Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tz 282/2001Usnesení NS ze dne 27.02.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:3.TZ.282.2001.1

přidejte vlastní popisek

3 Tz 282/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2002 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných 1) J. H., 2) J. M., 3) V. N., 4) P. C., 5) R. P., 6) M. K., 7) J. V. a 8) R. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 11 To 44/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor pod sp. zn. 9 T 15/99, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění:

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočka Tábor podal dne 20. 8. 1999 u tamního krajského soudu obžalobu na celkem 19 obviněných, mimo jiné i na J. H., J. M., V. N., P. C., R. P., M. K., J. V. a R. V. Trestná činnost těchto obviněných spočívala převážně v odcizování osobních motorových vozidel, včetně věcí v nich uložených, na níž se měli obvinění účastnit buď přímo nebo se různou formou podíleli na přivlastňování si věcí ve vozidlech uložených, resp. užívali tato vozidla nebo věci. Obviněný J. H. sám pak v jednom případě měl dle obžaloby odcizit bezdrátový telefon, obviněný V. N. měl na základě nepravdivých údajů vylákat od pojišťovny částku 268 020,- Kč. Obvinění V. N. a J. M. si podle obžaloby měli opatřit a v místě bydliště přechovávat zbraně. Útoky popsanými v obžalobě pod body 1 – 42 a 55 měli obvinění spáchat tyto trestné činy: J. H. trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001 /dále jen tr. zák./, J. M. jednak trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák. a jednak trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., V. N. trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dále trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., P. C. trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., dále dvojnásobný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., R. P.trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., M. K. trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., J. V. dvojnásobný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a R. V. trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Obviněný V. N. skutkem popsaným v bodě 56 obžaloby a obviněný J. M. skutkem popsaným v bodě 58 obžaloby pak měli spáchat trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. 9 T 15/99, byli obvinění V. N. a J. M. uznáni vinnými trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a podle § 185 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody a to obviněný V. N. v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Obviněnému J. M. byl trest odnětí svobody uložen v trvání patnácti měsíců nepodmíněně a pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo u obou obviněných vysloveno zabrání věci a to zbraní popsaných ve výroku rozsudku. Tímtéž rozsudkem bylo celkem patnáct obviněných podle § 226 písm. c), v jednom případě podle § 226 písm. b) tr. ř. v tehdy platném znění (dále jen tr. ř.) zproštěno obžaloby.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor podal odvolání obviněný J. M., a to do výroku o trestu. Krajský státní zástupce v Českých Budějovicích – pobočka Tábor podal odvolání do zprošťujícího výroku citovaného rozsudku u obviněných J. H., J. M., V. N., P. C., R. P., M. K., J. V. a R. V. ohledně dalších sedmi spoluobviněných bylo podané odvolání krajským státním zástupcem vzato zpět.

O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením z 24. 9. 2001 sp. zn. 11 To 44/01 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu odnětí svobody ohledně obviněných V. N. a J. M. a dále ve zprošťujícím výroku vztahujícímu se k obviněným J. H., J. M., V. N., P. C., R. P., M. K., J. V. a R. V. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud dále podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ve výrocích o vině obviněných V. N. a J. M. trestnými činy nedovoleného ozbrojování a ve výroku o zabrání věci zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Dne 1. 11. 2001 podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) proti shora citovanému usnesení stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněných J. H., J. M., V. N., P. C., R. P., M. K., J. V. a R. V.

Podle názoru ministra spravedlnosti ČR byl zákon porušen v ustanovení § 262 tr. ř. Takové porušení zákona spatřoval stěžovatel především ve skutečnosti, že vrchní soud napadeným výrokem porušil právo obviněných, aby v jejich věci rozhodoval zákonný soudce, tj. soudce, jehož funkční příslušnost k rozhodování věcí vyplývá z rozvrhu práce věcně a místně příslušného soudu. Odůvodnění tohoto výroku současně považoval za příliš obecné, nekonkrétní a především nepřesvědčivé. Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení § 262 tr. ř. v neprospěch obviněných J.H., J. M., V. N., P. C., R. P., M. K., J. V. a R. V. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. výrok, jímž podle § 262 tr. ř. Vrchní soud v Praze nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, zrušil.

Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. správnost výroku napadeného usnesení, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Stížnost pro porušení zákona v posuzované věci byla podána proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 24. 9. 2001 sp. zn. 11 To 44/01. Tímto usnesením vrchní soud jednak zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o trestu obviněných V. N. a J. M., dále ve zprošťujícím výroku /§ 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř./, přičemž věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí /§ 259 odst. 1 tr. ř./. Současně pak Vrchní soud v Praze nařídil podle § 262 tr. ř., aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ve svém mimořádném opravném prostředku označil ministr spravedlnosti za nezákonný pouze výrok o přikázání věci jinému senátu téhož soudu prvního stupně.

Nutno předeslat, že 1. ledna 2002 nabyl účinnosti zákon č. 265/2001 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 141/1961 Sb., tedy trestní řád. Citovaným zákonem byl nově vymezen rozsah přezkumné povinnosti v řízení o stížnosti pro porušení zákona tak, jak je citován výše (§ 267 odst. 3 tr. ř.). Předmětem přezkumu se tak stal toliko výrok napadeného rozhodnutí, jímž byla věc přikázána jinému senátu soudu I. stupně.

Podle § 262 tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.

Po vrácení věci soudu prvního stupně odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí je pravidlem její projednání před týmž senátem, který před tím vydal napadený rozsudek, jež byl zrušen. Odvolací soud nařídí projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu zpravidla za situace, kdy lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané věci, nebo jde o věc natolik skutkově nebo právně složitou, že je třeba její projednání zkušenějším soudcem, event. v řízení před soudem byly konstatovány neodůvodněné průtahy. Postup podle § 262 tr. ř. představuje zákonem povolenou výjimku ze zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen LPS), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Podstata této zásady vyplývá z 2. věty čl. 38 odst. 1 LPS, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. O porušení uvedené zásady by šlo jednoznačně tehdy, jestliže by „orgány veřejné moci“ příslušnost soudu a soudce nerespektovaly a jestliže by byly napadlé věci přidělovány jiným soudcům, než stanoví rozvrh práce (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2/93).

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že vrchní soud nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu se zřetelem na rozsah a povahu závad, jež v rámci odvolacího řízení zjistil. Odvolací soud si byl vědom náročnosti opakování rozsáhlého dokazování před jiným senátem krajského soudu, avšak konstatoval, že jiné alternativy by s velkou pravděpodobností byly časově i ekonomicky ještě náročnější. V této části je možné souhlasit se stěžovatelem, že odůvodnění napadeného výroku podle § 262 tr. ř. je formulováno příliš obecně. Závěr vrchního soudu je však nutné hodnotit komplexně s celým obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, především pak s tou jeho částí, která se zabývá důvody zrušení rozsudku soudu I. stupně. Na tomto místě vrchní soud konstatoval celou řadu pochybení a porušení konkrétních ustanovení trestního řádu nalézacím soudem. Podle těchto závěrů postupoval krajský soud v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. i § 125 tr. ř. v tehdy platném znění. Vady v hodnocení důkazů spatřoval vrchní soud zejména v tom, že nalézací soud roztříštil a od sebe izoloval jednotlivé důkazy a to nejen ve vztahu k jednotlivým obviněným, ale také k jejich jednotlivým útokům. Ze souvislosti vytržené a vzájemně izolované důkazy tak měly vést k nesprávnému závěru o jejich nedostatečnosti pro výrok o vině obviněných. Hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem tak podle názoru odvolacího soudu nebylo učiněno v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyznívá též nepřesvědčivě z hlediska požadavků § 125 tr. ř. Nalézací soud v něm sice konstatoval, že z provedených důkazů vzniká jisté podezření, ale že z nich nelze činit naprosto nezvratné úsudky, aniž by však vysvětlil myšlenkové postupy pro tento svůj kategorický závěr.

Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení konstatoval tuto zásadní vadu v postupu soudu I. stupně, přičemž nutno zdůraznit, že v rámci stížnosti pro porušení zákona nevyslovil ministr spravedlnosti v tomto směru žádné námitky proti citovaným pochybením soudu I. stupně, k nimž odvolací soud dospěl. Přitom právě tato okolnost vyústila v rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Pokud tedy v předmětné věci odvolací soud označil rozsudek soudu I. stupně za v podstatě nepřezkoumatelný, hodnocení důkazů za nekomplexní, zčásti i učiněné v rozporu s obsahem jednotlivých důkazů, jedná se o zcela zásadní výhrady nejen ke zprošťujícímu výroku rozsudku, ale především k samotnému řízení, jež vydání tohoto rozsudku předcházelo. Charakter a rozsah zjištěných vad v postupu nalézacího soudu měl dosáhnout takové intenzity, že vrchní soud dospěl k přesvědčení, že před senátem, který v I. stupni věc projednával a rozhodl, nebude ani po zrušení vadného rozsudku zajištěno dosažení účelu trestního řízení, jež zákon předpokládá v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.

Za této situace Vrchní soud v Praze aplikoval ustanovení § 262 tr. ř. oprávněně.

Nelze samozřejmě pochybovat o tom, že právo na zákonného soudce, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 LPS, patří mezi základní atributy ústavního pořádku České republiky. Poněvadž institut zákonného soudce je v tomto smyslu důležitým prvkem právní jistoty, je možno dovodit, že ustanovení § 262 tr. ř., jež představuje určitý zákonem povolený průlom do výše uvedené zásady, je možné aplikovat pouze ve výjimečných případech, kdy v zájmu spravedlivého procesu (čl. 40 LPS) nelze na principu zákonného soudce trvat. Ačkoliv zákon v ustanovení § 262 tr. ř. výslovně nevyjadřuje, aby odvolací soud nařídil nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu z „důležitých důvodů“, jak je tomu v případech přikázání věci jinému soudu (§ 262 věta druhá tr. ř.), je s ohledem na ustanovení čl. 38 odst. 1 LPS zřejmé, že i zde půjde o mimořádné (výjimečné) okolnosti, jež musí být odvolacím soudem vždy spolehlivě zjištěny (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. 90/95, 112/98).

V předmětné věci bylo s ohledem na důvody uplatněné v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zapotřebí posuzovat správnost aplikace ustanovení § 262 tr. ř. především ve vztahu k existenci okolností relevantních z hlediska naplnění účelu trestního řádu (§ 1 odst. 1 tr. ř.) v konkrétním trestním řízení.

Podle § 1 odst. 1 tr. ř. účelem trestního řádu je zejména upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležité zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Důsledkem uvedeného úkolu je na druhé straně též povinnost, aby ani jeden nevinný nebyl trestně stíhán a viník nebyl potrestán přísněji, než to odpovídá zákonu. I když tato povinnost není v § 1 odst. 1 tr. ř. výslovně zdůrazněna, vyplývá z povinnosti náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat.

Tyto základní zásady trestního procesu jsou upraveny již v Ústavě i Listině základních práv a svobod. Především čl. 8 odst. 2 LPS zakotvuje zásadu řádného zákonného trestního procesu, čl. 40 odst. 2 LPS vyjadřuje zásadu presumpce neviny, čl. 38 odst. 2 LPS a čl. 96 odst. 2 Ústavy pak obsahují zásady veřejnosti, ústnosti a rychlosti. Povinností nalézacího soudu je tedy především provést veškeré dostupné důkazy za účelem náležitého objasnění skutku, tyto pak v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. řádným způsobem zhodnotit a dospět k jednoznačnému závěru o vině či nevině obviněného. Takové hodnocení však musí vycházet z obsahu všech provedených důkazů, musí odpovídat zásadám obecné logiky a nelze jím vyjadřovat jakékoli pochybnosti o výsledku takového hodnocení ze strany soudu.

Pokud na podkladě pečlivého a především logického zhodnocení vadného postupu nalézacího soudu a zejména jeho závěrů, jež vyústily ve zprošťující výrok soudem I. stupně, shledal vrchní soud, že účelu trestního řízení bude za daného stavu dosaženo v jiném složení senátu, nelze mu vytknout, že v posuzovaném konkrétním případě přistoupil k aplikaci ustanovení § 262 tr. ř. Právě s ohledem na respektování účelu trestního řádu, základních zásad soudního řízení i práv obviněných tak, jak jsou uvedeny shora, považuje Nejvyšší soud napadený výrok usnesení Vrchního soudu v Praze za správný a učiněný v souladu se zákonem.

Poněvadž Nejvyšší soud zjistil, že napadeným výrokem rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, ani v řízení mu předcházejícím, nebyl porušen zákon, bylo podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnuto tak, že se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 27. února 2002

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru