Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1025/2020Usnesení NS ze dne 24.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Dovolací důvody
Vady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1025.2020.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1025/2020-133

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce V. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 84 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 140/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. 12 Co 141/2019-104, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (dále také jako „dovolatel“) se domáhal uhrazení částky 84 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného Policií České republiky pod sp. zn. PSP 492/TČ-2008, ke kterému se jako poškozený dnem 24. 6. 1998 připojil v rámci adhezního řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 38 C 140/2017-77, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 84 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem požadovanou změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 11 000 Kč nepřipustil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl ve věci samé dokazování v potřebném rozsahu. Při svém odvolacím přezkumu vyšel ze skutkového zjištění, že usnesením Policie České republiky, Správy hlavního města, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. PSP 492/TČ-2008, bylo rozhodnuto podle § 159a odst. 2 trestního řádu o odložení věci, a také, že usnesení o odložení trestní věci bylo doručováno pro množství poškozených jen zmocněncům a právní moci nabylo dne 20. 5. 2008. Dále měl za nepochybné, že se žalobce dozvěděl o odložení trestního stíhání nejpozději v den žalobcova sepisu žalob o náhradu škody vzniklé v totožném trestním řízení (sp. zn. PSP 492/TČ-2008), přičemž řízení o žalobách byla vedena před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 143/2011 (řízení zahájeno dne 15. 6. 2011) a sp. zn. 19 C 145/2011 (řízení zahájeno dne 7. 6. 2011), když v těchto žalobách dle odvolacího soudu výslovně uváděl, že předmětná trestní věc skončila jejím odložením.

Odvolací soud posoudil věc samu jako nárok z odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk), a současně dovodil, že na věc dopadá i § 32 odst. 3 OdpŠk, který upravuje podmínky pro posouzení žalovanou uplatněné námitky promlčení. Přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 649/2017, a ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, ze kterých vyplývá závěr, že o výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení. Při vymezení „skončení řízení“ ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Odvolací soud také poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu uvedenou v jeho usnesení ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2222/18, kde v okolnostech tamní věci, kdy v trestním řízení byli poškození zastupováni společnými zmocněnci, bylo zmocněncům doručováno i rozhodnutí o odložení věci (a nikoliv jednotlivým poškozeným), od čehož se pak odvíjela i právní moc daného rozhodnutí, a také pro soudy zřejmá vědomost poškozených o tom, kdy a jak (tam) předmětná trestní věc skončila.

Odvolací soud uzavřel, že pro žalobce jako poškozeného skončilo adhezní řízení usnesením Policie České republiky o odložení věci ze dne 31. 3. 2008, č. j. PSP 492/TČ-2008, které nabylo právní moci dnem 20. 5. 2008. Žalobce si toho byl vědom vzhledem ke skutečnosti, že v roce 2011 podal žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 pro nároky na náhradu škody z téhož trestního řízení (sp. zn. 18 C 143/2011, sp. zn. 19 C 145/2011). Nejpozději dnem následujícím po podání žádosti o náhradu škody u žalované ze dne 20. 4. 2011 tedy začala běžet šestiměsíční promlčecí doba, která ke dni podání žádosti o náhradu nemajetkové újmy u žalované (22. 2. 2017), jakož i ke dni podání žaloby (25. 8. 2017), již uplynula. Odvolací soud se tak s odkazem na ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk a námitku promlčení ze strany žalované ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce je promlčen.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku II napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“, jako nepřípustné odmítl.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

V rozsahu části potvrzujícího výroku II odvolacího soudu týkající se výroku II soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení není dovolání dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl.

Dovolatel má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze závisí na posouzení dvou níže uvedených otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:

1) Je porušením ustanovení § 213 a § 213a o. s. ř., jakož i práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud odvolací soud vychází ze skutkových zjištění, která se odchylují od skutkových zjištění soudu prvního stupně, ohledně těchto skutkových zjištění odvolací soud neprovedl žádného dokazování a nadto tato zjištění nevyplývají z žádného důkazu obsaženého ve spisu?

2) Pokud odvolací soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti, které jsou mu známé z jeho úřední činnosti (§ 121 o. s. ř.), musí s těmito skutečnostmi nejprve seznámit účastníky řízení a poskytnout jim dostatečný prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím svých tvrzení učinit tyto skutečnosti spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů?

V rozsahu otázky 1) není dovolání přípustné, neboť dovolatel zpochybňuje skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Nejvyšší soud je však vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (nadto dovolacímu soudu není ze spisu zjevný žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obou soudů). Ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Dovolání lze ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci. Pokud snad dovolatel předloženou námitkou poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a tím na porušení práva na spravedlivý proces, dovolací soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterých vyplynulo, že i za situace, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, což v nynější věci nebyly.

Vady řízení namítané dovolatelem v otázce 2) a spočívající zejména v tom, že odvolací soud účastníky řízení neseznámil se skutečnostmi známé mu z jeho úřední činnosti, a dále v tvrzeném nedostatečném poskytnutí prostoru k vyjádření a navržení důkazů, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání (jinak) přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru