Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1005/2010Usnesení NS ze dne 07.09.2010

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1005.2010.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1005/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.000.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 185/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.11.2009, č.j. 14 Co 523/2009 – 68, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Soud I. stupně rozsudkem ze dne 3.6.2009, č.j. 23 C 185/2008 – 40 zamítl žalobu právní předchůdkyně žalobce, L. N., na zaplacení částky 1.000.000.000,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že se žalobkyně dle svého vyjádření domáhala přiznání žalované částky jako odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou jí „nezákonným rozhodnutím i nesprávným úředním postupem“. Z obsahu žaloby a jejího doplnění však soud I. stupně dovodil, že žalobkyně uplatnila výlučně nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, a to konkrétně usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 21.8.2006, č.j. 71 E 1468/2006 – 3, kterým byl k uspokojení pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ve výši 42.263,- Kč nařízen výkon rozhodnutí Územního pracoviště VZP ČR Plzeň ze dne 13.4.2006, č. 2140600499 prodejem movitých věcí žalobkyně. Újma žalobkyně měla spočívat v tom, že u ní došlo v důsledku vydání uvedeného rozhodnutí ke zhroucení, těžkému emociálnímu strádání, porušení srdeční činnosti, biorytmů, trávicích orgánů, spánku, vzniku těžkých depresí, poruše stravování apod.

Soud I. stupně vyšel ze skutkového zjištění, že výkon rozhodnutí nařízený zmíněným usnesením byl následně zrušen usnesením ze dne 7.12.2007 z důvodu, že nebyly nalezeny žádné postižitelné movité věci, které mohly být předmětem výkonu. Nebyla však splněna podmínka stanovená v § 8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), podle kterého nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Usnesení ze dne 21.8.2006 o nařízení výkonu rozhodnutí totiž zrušeno ani změněno nebylo.

Odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Poukázal na to, že původní žalobkyně měla nárok, který je předmětem tohoto řízení, postoupit na stávajícího žalobce, svého manžela, smlouvou ze dne 22.9.2009. Z tohoto důvodu odvolací soud usnesením ze dne 15.10.2009, č.j. 14 Co 23/2009 – 59 vyhověl návrhu původní žalobkyně a připustil, aby na její místo vstoupil do řízení žalobce stávající. Protože však nárok na odškodnění nemajetkové újmy je vázán jen na osobu konkrétního věřitele, je pohledávka původní žalobkyně nepřevoditelná a nepostupitelná a stávající žalobce proto není ve sporu aktivně legitimován. I kdyby tento závěr odvolacího soudu nebyl správný a pohledávka původní žalobkyně byla způsobilá postoupení, ztotožnil se odvolací soud se soudem I. stupně v tom, že nebyla splněna podmínka zrušení nebo změny rozhodnutí, kterým měla být újma způsobena, pro jeho nezákonnost, vyžadovaná § 8 OdpŠk. Vedle toho odvolací soud dodal, že nebyly splněny podmínky pro odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk, neboť postup soudního vykonavatele při realizaci výkonu movitých věcí povinné se uskutečnil zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu potvrzujícího výroku žalobce dovoláním. V jeho odůvodnění odkázal na své odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, ve kterém vysvětlil, že výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nařízený usnesením ze dne 21.8.2006 byl zastaven usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 11.8.2006, kterým byl pro uspokojení téže pohledávky nařízen výkon rozhodnutí srážkami z platu nebo jiného příjmu. Pokud následně dne 22.2.2007 vstoupila soudní vykonavatelka do bytu žalobkyně, došlo k porušení práv žalobkyně. Protože již žalobkyně neměla sílu čelit „právnímu teroru páchanému naší justicí“, svolila, aby do tohoto řízení vstoupil na její místo stávající žalobce. Navrhl proto dovolacímu soudu zrušení napadeného rozsudku z důvodu, že došlo k „mnohočetnému porušení práv“.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném po 1.7.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V daném případě není rozsudek odvolacího soudu potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť v dané věci šlo o prvé rozhodnutí soudu I. stupně i soudu odvolacího.

Rozsudek odvolacího soudu není ani rozsudkem měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v situaci, kdy odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k nedůvodnosti uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím proto, že nebyla splněna podmínka § 8 OdpŠk, tj. rozhodnutí, kterým měla být újma způsobena, nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že v případě odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nároku jiného žalobce než v řízení před soudem I. stupně, když ke změně žalobce mělo dojít po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně v důsledku postoupení žalované pohledávky. Pro posouzení, zda jde o rozsudky souhlasné je totiž podstatné toliko zjištění, zda soudy stejným způsobem posoudily okolnosti významné pro rozhodnutí sporu, takže práva a povinnosti stanovené oběma rozsudky účastníkům jsou shodné; totožnost nositelů těchto práva a povinností ve vztahu k účastníkům řízení před soudem I. stupně již právně významná není.

Za uvedené situace dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k rozsudku soudu I. stupně potvrzujícím a dovolání proto může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.

Dovolatel v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá. Opakuje pouze argumentaci uváděnou již v průběhu řízení před soudem I. stupně a soudem odvolacím a spočívající v tvrzeném porušení práv jeho právní předchůdkyně. Závěry, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí, žádným konkrétním způsobem nenapadá, a to v rovině hmotného ani procesního práva. Ostatně z jeho podání v této věci je zjevné, že svoji žalobu postavil na právním omylu a že ani podmínky odpovědnosti státu za nemateriální újmu ve smyslu § 13 a 31a OdpŠk nejsou dány, což ostatně z rozhodnutí odvolacího soudu implicitně plyne.

Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že s ohledem na nepřípustnost dovolání ve vztahu k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu se již nezabýval dalšími dvěma důvody, na kterých odvolací soud svůj rozsudek založil, neboť ani pokud by tyto dva důvody neobstály, nemůže to mít vliv na nepřípustnost dovolání ve vztahu k závěru shora uvedenému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17).

Dovolací soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. září 2010

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru