Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tz 244/2001Rozsudek NS ze dne 22.11.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.244.2001.1

přidejte vlastní popisek

3 Tz 244/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy Mgr. Josefa Hendrycha, JUDr. Blanky Roušalové a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. G. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:

Pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91 a v řízení, které mu předcházelo,

bylporušenzákon

v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 134 odst. 2 tr. řádu v tehdy platném znění a v § 1, § 14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného L. G.

Toto usnesení se zrušuje.

Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91. Městskému soudu v Brně sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T 90/53 byl obviněný L. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky a podle § 43 uvedeného zákona ztráta čestných práv občanských na 3 roky. Trestnost obviněného byla spatřována v tom, že sice dne 29. 10. 1953 nastoupil výkon vojenské základní služby, ale ihned po nástupu odmítl plnit uložené povinnosti, což odůvodnil tím, že jako svědek Jehovův tyto povinnosti plnit nemůže. Na podkladě tohoto rozsudku byl obviněný dne 22. 1. 1954 přemístěn z vazby k výkonu uloženého trestu do věznice v Ostrově u Karlových Varů. Z výkonu trestu byl propuštěn dne 11. 5. 1955 na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 8. 5. 1955.

Dne 8. 5. 1991 byl Vojenskému obvodovému soudu v Brně doručen návrh obviněného L. G. na zahájení řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Ve svém návrhu uvedl, že celé trestní řízení a zejména uložený trest vždy považoval za krutý a nespravedlivý, neboť byl pronásledován pro své náboženské přesvědčení. Z tohoto důvodu, jak dále obviněný uvedl, byl po výkonu trestu donucen dále pracovat jako horník od roku 1958 do roku 1964 (do pracovního úrazu) v O. O.

Vojenský obvodový soud v Brně ve věci nejprve rozhodl ve veřejném zasedání usnesením ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91, jímž podle § 14 odst. 1 písm. f) reh. zák. zrušil původní rozsudek ve výroku o trestu, včetně dalších rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících. V hlavním líčení, konaném dne 15. 7. 1991 pak rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 66/91 rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T 90/53 byl obviněnému L. G. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 7. 1991.

Ministr spravedlnosti České republiky podal dne 10. 9. 2001 podle § 266 odst. 1 tr. řádu proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91 u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného L. G. stížnost pro porušení zákona. V jejím písemném vyhotovení především namítá, že Vojenský obvodový soud v Brně důsledně nepostupoval v souladu s účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jenž je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1, 2 cit. zákona. Zcela pominul skutečnost, že obviněný odmítnutím vykonávat vojenskou službu vyjádřil pouze své náboženské přesvědčení. Mohl přitom spoléhat na svobodu vyznání deklarovanou tehdy platnou Ústavou z 9. 5. 1948 a Všeobecnou deklaraci lidských práv platnou pro ČSR od 10. 12. 1948. Jeho jednání, u kterého nebyl zjištěn jiný motiv, zejména ne nepřátelství vůči společnosti, proto mělo být podle názoru ministra spravedlnosti zváženo z hlediska stupně nebezpečnosti pro společnost, zejména když v rozsudku, který byl rehabilitaci podroben, byla společenská nebezpečnost jednání obviněného dovozována jen z dobového politického názoru na ohrožení „západními imperialisty“. V této souvislosti pak stěžovatel poukázal na stanovisko Ústavního soudu České republiky vyslovené v jeho nálezu sp. zn. ÚS 187/2000, ze dne 12. 3. 2001, kdy je třeba postup soudů v rehabilitačních věcech hodnotit podle smyslu rehabilitačního zákona a také podle zákona č. 198/93 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, jejichž cílem bylo rehabilitovat právně i morálně co nejvíce osob, které se v době totalitního režimu chovaly podle svého svědomí a hájily svá základní práva a svobody. Z těchto důvodů napadenému usnesení vytkl, že nebylo založeno na správně zjištěném skutkovém stavu, neboť soud v rehabilitačním řízení při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu v tehdy platném znění. V důsledku tohoto vadného postupu zůstal nedotčen tehdy původní výrok o vině trestným činem podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., ale byl dokonce znovu uložen trest odnětí svobody, byť s podmíněným odkladem jeho výkonu.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91 byl v neprospěch obviněného L. G. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. řádu v tehdy platném znění ve vztahu k ust. § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., a v ust. § 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, podle § 269 odst. 2 tr. řádu aby toto usnesení zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná neboť zákon porušen byl.

Vojenský obvodový soud v Brně konal na podkladě návrhu obviněného přezkumné řízení podle oddílu třetího zák. č. 119/1990 Sb. (reh. zák.). V souladu s účelem tohoto zákona, jenž vyplývá z obsahu ustanovení § 1 odst. 1, 2 bylo povinností soudu především se vypořádat s otázkou, zda jsou v projednávaném případě splněny podmínky pro zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Soud byl přitom povinen vzít v úvahu, že činy které směřovaly k uplatnění práv a svobod zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními normami prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, kterému odporovalo také jejich stíhání a trestání. Soud byl v přezkumném řízení povinen dále zjišťovat důvody vadnosti původního přezkoumávaného rozhodnutí, jež jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení § 14 odst. 1 reh. zák. Ve shora uvedeném rámci bylo tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 v tehdy platném znění zapotřebí zjistit skutečný stav věci a při rozhodování z něj vycházet.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Vojenský obvodový soud v Brně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými v původním rozsudku. Přitom se omezil na konstatování, že po stránce skutkové i právní nelze dřívějšímu soudnímu rozhodnutí ničeho vytýkat, pochybení bylo shledáno pouze ve výroku o trestu, který lze považovat za nepřiměřeně přísný. Není tedy zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkami obviněného, uplatněnými v podaném návrhu na rehabilitačním řízení, týkajících se jeho jednání a postihu z důvodů jeho náboženského přesvědčení, ani jak tyto námitky posoudil z hlediska účelu a podmínek soudní rehabilitace vyjádřených v ustanovení § 1 reh. zákona. V tomto směru považuje Nejvyšší soud napadené usnesení za nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění neobsahuje náležitosti § 134 odst. 2 tr. řádu v tehdy platném znění.

Pokud Vojenský obvodový soud v Brně ve svém rozhodnutí uvedl, že považuje skutková zjištění z původního rozsudku za správná, Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že správnost tohoto závěru vzbuzuje důvodné pochybnosti. V rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně se konstatuje, že sice každému občanu našeho státu je Ústavou zaručena svoboda náboženského přesvědčení, ale tato svoboda je zaručena jen potud, pokud to není v rozporu s plněním zákonem uložených povinností. Tento rozsudek se však vůbec nezabývá pohnutkou jednání obviněného, pozornost nebyla věnována ani otázce jeho trestní odpovědnosti, když byl ke svému jednání motivován imperativy silné náboženské víry. Nebylo zkoumáno, zda silné náboženské přesvědčení může mít zásadní vliv na rozpoznávací a zejména určovací složku jednání osoby obviněné z uvedeného vojenského deliktu. Objasnění uvedených skutečností mohlo přitom mít zásadní vliv nejen z hlediska ustanovení § 12 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění, ale též (pokud by nebyly zjištěny okolnosti vylučující trestní odpovědnost) pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, předpokládaného v ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákona v tehdy platném znění. Žádná z těchto otázek však nebyla předmětem původního dokazování a nelze se proto ztotožnit s názorem napadeného usnesení, že v projednávané věci byl správně zjištěn skutkový stav.

Podle § 14 odst. 1 písm. a) reh. zákona je důvodem ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí mj. to, je-li shledáno, že takové rozhodnutí bylo vydáno na podkladě nesprávných zjištění. Jestliže za výše uvedeného stavu Vojenský obvodový soud v Brně shledal podmínky pro zrušení původního rozsudku podle § 14 odst. 1 písm. f) reh. zákona pouze ve výroku o trestu a omezil se jen na zrušení této části přezkoumávaného rozhodnutí, je vzhledem ke skutečnostem shora rozvedeným zřejmé, že svoji přezkumnou povinnost dostatečně nesplnil. V dalším řízení, které bylo konáno na podkladě původní obžaloby, již nebylo možné uvedené nedostatky napravit, neboť pravomocný výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tehdy platného trestního zákona z původního rozsudku zůstal v přezkumném řízení nezměněn.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal podanou stížnost pro porušení zákona za opodstatněnou, a proto podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 66/91, a v řízení, které mu předcházelo byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. G. v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 134 odst. 2 tr. řádu v tehdy platném znění a § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zák. č.119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci v platném znění.

V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil a zrušil rovněž rozsudek téhož soudu ze dne 15. 7. 1991 sp. zn. 1 Rtv 66/91, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud nemohl v daném případě dále postupovat podle § 271 odst. 1 tr. řádu a sám ve věci rozhodnout, neboť napadeným rozhodnutím nebyl správně zjištěn skutkový stav a Nejvyšší soud by tak musel nahrazovat činnost soudu I. stupně v řízení podle oddílu třetího a čtvrtého zákona o soudní rehabilitaci. Takový postup by byl nejen v rozporu a ustanovením § 271 odst. 1 tr. řádu, ale i s účelem řízení o mimořádném opravném prostředku.

Za tohoto stavu rozhodl Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu tak, že věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně.

Tento soud se v novém řízení bude věcí zabývat ve všech shora naznačených směrech a zjistí tak řádně skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí v předmětném rehabilitačním řízení. Pokud jde o budoucí právní posouzení věci je nutno poznamenat, že problematikou odepření výkonu vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení se již zabýval Ústavní soud České republiky a danou otázku řeší ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 285/97.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 22. listopadu 2001

Předseda senátu

Mgr. Josef Hendrych

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru