Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tz 71/2017Rozsudek NS ze dne 29.11.2017

HeslaNenastoupení služby v ozbrojených silách
Řízení o stížnosti pro porušení zákona
Svoboda vyznání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TZ.71.2017.1
Dotčené předpisy

§ 265 odst. 1 předpisu č. 86/1950 Sb.

§ 268 odst. 2 tr. ř.

§ 271 odst. 1 tr. ř.

§ 226 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tz 71/2017-41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Šilhaveckého a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného V. C. (V. Č.) proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47, ze dne 16. 7. 1955 sp. zn. T 21/55 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 16. 7. 1955, sp. zn. T 21/55, byl porušen zákon v ustanovení § 265 odst. 1 tr. zákona č. 86/50 Sb. v neprospěch obviněného V. C. (V. Č.).

Napadený rozsudek se zrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný

V. C. (V. Č.),

posledně známým bytem Š., Š., Slovenská republika,

se podle § 226 písm. b ) tr. ř.

zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že

dne 5. 10. 1954 podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu nenastoupil vojenské cvičení a odůvodňoval to tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův,

ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 16. 7. 1955, sp. zn. T 21/55, shledán trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 86/1950 Sb.).

Odůvodnění:

Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 16. 7. 1955, sp. zn. T 21/55, byl obviněný V. C. (v rozsudku označen jako V. Č.) uznán vinným trestným činen nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že dne 5. 10. 1954 podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu nenastoupil vojenské cvičení a odůvodňoval to tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův. Za uvedený trestný čin byl podle § 265 odst. 1 tr. zák., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 43 tr. zák. byla zároveň vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 3 tr. zák. na tři roky. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 16. 7. 1955.

Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, PSP-47 ze dne 16. 7. 1955, sp. zn. T 21/55, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. dne 1. 9. 2017 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.

V podané stížnosti ministr spravedlnosti uvádí, že obviněný V. C. byl odsouzen pro svoje náboženské přesvědčení. Stěžovatel odkazuje na ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, jakož i ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák., § 1 odst. 1 tr. řádu z roku 1950, § 2 odst. 3 tr. řádu z roku 1950 a konstatuje, že se jimi bývalý Nižší vojenský soud v Brně neřídil. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že soudem nebylo akceptováno, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší ústavou Československé republiky z roku 1948. Podle ministra spravedlnosti motiv jednání obviněného pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Zároveň zdůraznil, že tehdejší právní řád ani neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nižšího Vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 16. 7. 1955, sp. zn. T 21/55, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 3 tr. řádu z roku 1950 ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/50 Sb., a podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil včetně případných rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., popř. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud považuje za nutné v dané věci konstatovat, že jediný spisový materiál, jenž se zachoval z původního řízení, představuje rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 16. 7. 1955, sp. zn. T 21/55.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 265 odst. 1 tr. zák. se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustí pachatel, který v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

Přestože Nejvyšší soud neměl k dispozici spis Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, sp. zn. T 21/55, ale pouze kopii odsuzujícího rozsudku ze dne 16. 7. 1955, je možno konstatovat, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku i jeho odůvodnění zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný V. C. odmítl nastoupit vojenské cvičení s odkazem na své náboženské přesvědčení, konkrétně na skutečnost, že je Svědek Jehovův.

Ze skutku, kterým byl obviněný V. C. uznán vinným a ve kterém bylo spatřováno odsuzujícím rozsudkem spáchání trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák., lze dovodit, že se tedy obviněný dopustil předmětného činu z důvodu svého náboženského přesvědčení. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin“.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že v dané věci v případě rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 16. 7. 1955, sp. zn. T 21/55, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., byl porušen zákon právě v tomto ustanovení v neprospěch obviněného V. C. Nejvyšší soud proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadený rozsudek, nýbrž i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 271 odst. 1 tr. ř. pak obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku. V daném směru totiž Nejvyšší soud usoudil, že ve věci může sám hned rozhodnout na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 11. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Vypracovala

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru