Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1010/2018Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaDovolání
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1010.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 218 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1010/2018-282

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce T. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) K. H., nar. XY, bytem XY, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce M. Š., nar. XY bytem XY, o konstatování porušení práva, zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích a likvidaci údajů o osobě žalobce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 510/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2011, č. j. 14 Co 389/2011-153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně jedné a druhou žalovanou na straně druhé nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č. j. 11 C 510/2009-106, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce nebyl povinen při jednání dne 22. 6. 2009 ve věci projednávané před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 703/2007 sdělit na výzvu soudkyně K. H. svoje osobní údaje – jméno a příjmení jakožto osoba přítomná v jednací síni jako veřejnost a že touto výzvou adresovanou žalobci bylo porušeno základní právo žalobce, zaručené článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky (výrok I). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že soudkyně K. H. poté, co při jednání dne 22. 6. 2009 ve věci projednávané před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 703/2007 žalobce, přítomný v jednací síni jako veřejnost, odmítl sdělit svoje jméno a příjmení, nebyla oprávněna zapsat do protokolu o jednání popis žalobce ve znění uvedeném v usnesení soudu prvního stupně a že tímto jednáním soudkyně bylo porušeno základní právo žalobce, zaručené článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky (výrok II). Soud prvního stupně také zamítl žalobu, aby byla prvé žalované uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zlikvidovat údaje o žalobci zapsané v protokolu o jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 6. 2009 ve věci sp. zn. 5 C 703/2007 (výrok III), a zamítl žalobu, aby byla prvé žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč (výrok IV). Závěrem soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované (výrok I), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované ve výroku II v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení porušení práva žalobce a ve výrocích IV a V, a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení, jinak (ve zbývající části výroku II a ve výrocích I a III) usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Dále odvolací soud rozhodl, že ve vztahu žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce a druhé žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Žalobce se výše uvedeného domáhal jako náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalovaných. Tvrzený nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že byl dne 22. 6. 2009 při ústním jednání nařízeném ve věci sp. zn. 5 C 703/2007 v 10.30 hodin u Obvodního soudu pro Prahu 5, kde byl přítomen jako veřejnost při jednání, jež jako soudkyně řídila druhá žalovaná, vyzván, stejně jako další osoby přítomné jako veřejnost, aby sdělil do protokolu své jméno a příjmení pro případ, že by byl navržen jako svědek.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou není dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu o tom, že se druhá žalovaná nedopustila excesu, a proto není možné proti ní úspěšně uplatnit nárok cestou ochrany osobnosti, je souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněný pod číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009, nebo ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005), pokud odvolací soud vyšel z toho, že její jednání naříkané žalobcem souviselo věcně, časově a místně s výkonem funkce soudkyně.

Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou proto Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud dále ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou zdůrazňuje, že žalobce se de facto domáhá konstatování porušení práva a přiměřeného zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu, které odpovídá zadostiučinění ve výši, žalobcem rovněž požadovaných, 10 000 Kč. Určení, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany druhé žalované tím, že vyzvala žalobce, aby sdělil do protokolu své jméno a příjmení pro případ, že by byl navržen jako svědek, je pouze předpokladem pro konstatování porušení práva, nikoliv samostatným nárokem žalobce. Z toho důvodu o takto formulovaném požadavku na určení soud nemůže rozhodnout. K tomu Nejvyšší soud dodává, že již několikrát ve své judikatuře dovodil, že konstatování porušení práva nemůže být přiznáno zároveň s přiměřeným zadostiučiněním v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V předmětné věci dovolání ve vztahu žalobce a první žalované není přípustné v rozsahu výroku napadeného rozsudku potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o konstatování porušení práv žalobce, neboť dovoláním dotčenými výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, pro které je v případě souběžného požadavku na konstatování porušení práva a zaplacení zadostiučinění v penězích rozhodná výše peněžního plnění.

Skutečnost, že by soud v případě shledání oprávněnosti nároku žalobce mu mohl přiznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení jeho práva, namísto požadovaného plnění v penězích, na daném závěru nic nemění, když pro posouzení omezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je podstatné pouze to, o jaké výši peněžního plnění bylo rozhodnuto napadeným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3606/2014).

V rozsahu výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na plnění žádající po prvé žalované odstranit údaje ze soudního protokolu je dovolání zjevně nepřípustné, neboť v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), se nelze úspěšně domáhat uložení povinnosti konat nad rámec poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012) a napadený rozsudek je s touto judikaturou v souladu.

Z toho důvodu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné i dovolání ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou, a to podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř.

Druhé žalované, jinak v dovolacím řízení úspěšné, žádné náklady dovolacího řízení nevznikly, a proto rozhodl dovolací soud, jak je uvedeno ve výroku II tohoto usnesení.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru