude zabývat a že v tomto směru může také přistoupit k právnímu posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy v žádném případě nelze považovat za překvapivé, byť nemůže obstát pro jiné – shora vyložené – důvody.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, aniž by se již zabýval dalšími dovolacími námitkami.

Právní názor dovolacího soudu je pro dovolací soud závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d ost. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. května 2013

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru