Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tz 142/2001Usnesení NS ze dne 15.08.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.142.2001.1

přidejte vlastní popisek

3 Tz 142/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného I. S., proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. 4 T 178/98, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění:

Trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 12. 1998, sp. zn. 4 T 178/98, který nabyl právní moci dne 6. 1. 1999, byl obviněný I. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výši 8 měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil poškozené D. S. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit této poškozené na náhradě škody částku 10 771,- Kč.

Následným usnesením ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. 4 T 178/98, rozhodl Okresní soud v Karviné ve veřejném zasedání konaném za podmínek § 330 odst. 1 tr. ř., že obviněný I. S. podle § 60 odst. 1 tr. zák. vykoná trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 12. 1998, sp. zn. 4 T 178/98, a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Vzhledem k tomu, že obviněný i státní zástupce se vzdali práva stížnosti, usnesení neobsahovalo písemné odůvodnění (§ 134 odst. 3 tr. ř.). Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 30. 6. 2000.

Ministr spravedlnosti České republiky podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti shora citovanému usnesení u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného I. S.

Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že Okresní soud v Karviné nerespektoval ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. o nutné obhajobě, dle něhož ve vykonávajícím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený obhájce, je-li ve vazbě. V uvedené souvislosti stěžovatel poukázal na to, že v době konání veřejného zasedání byl obviněný I. S. ve vazbě Městského soudu v Brně v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 122/2000, z níž byl pak k veřejnému zasedání předveden po předchozím písemném souhlasu Městského soudu v Brně. Přitom z protokolu o veřejném zasedání i dalšího obsahu spisu dle stěžovatele vyplývá, že veřejné zasedání proběhlo bez účasti obhájce, který obviněnému nebyl soudem ani ustanoven. Dle stěžovatele nebylo rozhodné, že obviněný vykonával vazbu v jiné trestní věci.

V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby se zřetelem na shora konstatované procesní pochybení Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. 4 T 178/98, byl porušen zákon v ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neprospěch obviněného I. S. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Okresní soud v Karviné rozhodoval v posuzovaném případě o otázce, zda se obviněný I. S. osvědčil ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení z trestního příkazu téhož soudu ze dne 14. 12. 1998, sp. zn. 4 T 178/98, tj. zda splnil podmínky uvedené v § 60 odst. 1 tr. zák. Podle uvedeného ustanovení vedl-li podmíněně odsouzený ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne (popř. již během zkušební doby), že se trest vykoná. K tomu je třeba uvést, že nezbytným předpokladem výroku soudu, že se podmíněně odsouzený osvědčil, je splnění obou zákonem stanovených podmínek.

Poněvadž předmětný trestní příkaz nabyl právní moci dne 6. 1. 1999, zkušební doba v trvání 1 roku uplynula dnem 6. 1. 2000, přičemž uvedené období bylo předmětem zkoumání (a následného rozhodnutí) ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 tr. zák. Z písemného vyjádření poškozené i z výpovědi obviněného vyplývá, že podmínku, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu (§ 59 odst. 2 tr. zák.) nesplnil ani zčásti, ačkoliv až do svého zadržení a následného vzetí do vazby pro jinou trestnou činnost ( 17. 8. 1999) byl zaměstnán a dosahoval hrubého výdělku okolo 8 000,- Kč. I když napadené usnesení s ohledem na ustanovení § 134 odst. 3 tr. ř. neobsahuje odůvodnění, je nepochybné, že soud měl před svým rozhodnutím k dispozici skutkový stav (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), na jehož podkladě mohl podle § 60 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o výkonu podmíněně odloženého trestu. Takovému rozhodnutí nebránilo ani ustanovení § 60 odst. 3 tr. zák., neboť soud rozhodoval do jednoho roku od skončení zkušební doby a nemohla tak již nastat zákonná fikce o osvědčení. Konečně ani argumentace uplatněná ve stížnosti pro porušení zákona nesměřuje proti věcné nesprávnosti napadeného usnesení ani proti vadám jeho výroků.

Namítané vady, pro něž dle stěžovatele nemohlo napadené usnesení jako nezákonné obstát, měly spočívat v porušení procesního ustanovení § 36a odst. 1 tr. ř. Toto ustanovení taxativně vymezuje podmínky nutné obhajoby ve vykonávacím řízení, pokud zde soud rozhoduje ve veřejném zasedání. Podle § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. musí mít odsouzený obhájce, je-li ve vazbě. O tuto nutnou obhajobu přitom půjde i v případech, jestliže k rozhodnutí o vzetí odsouzeného do vazby došlo v jiné trestní věci (srov. R 16/70).

Jak již bylo konstatováno, v nyní projednávané věci rozhodoval Okresní soud v Karviné o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu. Takové rozhodnutí činí soud podle § 330 odst. 1 tr. ř. ve veřejném zasedání. Poněvadž obviněný I. S. se v době konání veřejného zasedání nacházel ve vazbě, byť v jiné trestní věci, byly zároveň dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. Z protokolu o veřejném zasedání současně vyplývá, že bylo jednáno bez účasti obhájce a z obsahu spisu lze dále dovodit, že si obviněný obhájce pro výše uvedené řízení nezvolil a obhájce mu též nebyl soudem ustanoven.

Z výše uvedených důvodů lze podané stížnosti pro porušení zákona přisvědčit v tom, že řízení předcházející napadenému usnesení Okresního soudu v Karviné bylo zatíženo procesní vadou spočívající v porušení ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. Zbývalo tedy posoudit, zda v daném případě měl zjištěný vadný postup řízení kvalitu předpokládanou ustanovením § 266 odst. 1 tr. ř., tj. aby Nejvyšší soud na tomto základě podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona a v důsledku toho podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil vadné řízení předcházející napadenému usnesení a v souvislosti s tím i napadené usnesení samotné.

Při posuzování těchto otázek vycházel Nejvyšší soud především z povahy stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku směřujícího proti pravomocnému rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele. Jejím účelem je, aby bylo dosaženo nápravy vad pravomocných rozhodnutí nebo nápravy vadného postupu řízení.

V daném případě byla stížnost pro porušení zákona podána v době, kdy obviněný I. S. již nevykonával vazbu (ve stížnosti pro porušení zákona se tato vazba však nesprávně uvádí), ale trest odnětí svobody v trvání 3 let z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 122/2000 ze dne 29. 11. 2000. Uvedená skutečnost je významná z hlediska posouzení, zda by bylo možno odstranit vytýkanou procesní vadu v případném budoucím řízení. Poněvadž důvody nutné obhajoby podle § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. se vztahují na odsouzené nacházející se ve vazbě a nikoliv též ve výkonu trestu odnětí svobody, lze dovodit, že důvody nutné obhajoby již pominuly. Náprava namítaného procesního pochybení by tedy za daného stavu nebyla možná. Navíc je nutno vzít v úvahu, že zkušební doba podmíněného odsouzení obviněného I. S. a skončila dnem 6. 1. 2000. To s přihlédnutím k ustanovení § 60 odst. 3 tr. zák. znamená, že pokud by soud v novém řízení zjistil vznik zákonné fikce o tom, že se odsouzený osvědčil, nemohl by postupovat podle § 330 odst. 1 tr. ř. a rozhodnout znovu podle § 60 odst. 1 tr. zák. (srov. např. R 4/78, R 5/78). Tedy i z výše uvedeného je zřejmé, že procesní pochybení Okresního soudu v Karviné již odstranit nelze.

Za tohoto stavu bylo nezbytné dále posoudit, zda předmětná vada řízení mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí do té míry, aby bylo možno důvodně předpokládat, že pokud by soud ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. dodržel, mohl by ve veřejném zasedání zjistit jiný skutkový stav věci (vedoucí k odlišným právním závěrům) a v důsledku toho rozhodnout jinak, než napadeným usnesením učinil. Z obsahu spisu je zřejmé, že Okresní soud v Karviné si průběžně opatřoval zprávy o chování obviněného I. S. v průběhu zkušební doby, včetně vyjádření poškozené týkající se stanovené podmínky, aby odsouzený ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu (§ 59 odst. 2 tr. zák.). Z písemného sdělení poškozené i z vyjádření samotného obviněného ve veřejném zasedání pak vyplývá, že obviněný uložené podmínce nedostál ani zčásti. Přitom až do vzetí do vazby byl zaměstnán a dosahoval výdělku 7 000 - 8 000,- Kč měsíčně. Okresní soud v Karviné měl tak k dispozici dostatečný skutkový základ, aby mohl podle § 60 odst. 1 tr. zák. rozhodnout o tom, že obviněný I. S. podmíněně odložený trest vykoná. Oba výroky napadeného usnesení byly proto učiněny v souladu se zákonem a v tomto smyslu je napadené usnesení věcně správné.

Ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížel. Vycházel z toho, že stížnost pro porušení zákona představuje průlom do právní moci rozhodnutí a narušuje tak jeho stabilitu. To znamená, že v každé konkrétní věci musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, nad zájmem na jeho stabilitě a nezměnitelnosti. Je nesporné, že na právní moci vadami zatíženého rozhodnutí bude možno trvat jen tehdy, pokud by tím nebylo ohroženo spravedlivé a správné rozhodování. Tak tomu může být (jde-li o procesní vady) v případech, kdy zjištěný vadný postup řízení neměl vliv na správnost napadeného rozhodnutí a zejména, je-li zjevné, že tuto vadu nelze již napravit a přitom ani po formální stránce bezchybné řízení by nevedlo k jinému výsledku. Z důvodů, jež byly podrobně rozvedeny shora, proto Nejvyšší soud rozhodl ve věci obviněného I. S. a tak, že podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.).

V Brně dne 15. srpna 2001

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru