Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1012/2005Usnesení NS ze dne 22.06.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1012.2005.1
Dotčené předpisy

§ 105 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1012/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) O. W., b) N. A., jako právních nástupců po E. W., a c) F. W., vyjma žalobkyně ad b) zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) I. O., zastoupenému advokátem, 2) A. H., a 3) K. H., zastoupené advokátem,

o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 334/91,

o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2004, č. j. 14 Co 26/2003 - 224, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaný je povinen zaplatit první žalobkyni a třetímu žalobci

na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně (po připuštění změny žaloby) rozsudkem ze dne 4. 12. 2002, č. j. 5 C 334/91 - 194, určil, že Ing. E. W. a F. W. jsou podílovými spoluvlastníky každý k ½ nemovitosti, a to domu čp. 1650 se stavební plochou p. č. 2976, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 5049 pro obec a k. ú. P., návrh na přerušení řízení ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 334/91 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 15. 11. 2000, č. j. 5 C 334/91 - 132, jímž žalobě o určení vlastnického práva vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení, byl z důvodu procesní vady zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2002, č. j. 19 Co 92/2001 - 258, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že dohodou o vydání věci ze dne 1. 8. 1991 podle 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byl žalobcům vydán povinnou osobou Bytovým podnikem města P. shora označený dům se stavební parcelou, kteréžto nemovitosti byly znárodněny právnímu předchůdci žalobců výměrem Ministerstva lehkého průmyslu v Praze ze dne 1. 11. 1954, č. j. 150-Cv/722-190, a že tato dohoda byla registrována bývalým Státním notářstvím v P. dne 30. 8. 1991, pod sp. zn. Reh 345/91. Dne 30. 10. 1991 uzavřeli žalobci jako prodávající se žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu o převodu předmětného domu s označenou stavební parcelou, sepsanou advokátem JUDr. Z. K., v níž je uvedeno, že kupní cena byla dohoda v částce 990.000,- Kč a že byla zaplacena před podpisem smlouvy. Z výpisu z listu vlastnictví č. 5049 pro obec a k. ú. P. vedeného

u Katastrálního úřadu v P. bylo zjištěno, že jako vlastníci předmětných nemovitostí jsou zapsáni žalovaní. Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 2 T 23/97, byli první a druhý žalovaní odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice

s dozorem pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, který „společně spáchali dne 30. 10. 1991 v Prostějově na základě předchozí dohody se žalobci o zakoupení jejich domu č. 1650 se stavební plochou p. č. 2976, kat. území P., za částku 2,000.000,- Kč a na základě platebního příkazu předloženého obžalovaným K. b. a. s., pobočka P., podle kterého měla být převedena částka 1,200.000,- Kč z účtu obžalovaného A. H. na účet E. W. s tím, že zbývající částku 800.000,- Kč obžalovaní uhradí do 31. 11. 1991, vylákali od E. a F. W. uzavření kupní smlouvy, jíž uvedenou nemovitost převedli na oba obžalované, přičemž platební příkaz obžalovaní nezjištěným způsobem stornovali a smluvenou cenu neuhradili a ani uhradit nechtěli, čímž způsobili oběma poškozeným škodu ve výši 2,000.000,- Kč“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná; dovodil, že žalobci mají na požalovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť jiným způsobem, než na základě rozhodnutí soudu, nelze v katastru nemovitostí provést změnu zápisu vlastnických práv. Vzhledem k tomu, že v daném řízení je soud dle ust. § 135 odst. 1

o. s. ř. vázán rozhodnutím vydaným v trestním řízení o tom, že došlo ke spáchání trestného činu (včetně popsaného skutku) a kdo jej spáchal, dospěl soud při řešení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1991 k závěru, že se jedná

o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák., když v trestním řízení byl prokázán úmysl prvního a druhého žalovaného vylákat na žalobcích uzavření kupní smlouvy s tím, že kupní cena uhrazena nebyla a žalovaní ji ani uhradit nechtěli. Kupní smlouva je absolutně neplaná i ve vztahu ke třetí žalované, neboť nemůže být platný úkon, na základě kterého je získán do bezpodílového spoluvlastnictví manželů majetek trestnou činností jednoho z manželů. Provádění dalšího dokazování znaleckým posudkem z oboru grafologie ke zkoumání pravosti „dlužního úpisu“, jak žalovaní navrhovali, považoval soud za nadbytečné.

K odvolání prvního žalovaného a třetí žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, č. j. 14 Co 26/2003 - 224, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2004, č. j. 14 Co 26/2003 - 229, odvolání třetí žalované proti výroku o zamítnutí návrhu na přerušení řízení odmítl, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že „se určuje, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky každý k jedné ideální polovině domu čp. 1650 na pozemku parc. č. 2976 a pozemku parc. č. 2976 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 5049 pro obec a katastrální území P.“, dále jej změnil

ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalobci mají aktivní věcnou legitimaci, neboť prokázali, že vlastníky předmětných nemovitostí se stali na základě dohody o jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., registrované bývalým Státním notářstvím v P. dne 30. 8. 1991, i naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Krajský soud vycházeje z citovaného pravomocného trestního rozsudku, jímž je soud v daném řízení podle ust.

§ 135 odst. 1 o. s. ř. vázán ohledně spáchání trestného činu a osoby pachatele, dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť první a druhý žalovaní ji učinili nikoliv vážně, když jednali podvodně tak, že vědomě žalobcům předstírali vůli uzavřít kupní smlouvu, ačkoliv takovou vůli neměli, a předmět koupě chtěli získat do svého spoluvlastnictví bezplatně. Kupní smlouva je neplatná

i ve vztahu ke třetí žalované, nikoliv však z důvodu uvedeného soudem prvního stupně, nýbrž „pro nedostatek náležitosti sjednání kupní ceny, spočívající v neuvedení částek,

za nějž jednotliví žalovaní své podíly nabývají, tedy jaká kupní cena mezi žalobci a žalovanými ohledně jim převáděných podílů byla sjednána“. Je-li kupní smlouva od samého počátku (ex tunc) absolutně neplatná, k převodu vlastnického práva na žalované ní nedošlo a žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem je proto opodstatněná.

Proti tomuto rozsudku podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o s. ř., neboť v odůvodnění rozhodnutí odvolací soud sice uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve věci samé potvrdil s tím, že formální změna se týká jen upřesnění označení nemovitostí tak, aby odpovídala ust. 5 katastrálního zákona, ve skutečnosti jej však v tomto výroku změnil. Namítá, že soud prvního stupně připustil změnu žaloby tak, že žalobci se domáhají „určení, že jsou podílovými spoluvlastníky každý k ˝ nemovitosti, a to domu čp. 1650 se stavební plochou p. č. 2976, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 5049 pro obec a k. ú. P.“, a je proto třeba dovodit, že žalobci učinili předmětem řízení pouze dům čp. 1650, který stojí na pozemku 2976, nikoliv však tento pozemek; teprve v odvolacím řízení uvedli, že se domáhají i určení vlastnictví k pozemku, a odvolací soud na to reagoval tím, že rozsudek soudu prvního stupně změnil. Podle názoru dovolatele je toto pochybení nutno posuzovat jak v rovině procesní, neboť se nejednalo o rozšíření žaloby, tak i z hlediska hmotného práva, a to vzhledem k tomu, že zmíněný pozemek je samostatnou věcí. Dále soudům obou stupňů vytýká, že se dostatečně nezabývaly tím, zda žalobci jsou vlastníky nemovitostí a zda dohoda o jejich vydání je platná, když právnímu předchůdci žalobců byly odňaty podle „§ 4 odst. 7 zákona č. 100/1945 Sb., a to ke dni 1. 1. 1948“; tato skutečnost podle něj vyplývá z potvrzení ONV P. ze dne 2. 11. 1990 a z výměru Ministerstva lehkého průmyslu ze dne 1. 11. 1954. Je proto nemožné, aby předmětné nemovitosti byly vydány podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a pokud se tak stalo, je dohoda neplatná. Za této situace nemohly soudy svým rozhodnutím založit vlastnické právo žalobců k „daným objektům“. Dovodil-li by dovolací soud, že přípustnost dovolání lze posuzovat jen z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zásadní po právní stránce otázka, v jakém rozsahu je soud v občanskoprávním řízení vázán výrokem rozsudku vydaným v trestním řízení, a to i s ohledem na rozsah dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů, když dokazování v rámci těchto řízení vykazuje určité zásadní neshody. Z tohoto důvodu první žalovaný navrhoval v posuzované věci provedení grafologického znaleckého posudku ke zkoumání pravosti „dlužního úpisu“, jehož obsah v trestním řízení zpochybnil. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

První žalobkyně a třetí žalobce ve svém obsáhlém písemném vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Vzhledem k tomu, že po vydání rozhodnutí odvolacího soudu, avšak před jeho doručením účastníkům, resp. jejich zástupcům, dne 5. 5. 2004 žalobce E. W. zemřel, rozhodl Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 16. 12. 2004, č. j. 5 C 334/91 - 247, podle § 107 odst. 2 o. s. ř. tak, že v řízení bude namísto žalobce E. W. pokračováno s jeho právními nástupkyněmi, a to O. W., nar. 22. 12. 1939, a N. A., nar. 25. 5. 1968.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241

o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde

o měnící rozsudek odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.

I když odvolací soud v posuzované věci změnil rozsudek soudu prvního stupně

ve výroku o věci samé, jde ve skutečnosti v tomto výroku o rozsudek potvrzující, neboť v této části jsou rozsudky soudů obou stupňů souhlasné, když jimi shodně byla konstituována práva a povinnosti účastníků, neboť je zcela jednoznačné, že určil-li soud prvního stupně, že Ing. E. W. a F. W. jsou podílovými spoluvlastníky každý k ½ nemovitosti, a to domu čp. 1650 se stavební plochou p.č. 2976, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 5049 pro obec a k. ú. P., rozhodl tím i o určení vlastnictví k uvedenému pozemku a odvolací soud tento výrok svým formálně měnícím výrokem pouze upřesnil.

Protože v dané věci se nejedná ani o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., zbývá přípustnost dovolání posoudit podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

Vzhledem k tomu, že první a druhý žalovaní byli v trestním řízení pravomocně uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, který společně spáchali dne 30. 10. 1991 a byli odsouzeni pro skutek, jenž je popsán

ve výroku rozhodnutí ohledně konkrétního jednání pachatelů, postupovaly soudy obou stupňů zcela správně, když vycházely z celého výroku o vině, tedy nejen z jeho právní, ale i ze skutkové části s tím, že v rozsahu tohoto výroku, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí

o podané žalobě o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, včetně řešení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy, je soud v občanskoprávním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. pravomocným trestním rozhodnutím vázán.

Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro dané občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, včetně toho, že první a druhý žalovaní vylákali od E. a F. W. uzavření kupní smlouvy, jíž uvedenou nemovitost na sebe převedli, přičemž platební příkaz nezjištěným způsobem stornovali a smluvenou kupní cenu neuhradili a ani uhradit nechtěli.

Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávný právní názor, pokud dovodil, že soud v souladu s ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. je vázán citovaným trestním rozhodnutím ohledně spáchání trestného činu a osoby pachatele.

K námitce prvního žalovaného uplatněné v dovolání, že dohoda o vydání věci

ze dne 1. 8. 1991, uzavřená mezi původními žalobci a Bytovým podnikem města P., registrovaná bývalým Státním notářstvím v P. dne 30. 8. 1991, pod sp. zn. Reh 345/91, je neplatná, dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde novou skutečnost, která nebyla tvrzena v nalézacím řízení a

v dovolacím řízení ji uplatnit nelze (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a

§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a)

o. s. ř., neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť první žalobkyně a třetí žalobce mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,- Kč [odměna určená podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. června 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru