Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1026/2020Usnesení NS ze dne 29.09.2020

HeslaPřekážka věci rozsouzené (res iudicata)
Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1026.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

čl. 1 § 79 o. s. ř.

§ 159a odst. 4 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1026/2020-294

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně 1. správcovská a konkurzní v.o.s., identifikační číslo osoby 26126788, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, správce konkursní podstaty úpadce LETKA TEAM a.s., identifikační číslo osoby 25131290, se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, zastoupené Mgr. Martinem Razímem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pavla Hanuše 252, proti žalované České republice – Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Pardubicích, se sídlem v Pardubicích, Hronovická 2700, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 744 106 659 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 106 C 40/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 28. 11. 2019, č. j. 18 Co 273/2019-277, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 12. 6. 2019, č. j. 106 C 40/2016-259, rozhodl tak, že se řízení zastavuje (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně).

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2019, č. j. 18 Co 273/2019-277, tak, že se usnesení okresního soudu potvrzuje (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II. Usnesení odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 744 106 659 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za škodu. Nárok žalované byl dovozován z pochybení Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územního pracoviště Pardubice, kterého se měl dopustit při výkonu funkce zástupce věřitelů.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se žalobkyně proti žalované domáhá zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody, přičemž ta měla vzniknout pochybením Finančního úřadu v Pardubicích (nyní Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Pardubicích) při výkonu funkce zástupce věřitelů úpadce LETKA TEAM a.s. Uvedenou funkci úřad nevykonával řádně, nedostál povinnosti s odbornou péčí chránit společný zájem konkursních věřitelů a neochránil tabákové výrobky, které měl k dispozici, nakládal s nimi a disponoval, a přesto je nevydal žalobkyni, aby s nimi mohla nakládat v souladu příslušnými ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání, především je zpeněžovat.

V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 40/2017 se žalobkyně proti žalované České republice – Ministerstvu financí domáhala rovněž zaplacení částky 744 106 659 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody proto, že žalovaná jako zástupce věřitelů nepostupovala s odbornou péčí a neochránila společný zájem konkursních věřitelů tím, že neučinila potřebná opatření vůči správci konkursní podstaty. Konkrétně měl finanční úřad z titulu činnosti správce daně k dispozici informace ohledně osob, které měly v konkrétním období k dispozici tabákové výrobky zapsané dne 28. 6. 2007 do konkursní podstaty úpadce, a tyto informace měl v konkursním řízení sdělit.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle nějž je v dané věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť v této věci se stejně jako ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 40/2017 stejná žalobkyně proti stejné žalované náhrady škody ve výši 744 106 659 Kč s příslušenstvím z důvodu, že žalovaná jako zástupce věřitelů dopustila pochybení, v jehož důsledku žalobkyni vznikla škoda v žalované výši. Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, z nějž rovněž citoval. O tentýž předmět řízení jde tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). O takovou situaci se jedná v tomto řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud uvedl již např. v rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, že náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.

Judikaturu týkající se problematiky totožnosti skutku Nejvyšší soud rozsáhle shrnul ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, v němž mimo jiné uvedl: „Občanský soudní řád pojmy ‚skutek‘ a ‚totožnost skutku‘ nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. ‚z kupní smlouvy‘, ‚ze smlouvy o dílo‘, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97). (…) Nejvyšší soud si je vědom své judikatury, která vyslovuje, že je-li podle názoru soudu nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zde je ovšem třeba zdůraznit, že – na rozdíl od uplatnění nároku na náhradu škody založeném na nových skutkových tvrzeních o porušení právní povinnosti, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi škodou a porušením právní povinnosti – žalobce v takovém případě do řízení z vlastní vůle nevnáší ani nedoplňuje žádné nové skutečnosti, nýbrž v řízení ze strany soudu dochází k odchylné právní kvalifikaci žalobcem dříve již přednesených skutečností, a to zcela v souladu se zásadou iura novit curia. Zároveň je vhodné doplnit, že za této situace (plnění ze smlouvy x vydání bezdůvodného obohacení), v právní teorii označované jako tzv. ideální konkurence nároků, se i renomovaná zahraniční literatura vyslovuje pro závěr o totožnosti skutkového základu žaloby (srov. Rechberger, W.H., Simotta, D.-A. Grundriss des österreichischen Zivilprozessrechts. Erkenntnisverfahren. 9. vydání. Manz : Wien, 2017, str. 237). (…) Z komparativního hlediska pak Nejvyšší soud doplňuje, že rovněž rakouská soudní praxe, jako praxe právního řádu státu nám historicky blízkého, vychází ze stanoviska, že pouhá změna právní kvalifikace uplatněného nároku při nezměněných skutkových tvrzeních žalobce nepředstavuje změnu žaloby (srov. usnesení rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 7 Ob 8/10t). Dojde-li však ke změně právní kvalifikace uplatněného nároku na základě změny či doplnění rozhodujících skutkových tvrzení ze strany žalobce, je třeba to považovat za změnu žaloby (srov. judikaturu uváděnou v díle Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 3. sv./1. část. 3. vydání. Manz : Wien, 2017, str. 332-333). Není přitom pochyb, že v projednávané věci ke změně rozhodujících skutkových tvrzení ze strany žalobkyně došlo.“

Byť žalobkyně zastává názor, že se v tomto řízení domáhá zaplacení předmětné částky na základě jiných tvrzených skutečností než v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 40/2017, netvrdí, že by rozdíly měly vyplývat z čehokoliv jiného, než z možných právních posouzení totožného skutkového stavu. V tomto ovšem žalobkyně přehlíží ustálené judikatorní závěry. Pokud bylo tvrzeno, že žalovaná určitým způsobem nejednala, nečiní po stránce skutkové rozdíl, z které právní normy je povinnost k takovému jednání vyvozována či podle které právní normy má být posouzen důsledek porušení povinnosti. Z § 79 odst. 1 o. s. ř. a též výše citované rozhodovací praxe plyne, že žalobce není povinen v žalobě uvádět jakékoliv právní posouzení, a pokud jej uvede, soud jím není vázán. Právní poměr (potažmo v úvahu připadající právní poměry), o něž žalobce svůj nárok opírá, musí ovšem ze žaloby vyplynout. Tento přístup, který je nutné považovat za velmi vstřícný vůči žalobcům, vylučuje, aby jinak stejné věci byly odlišeny (a samostatně projednány) pouze vzhledem k případnému odlišnému právnímu posouzení.

Jestliže žalobkyně poukazuje na dvojčlenné pojetí předmětu řízení, dovoláním napadené rozhodnutí je s tímto zjevně v souladu, neboť odvolací soud porovnával jak rozhodující skutečnosti (základ nároku), tak i to, čeho se žalobce žalobou domáhal (předmět nároku). Rovněž poukázala-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, a usnesení téhož soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2577/2012, a ze dne 1. 9. 2016, 28 Cdo 1214/2016, dovolací soud neshledal, že by se napadené rozhodnutí v čemkoliv odchylovalo od zmíněných rozhodnutí či právních závěrů v nich učiněných.

V dovolání je rovněž zmíněna skutečnost, že předmětem řízení není materiální nárok, ale nárok procesní. Není již ovšem vysvětleno, jaké důsledky by toto (jistě široce akceptované) právní pojetí mělo mít na posouzení dané věci, neboť dovolací argumentace je v tomto směru nedostatečná. Pokud se snad žalobkyně domnívá, že soudní projednání (procesního) nároku, nemá vliv na možnost projednat stejný nárok opětovně, neboť (hmotněprávní) nárok nebyl rozhodnutím o (procesním) nároku dotčen, jedná se o zcela zjevné nepochopení uvedeného teoreticky právního konceptu (k uvedenému postačí odkázat na právní literaturu, viz např. Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Praha: C. H. Beck, 2008. s. 55-57.).

Případné nedostatky či nesprávnosti rozhodnutí působícího překážku věci pravomocně rozhodnuté a vady řízení, v rámci něhož bylo uvedené rozhodnutí vydáno, mohly být řešeny pouze v rámci daného řízení. Právní závěry tam učiněné (včetně závěrů o totožnosti skutku) nemohou být projednány v tomto řízení.

Jelikož žádný z dovolacích argumentů není s to přípustnost dovolání založit, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

K případným vadám řízení, pokud by jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání jinak podle § 237 o. s. ř. přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalovaná podala k dovolání vyjádření, v němž se de facto pouze ve stručnosti ztotožnila se závěry soudů nižších stupňů a odmítla argumenty dovolatelů. Na takové vyjádření má samozřejmě právo, které jí nemůže být odpíráno. Odlišnou otázkou je ovšem posouzení, zda náklady vynaložené na podání uvedeného charakteru lze pokládat za účelné ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a tuto dovolací soud vyhodnotil s negativním výsledkem. Ani žalované tedy právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno nebylo.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru