Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tz 232/2001Rozsudek NS ze dne 29.11.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.232.2001.1

přidejte vlastní popisek

3 Tz 232/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných Z. K. a H. K. proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Trutnově ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. ČVS: OVV-181/1999, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Trutnově ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. ČVS: OVV-181/1999, ve výroku, jímž bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Z. K. a H. K. pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák. a v řízení, které této části napadeného usnesení předcházelo,

bylporušenzákon

v ustanoveních § 172 odst. 1 písm. b) a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to ve prospěch obviněných Z. K. a H. K.

Odůvodnění:

Vyšetřovatel Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Trutnově, rozhodl usnesením ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. ČVS: OVV-181/1999, podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že zastavil trestní stíhání obviněných Z. K. a H. K. pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák., jehož se obvinění měli dopustit ve spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) tím, že „nejméně od 21. 12. 1998, kdy nastaly právní účinky vkladu do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Trutnově, do 22. 3. 2000, neoprávněně bránili firmě R.-M s. r. o., P., zastoupené jejím jednatelem JUDr. N. Z., v užívání nemovitosti čp. X s parcelou č. Y - objekt M., v katastrálním území T., v obci H. M., okr. T., vedené na listu vlastnictví č. A u Katastrálního úřadu Trutnov, kterou dne 8. 12. 1998* prodali firmě R.-M s. r. o., se sídlem v P.“

Pozn.: * správně dne 8. 10. 1998

Týmž usnesením bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné H. K. pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., který měla spáchat skutkem spočívajícím v tom, že „od 1. 1. 1998 do 31. 1. 1999 nehradila běžné sociální pojištění za své zaměstnance malé organizace „H. K.“ Okresní správě sociálního zabezpečení v Trutnově, čímž za uvedené období dluží na pojistném částku 104 785,- Kč.“

Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 15. 6. 2001 u obou obviněných (§ 143 odst. 1, § 140 odst. 1 písm. b), aa/ tr. ř.). Stížnost, kterou proti němu podal JUDr. N. Z., Okresní státní zástupce v Trutnově usnesením ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 2 Zt 722/99, podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl, když shledal, že byla podána osobou neoprávněnou.

Shora citované usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Trutnově (dále jen vyšetřovatele) napadl ministr spravedlnosti České republiky dne 29. 8. 2001 stížností pro porušení zákona podanou podle § 266 odst. 1 tr. ř. (ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř.) u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v neprospěch obviněných Z. K. a H. K.

Stěžovatel v tomto svém mimořádném opravném prostředku poukázal především na nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, neboť postrádá hodnocení důkazů opatřených ve věci. Podle stěžovatele vyšetřovatel zcela pominul úvahy o tom, zda sporná nájemní smlouva ze dne 9. 10. 1998, na jejímž základě obvinění odmítali vlastníku nemovitosti umožnit vstup do objektu, převzetí objektu a další užívání objektu, byla smlouvou pravou. Pokud by tomu tak nebylo a šlo o falzifikát, jednali by obvinění formou přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. ř.

Stěžovatelem je současně namítáno, že vyšetřovatel nevzal při hodnocení důkazů v úvahu důležitou skutečnost, že vklad vlastnického práva k objektu ve prospěch firmy R. -Ms. r. o., byl na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 1998 proveden Katastrálním úřadem v Trutnově s účinností od 21. 12. 1998. Ke dni 9. 10. 1998, kdy údajně měla být sporná nájemní smlouva sepsána, firma R.-M s. r. o., vlastníkem nemovitosti dosud nebyla, což znamená, že nebyla oprávněna takový úkon provést a takovou smlouvu sepsat a nebyla právně způsobilá svým projevem vůle nájemní vztahy založit. Ani obvinění, v té době vlastníci nemovitosti, nebyli podle stěžovatele způsobilí k nemovitosti, jejímiž byli v té době vlastníky, vstoupit do právních vztahů v postavení nájemců. Taková smlouva uzavřená dne 9. 10. 1998 by totiž nebyla účinná. Stěžovatel dále namítl, že vyšetřovatel nevyvodil právní závěry ze skutečnosti, že sporná nájemní smlouva postrádala potvrzení o pravosti podpisů zúčastněných osob a nebyla podle zákona č. 116/1990 Sb. tehdy platného, schválena obecním úřadem, ačkoliv šlo o okolnosti, nezbytné pro zajištění platnosti smlouvy. Vyšetřovatel pak nezhodnotil ani způsob zpracování smlouvy JUDr. V., který zřejmě neoprávněně užil označení advokátní kanceláře „V. a spol.“ a evidentně nepravdivé tvrzení obviněného Z. K. o tom, že fotokopii nájemní smlouvy získal z materiálů ze spisu na Katastrálním úřadě v Trutnově. Z návrhu na zápis do katastru nemovitostí podaného všemi zúčastněnými osobami a tudíž i podepsaného obviněnými manželi K. totiž vyplývá, že žádná nájemní smlouva Katastrálnímu úřadu v Trutnově předkládána nebyla. Totéž vyšetřovateli zřejmě sdělil i pracovník Katastrálního úřadu Mgr. L., což je ve spise zadokumentováno pouze ve formě záznamu vyšetřovatele. Tento svědek měl být proto k výše uvedeným okolnostem vyslechnut.

Skutečnost, že ve věci nebyly opatřeny všechny potřebné důkazy, spatřuje stěžovatel též v tom, že dokazování nebylo vůbec zaměřeno na objasnění rozporů ohledně údajného proplacení nájmu za období od 9. 10. 1998 do 8. 9. 1999 ve výši 480 000,- Kč manželi K., k němuž mělo podle článku IV. sporné nájemní smlouvy dojít dne 9. 10. 1998, což ovšem svědek JUDr. Z. popírá. Pracovníci bezpečnostní agentury najaté obviněnými nebyli též k věci vyslechnuti, ačkoliv z jejich výpovědí mohlo být zjištěno, z jakého důvodu a k jakému účelu bylo takové opatření učiněno.

Z výše uvedených důvodů vyslovil stěžovatel přesvědčení, že v posuzované trestní věci vyšetřovatel řádně nezjistil skutkový stav (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a v důsledku toho vadně rozhodl podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. o zastavení trestního stíhání obviněných pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák.

V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Trutnově ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. ČVS: OVV-181/1999, byl ve výroku, jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněných pro shora uvedený trestný čin, ve prospěch obviněných Z. K. a H. K. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k § 249a odst. 1, 2 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících a poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Trutnově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že ve vytýkaném směru zákon porušen byl.

Nejprve je zapotřebí uvést, že revizní princip vyplývající z ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. bylo nutno uplatnit u obou výroků napadeného usnesení, tedy i ohledně výroku, jímž bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné H. K. pro skutek posuzovaný jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák.

Pokud jde o trestný čin podle § 147 odst. 1 tr. zák. lze konstatovat, že vyšetřovatel ve věci postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě formálně řádně opatřených důkazů učinil bezchybný právní závěr, že jednání obviněné H. K. nenaplnilo znaky objektivní stránky předmětného trestného činu (čin nebyl spáchán ve větším rozsahu). Poněvadž z ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyplývá, že vyšetřovatel zastaví trestní stíhání pro skutek, pro který se trestní stíhání vede, není-li tento skutek trestným činem a není-li důvod k postoupení věci, bylo v daném případě postupováno v souladu s citovaným ustanovením zákona. Konečně ani žádná z námitek uplatněných ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona proti tomuto výroku napadeného usnesení nesměřuje.

Závěr o správnosti napadeného usnesení však nebylo možno učinit ohledně dalšího skutku, jehož se měli obvinění Z. a H. K. dopustit shora popsaným jednáním ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru se dopustí pachatel, který buď protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného (odst. 1) anebo oprávněné osobě v užívání domu, bytu či nebytového prostoru neoprávněně brání (odst. 2). Jde o trestný čin úmyslný, což znamená, že zavinění pachatele ve formě přímého nebo nepřímého úmyslu (§ 4 písm. a/, b/ tr. zák) musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tzn. jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Jestliže by tomu tak nebylo, nešlo by o trestný čin. Z výše uvedeného je současně zřejmé, jaké okolnosti bylo nutno učinit předmětem dokazování. Z důvodů, jež budou následně rozvedeny, je třeba dospět k závěru o ne zcela důsledném postupu vyšetřovatele při opatřování a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), jenž posléze vyústil ve vadné meritorní rozhodnutí ve věci.

Z obsahu spisu vyplývá, že dne 8. 10. 1998 došlo k uzavření kupní smlouvy mezi obviněnými Z. K. a H. K. jako prodávajícími a firmou R.-M s. r. o., P., zastoupenou jednatelem JUDr. N. Z., jako kupujícím, přičemž předmětem této smlouvy byl v ní specifikovaný objekt M., v katastrálním území T. v obci H. M. Podle výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Trutnově, došlo ke vkladu předmětné nemovitosti do katastru dne 21. 12. 1998.

Podle kopie nájemní smlouvy ze dne 9. 10. 1998 (č. l. 117), v níž je firma R.-M s. r. o., P., označena jako pronajímatel a vlastník nemovitosti M. v H. M., bylo sjednáno, že pronajímatel touto smlouvou pronajal uvedenou nemovitost nájemcům Z. K. a H. K. za účelem provozování hostinských a ubytovacích služeb od 9. 10. 1998 do 8. 10. 1999. Z kopie smlouvy dále vyplývá, že byla sepsána JUDr. J. V., advokáta, a podepsána smluvními stranami, přičemž za pronajímatele je opatřena podpisem JUDr. N. Z., jednatele společnosti.

Obvinění ve svých výpovědích shodně uváděli, že k uzavření shora uvedené smlouvy, na jejímž základě měli právo objekt užívat, skutečně došlo. Naproti tomu svědek JUDr. N. Z. uvedl, že taková smlouva nikdy uzavřena nebyla, a že jde o falzifikát, včetně napodobení jeho podpisu. V průběhu vyšetřování se originál této listiny nepodařilo zajistit a k okolnostem uzavření sporné smlouvy nebylo možno vyslechnout ani JUDr. J. V., neboť nebyl obviněnými zbaven mlčenlivosti. Za tohoto stavu pak vyšetřovatel dovodil, že se nepodařilo dostatečně vyvrátit obhajobu obviněných, že pension M. užívali na základě nájemní smlouvy. Především o tento závěr vyšetřovatel opřel své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněných.

K činnosti vyšetřovatele zde lze uvést, že z hlediska znaků trestného činu podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák. správně považoval za relevantní posouzení otázky, zda obvinění měli v inkriminované době právo nemovitost M. užívat, na druhé straně se v dané souvislosti nezabýval některými dalšími důležitými okolnostmi celého případu, jež jsou významné bez ohledu na to, zda nájemní smlouva vůbec existovala či nikoliv.

Ve sporné nájemní smlouvě ze dne 9. 10. 1998 se uvádí, že tato smlouva se řídí ustanoveními zák. č. 116/1990 Sb. a dalšími předpisy. Podle § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb.,o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, bylo možno místnosti určené k provozování obchodu a služeb pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (obecního úřadu). Tento zákon přitom v § 3 odst. 4 výslovně stanovil, že je-li smlouva o nájmu uzavřena bez výše uvedeného souhlasu, je neplatná. Podle vyjádření Obecního úřadu v H. M. (č. l. 120) ze dne 8. 2. 1999 však u tohoto orgánu nebyla podána obviněnými Z. a H. K. ani formou R.-M s. r. o., P., žádost ve smyslu zák. č. 116/1990 Sb. Tato okolnost by ovšem znamenala, že pokud by sporná smlouva existovala, nemohla s ohledem na její neplatnost (vyplývající ze zákona) zakládat žádné právní vztahy. Tuto otázku měl proto vyšetřovatel posuzovat v souladu s ustanoveními § 9 odst. 1 tr. ř. jako předběžnou a z učiněných závěrů vycházet.

Vyšetřovatel se nezabýval ani další významnou okolností týkající se sporné nájemní smlouvy ze dne 9. 10. 1998. Jak správně namítl ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, ve smlouvě vystupuje na straně pronajímatele jako vlastník firma R.-M s. r. o. P., ačkoliv inkriminovaná nemovitost, jež byla předmětem předcházející kupní smlouvy, byla zapsána do katastru nemovitostí teprve dne 21. 12. 1998. Vliv konstatované skutečnosti na platnost smlouvy o nájmu měl být rovněž posuzován jako předběžná otázka podle § 9 odst. 1 tr. ř.

Pokud by vyšetřovatel na tomto podkladě zjistil, že sporná smlouva i v případě, že by nebyla falzifikátem, byla neplatná (a nebylo s ní tedy možno spojovat právní žádné účinky), musel by dospět k logickému závěru, že obvinění danou nemovitost od 21. 12. 1998 užívali neoprávněně.

Z hlediska souvisejícího správného posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák., tj. úmyslného zavinění obviněných (§ 4 písm. a/, b/ tr. zák.) pak bylo ovšem ještě zapotřebí doplnit dokazování o některé další chybějící důkazy, a to v rozsahu a z důvodů uváděných ministrem spravedlnosti v jeho mimořádném opravném prostředku, které Nejvyšší soud zmiňuje v předcházející části tohoto usnesení.

Poněvadž vyšetřovatel způsobem popsaným v předcházejících odstavcích nepostupoval, nemohl řádně zjistit skutkový stav věci (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Pokud přesto podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesením rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných Z. K. a H. K. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák., stalo se tak v důsledku toho, že se při své procesní činnosti neřídil základními zásadami trestního řízení. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení trpí vytýkanými vadami.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Trutnově, ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. ČVS: OVV-181/1999, byl ve výroku, jímž vyšetřovatel zastavil trestní stíhání obviněných Z. K. a H. K. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák., porušen zákon v ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení, které tomuto usnesení předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. K porušení zákona došlo ve prospěch obviněných, kteří byli nezákonným postupem vyšetřovatele neoprávněně zvýhodněni.

Z ustanovení § 269 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že v případech, kdy zákon byl porušen v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v § 268 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí nebo jeho část, včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících. Podle § 272 odst. 1 tr. ř., nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 tr. ř. jen tehdy, navrhne-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud do tří měsíců od jejího podání. V posuzovaném případě byly obě tyto podmínky splněny, neboť stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných byla podána dne 29. 8. 2001 a Nejvyšší soud rozhodoval ve věci dne 29. 11. 2001.

Jestliže Nejvyšší soud přesto napadené rozhodnutí nezrušil a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř. pouze tzv. akademickým výrokem, stalo se tak s ohledem na nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, jímž bylo rozhodnuto, že ustanovení § 272 a § 276 věty čtvrté zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů, se dnem 31. 12. 2001 zrušují. V tomto svém nálezu Ústavní soud mj. poukázal na to, že relevance výtky neakceptování principu „rovnosti zbraní“ plynoucího z ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je zřejmá zejména „v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. proti rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právním státu, patří zásada obžalovací, resp. akuzační (§ 2 odst. 8 tr. ř.), jíž byla v trestním procesu překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací nezbytnou součástí demokratického trestního procesu, respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, je institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání obžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesní subjekty. Z pohledu ústavního pak tato zásada plyne z ustanovení čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Je-li Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního stíhání dle § 272 tr. ř. oprávněn takovéto rozhodnutí zrušit a orgánům činným v přípravném řízení přikázat, aby v trestním stíhání pokračovaly, pak nelze toto oprávnění kvalifikovat jinak, než jako ústavně rozporný průlom do kautel spojených se zásadou obžalovací v trestním řízení. Orgán, jemuž věc byla přikázána, je přitom podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Nejvyšší soud tímto významně ovlivňuje skutečnosti, z nichž podání obžaloby vychází, a tím i zásadu obžalovací.“

Ačkoliv ustanovení § 272 tr. ř. bude zrušeno teprve dnem 31. 12. 2001 a s tímto datem je pak spojena účinnost citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu, nemohl Nejvyšší soud ignorovat, že o neústavnosti výše citovaného ustanovení trestního řádu Ústavní soud rozhodl již nálezem svého pléna dne 30. 10. 2001. Poněvadž z dikce dosud platného ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř. plyne, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí za splnění zákonem předpokládaných podmínek může podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušit, je zřejmé, že se tak nemusí stát obligatorně, nýbrž podle povahy věci fakultativně. Všechny výše uvedené důvody proto vedly Nejvyšší soud k tomu, že se ve svém rozhodnutí omezil jen na tzv. akademický výrok, tj. že podle § 268 odst. 2 tr. ř. v posuzovaném případě vyslovil, že částí napadeného rozhodnutí a v řízení této vadné části předcházejícímu, byl porušen zákon, aniž by však současně rozhodl o zrušení tohoto rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.).

V Brně dne 29. listopadu 2001

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru