Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tz 56/2017Rozsudek NS ze dne 29.11.2017

HeslaŘízení o stížnosti pro porušení zákona
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TZ.56.2017.1
Dotčené předpisy

§ 145 předpisu č. 19/1855 Sb.

§ 146 odst. 1 písm. c) předpisu č. 19/1855 Sb.

§ 149 předpisu č. 19/1855 Sb.

§ 268 odst. 2 tr. ř.

§ 269 odst. 2 tr. ř.

§ 271 ...

více

přidejte vlastní popisek

3 Tz 56/2017-36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Pavla Šilhaveckého a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného J. K. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91, byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovením § 145, § 146 písm. c) a § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, a to v neprospěch obviněného J. K.

Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91, sezrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 88/91.

Městskému soudu v Brně sepřikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. Ktr 536/48, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vojenský trestní zákon), kterého se měl dopustit tím, že „ dne 5. 11. 1948 u vojenského útvaru v K., odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, neuposlechnul služebního rozkazu velitele setniny, aby přijal vojenskou výzbroj a výstroj a podrobil se vojenskému výcviku. Za tento trestný čin byl podle § 149 vojenského trestního zákona za použití § 92 a § 125 vojenského trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu žaláře v trvání deseti měsíců, zostřenému jedenkrát měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém třetím měsíci trestu.

Obviněný svým podnětem ze dne 6. 5. 1991, adresovaným bývalé Generální prokuratuře ČSFR, požádal o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Přípisem ze dne 7. 6. 1991, sp. zn. Pz 223/91, byla věc postoupena Vojenskému obvodovému soudu v Brně.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91 byl rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. Ktr 536/48 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu ze dne 20. 1. 1949, sp. zn. soudu P-5/49, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, zrušen ve výroku o trestu, a podle § 14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci rovněž všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, přičemž výrok o vině trestným činem podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona, zůstal nedotčen. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 12. 1991.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně následně rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle čl. V (s odkazem na část II a čl. III tohoto rozhodnutí) bylo trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek v souladu s § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno. V návaznosti na toto usnesení učinil obviněný dne 14. 1. 1992 prohlášení podle § 15 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, na jehož základě se v řízení pokračovalo.

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 88/91, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. Ktr 536/48 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1949, sp. zn. P-5/49, kterými byl obviněný uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona, bylo podle § 227 tr. ř. upuštěno od potrestání obviněného.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že zákon byl podle jeho názoru porušen v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti s poukazem na dikci příslušných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci a vojenského trestního zákona konstatoval, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se předmětnými ustanoveními neřídil, jelikož rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo právně i morálně rehabilitovat ty, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

K porušení zákona podle názoru ministra spravedlnosti došlo tím, že rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. Ktr 536/48, byl zrušen pouze ve výroku o trestu podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci a bez nápravy byl ponechán v platnosti výrok o vině s odůvodněním, že bývalý Krajský vojenský soud v Brně provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. S tímto odůvodněním ministr spravedlnosti souhlasil, rehabilitačnímu senátu nicméně vytkl, že se plně spolehl na právní hodnocení provedené v roce 1948 a obhajobu obviněného nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Namítl rovněž, že ústavně garantovaná práva obviněného byla v rozporu s účelem rehabilitačního řízení ignorována i postupem rehabilitačního senátu podle § 227 tr. ř.

Ministr spravedlnosti dále zdůraznil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že obviněný svým jednáním uplatnil toliko právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), jelikož pokud by tak učinil, shledal by, že souzený skutek není trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Uvedené základní právo podle jeho názoru nelze zaměňovat s právem na svobodu víry, či se svobodou náboženskou, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož nemůže být výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, proveden bez ohledu na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky, a tedy jen takto hodnotově diskontinuálně lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí patří ve světle citovaného nálezu mezi tzv. absolutní základní práva, jež nelze omezit obyčejným zákonem a takový charakter základního práva nemůže změnit ani skutečnost, že ústavní zákon č. 150/1948 Sb., svobodu svědomí deklarovanou v jeho § 15 odst. 1 negoval tím, že tato nemohla být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon.

Vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení dospěl k názoru, že Nejvyšší soud by měl sám rozhodnout o návrhu na rehabilitaci a zrušit rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. Ktr 536/48, v celém jeho rozsahu, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, jelikož skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., kdy v tomto směru příkladmo poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 Tz 19/2014. S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy reálně nepřipadá v úvahu jakékoliv doplňování dokazování, vyjádřil svůj názor, že by bylo vhodné, aby Nejvyšší soud rozhodl sám též o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., poněvadž v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, načež příkladmo odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud

- podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona,

- podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil rovněž další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 88/91,

- dále postupoval podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. a podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. Ktr 536/48, v celém jeho rozsahu a podle § 14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil zároveň všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek Nejvyššího vojenského soudu Praha ze dne 20. 1. 1949, sp. zn. P-5/49,

- a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „dne 5. 11. 1948 u Vojenského útvaru v Kroměříží, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, neuposlechnul služebního rozkazu velitele setniny, aby přijal vojenskou výzbroj a výstroj a podrobil se vojenskému výcviku, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller. S obsahem podaného mimořádného opravného prostředku se plně ztotožnil, když zde popsaný skutkový děj i jeho hodnocení označil za správné. Vyjádřil i souhlas s navrhovaným postupem ministra spravedlnosti. Nicméně poznamenal, že praxe jednotlivých senátů Nejvyššího soudu se rozchází, přičemž v jejímž rámci dochází ke třem variantám, a to k případům, kdy je zrušeno vadné rehabilitační usnesení a soudu prvního stupně je nařízeno provést celé přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, dále k případům, kdy je zrušen i původní odsuzující rozsudek a soudu prvního stupně je nařízeno projednat původní obžalobu, nebo k případům, kdy Nejvyšší soud po zrušení rehabilitačních rozhodnutí i původního rozsudku sám obžalovaného zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. V návaznosti na to uzavřel, že z hlediska obviněných jsou všechny varianty přijatelné, kdy podle jeho názoru by se měla judikatura Nejvyššího soudu ovšem ztotožnit.

Nejvyšší soud v souladu s § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.

Základní pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně spočívá v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud v Brně chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanovením § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci.

Ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

V souladu s § 1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Zjistí-li soud v přezkumném řízení na základě § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.

Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.

Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. Ktr 536/48, vyplývá, že obviněný dne 5. 11. 1948 u Vojenského útvaru v Kroměříží, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, neuposlechnul služebního rozkazu velitele setniny, aby přijal vojenskou výzbroj a výstroj a podrobil se vojenskému výcviku. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí se podává, že obviněný se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, v plném rozsahu doznal a na svou obhajobu uvedl, že jeho náboženské přesvědčení svědků Jehovových mu nedovoluje konati službu se zbraní. K tomu se bývalý Krajský vojenský soud v Brně vyjádřil tak, že náboženské přesvědčení nemůže obviněného nikterak exkulpovat, jelikož branná povinnost je všeobecnou, a proto je každý vojín povinen se podrobit předepsanému výcviku.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svým usnesením ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91, potvrdil závěry bývalého Krajského vojenského soudu v Brně o vině obviněného ze spáchání zločinu porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona, neboť výrok o vině z rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. Ktr 536/48, ponechal v platnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svůj postup odůvodnil s tím, že bylo nepochybně prokázáno, že obviněný dne 5. 11. 1948 nastoupil vojenskou základní službu, přičemž po obdržení rozkazu od velitele jednotky se odmítl podrobit vojenskému výcviku s odůvodněním, že mu jeho náboženské přesvědčení, nedovoluje konat službu se zbraní. Bývalému Vojenskému soudu v Brně nelze z hlediska správného skutkového zjištění ani právního posouzení spáchaného skutku nic vytknout, neboť jeho rozhodnutí bylo učiněno v souladu s tehdy platným zákonem za dodržení všech procesních ustanovení trestního řádu.

Citované rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91 je však třeba označit za nesprávné, neboť nerespektovalo principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž tento soud (jakož i bývalý Krajský vojenský soud v Brně) vycházel, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku odmítajícím převzít přidělenou služební pušku a cvičit s ní, poněvadž mu v tom bránilo jeho vyznání. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy České republiky.

V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že "pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin“.

Citované závěry Ústavního soudu je nutné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu se zbraní z důvodu svého vyznání a takové jednání bylo reálním projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou České republiky (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 daného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s § 34 odst. 2 tehdejší Ústavy. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.

Vojenský obvodový soud v Brně v provedeném rehabilitačním řízení výše uvedené závěry nerespektoval, když usnesením ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91, zrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1948, sp. zn. Ktr 536/48, toliko ve výroku o trestu. Uvedeným postupem pominul účel zákona o soudní rehabilitaci, neboť správně neaplikoval § 1 odst. 1, 2 předmětného zákona a v rozporu s jeho § 14 odst. 1 písm. d) nezrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně, na jehož základě byl obviněný odsouzen pro jednání, kterým realizoval svou svobodu svědomí a náboženského vyznání deklarovanou tehdejší Ústavou, jakož i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř. zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad (zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 88/91), a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 88/91).

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud považuje za vhodné podotknout, že nemohl sám ve věci rozhodnou postupem podle § 271 odst. 1 tr. ř., jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení na podkladě návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Po zrušení tohoto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Rámec rehabilitačního řízení navrhované rozhodnutí o zproštění překračuje v tom smyslu, že je výsledkem řízení konaného na podkladě původní obžaloby.

Odkaz ministra spravedlnosti na to, že v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zprošťujícím výrokem v minulosti rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001, je nepřiléhavý. Citovaným rozsudkem Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, která byla podána proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1958, sp. zn. T 287/58, jímž byl jiný obviněný uznán vinným a odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Nejvyšší soud poté, co vyslovil porušení zákona a zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě i další obsahově navazující rozhodnutí, v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. K tomu, aby Nejvyšší soud mohl přikročit ke zproštění, byl dán podklad tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána v původní trestní věci proti odsuzujícímu rozsudku, a nikoli – jak se stalo v nyní projednávané věci obviněného – proti pozdějšímu rozhodnutí učiněnému v rehabilitačním řízení. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je ovládáno zásadou, že v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno a které bylo z tohoto podnětu zrušeno. Rozhodnutím, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného, nebyl původní rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší rozhodnout o zproštění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016).

Se zřetelem k uvedenému a s ohledem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci Nejvyšší soud přikázal podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušnému podle § 7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně, který provede další řízení na podkladě obžaloby, jež byla na obviněného podána pro zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona, a o této obžalobě meritorně rozhodne, přitom bude vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 11. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Vypracovala

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru