Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tz 21/2017Rozsudek NS ze dne 08.08.2017

HeslaRehabilitace
Vyhýbání se výkonu civilní služby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TZ.21.2017.1
Dotčené předpisy

§ 270 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950 Sb.

§ 2 odst. 3 předpisu č. 87/1950 Sb.

§ 268 odst. 2 tr. ř.

§ 269 odst. 2 tr. ř.

§ 271 odst. 1 tr. ř.

§ 226 ods...

více

přidejte vlastní popisek

3 Tz 21/2017-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Marty Ondrušové a JUDr. Vladimíra Jurky stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného G. M., proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T 384/56, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. takto:

Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T 384/56, bylporušenzákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného G. M.

Napadený rozsudek sezrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný G. M., v M. H., okr. K. Ch., Slovenská republika, zprošťuje obžaloby pro skutek, že dne 31. 10. 1956 po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru v B. odmítl obléci stejnokroj a vůbec konati vojenskou základní službu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 86/1950 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Odůvodnění:

Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T 384/56, byl obviněný G. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že dne 31. 10. 1956 po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru v B. odmítl obléci stejnokroj a vůbec konati vojenskou základní službu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení.

Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Současně mu byla stanovena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem.

Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 4. 12. 1956.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného G. M. stížnost pro porušení zákona proti výše cit. rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T 384/56. Napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení (dále jen trestní řád z roku 1950), ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.

V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých výše citovaných zákonných ustanovení, kterými se bývalý nižší vojenský soud neřídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je navíc zřejmé, že soud vycházel z jednoznačného zjištění, že obviněný G. M. se vyhýbal výkonu vojenské služby z důvodu svého přesvědčení. Obviněný G. M. tak odpíral konat vojenskou službu z důvodu uplatnění svobody svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinnostmi v rámci výkonu vojenské služby. Obviněný G. M. však v době spáchání trestného činu neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby jako právo určující.

V případě trestného činu obviněného G. M. se tak jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu nejen § 15 odst. 1 Ústavy z roku 1948, ale rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc nevztahuje přímo, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle § 4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán.

Bývalý Nižší vojenský soud v Ostravě proto podle stěžovatele pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného G. M. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly, pečlivě objektivizovat. Za těchto okolností je proto třeba rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T 384/56, vyhodnotit jako rozhodnutí, jímž byl ve shora uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného G. M.

Ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T 384/56, byl v neprospěch obviněného G. M. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 trestního řádu z roku 1950 ve vztahu k ustanovením § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T 384/56.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadené části rozhodnutí předcházející přezkoumal v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn a shledal, že zákon byl porušen.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Z opisu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T 384/56, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný nastoupil vojenskou službu dne 31. 10. 1956 u vojenského útvaru v B. Ihned po nástupu vojenské základní služby odmítl obléci stejnokroj příslušníka československé branné moci a vůbec konati vojenskou službu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.

Tuto obhajobu obviněného však bývalý Nižší vojenský soud v Ostravě považoval z hlediska posouzení jeho viny za právně irelevantní. V rozsudku uvedl, že ústava sice zaručuje svobodu náboženského přesvědčení, ale jen potud, pokud to neodporuje plnění uložených občanských povinností. Tím, že obviněný odmítl konat své povinnosti v armádě odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, naplnil skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.

Nejvyšší soud při posuzování trestní věci obviněného G. M. vycházel z právních názorů a závěrů nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1956 za trestný čin“.

Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného G. M., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T 384/56, byl v neprospěch obviněného G. M. porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ve věci poté za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám, když shledal, že věc byla náležitě objasněna a není zapotřebí provádět další dokazování. Při formulaci svého rozhodnutí mohl Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění, která učinil bývalý Nižší vojenský soud v Ostravě. Vzhledem k tomu, že skutek, za nějž byl obviněný v původním řízení odsouzen, nelze pokládat za trestný čin, bylo rozhodnuto podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného G. M. obžaloby.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.

V Brně dne 8. srpna 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru