Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tvo 153/2001Usnesení NS ze dne 06.11.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.153.2001.1

přidejte vlastní popisek

3 Tvo 153/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2001 stížnost obžalovaného K. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2001, sp. zn. 3 Ntv 15/2001, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 11. 10. 2001, sp. zn. 3 Ntv 15/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 5/99 byla podle § 71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaného K. H. do 20. 12. 2001.

Proti tomuto usnesení podal obžalovaný K. H. ve lhůtě uvedené v § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost. Především zcela zpochybnil trvání důvodů vazby s tím, že pro jejich existenci nesvědčí žádné konkrétní skutečnosti ani dosud provedené důkazy. Dále ve své stížnosti vytkl Vrchnímu soudu v Olomouci průtahy v řízení o odvolání obžalovaného, jež spatřoval výhradně na straně tohoto soudu. Napadené rozhodnutí považoval za nepřezkoumatelné a učiněné v rozporu se zákonem. Z obsahu a smyslu podané stížnosti lze dovodit, že se jí obžalovaný domáhá zrušení napadeného usnesení.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.

Obžalovaný K. H. je stíhán pro závažnou trestnou činnost spočívající v tom, že na základě padělaných osobních dokladů společně s dalšími osobami celkem ve dvanácti případech v roce 1998 vylákal v prodejnách event. půjčovnách osobní motorová vozidla, která pak prodával a způsobil tak škodu převyšující 2 000 000,- Kč. V obžalobě státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě podané u Krajského soudu v Ostravě dne 26. 4. 1999 bylo jednání obžalovaného kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

Krajský soud v Ostravě, u něhož je věc vedena pod sp. zn. 36 T 5/99, konal hlavní líčení od 9. 6. 1999, přičemž poprvé ve věci rozhodl odsuzujícím rozsudkem dne 24. 9. 1999. Tento rozsudek byl v následném odvolacím řízení v části, týkající se obžalovaného K. H. zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud I. stupně pak pokračoval v řízení v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, jež zahrnovaly mimo jiné vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky, expertizy ručního písma i úkony prováděné formou dožádání do ciziny (Polsko, Ukrajina). V hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2001 pak Krajský soud v Ostravě rozhodl ohledně obžalovaného K. H. o vyloučení části žalovaného jednání k samostatnému projednání a rozhodnutí a dále pak rozsudkem, jímž tohoto obžalovaného uznal vinným organizátorstvím trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., organizátorstvím trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci nařídil k projednání odvolání obžalovaného K. H. veřejné zasedání na 28. 8. 2001, jež bylo odročeno z důvodu neúčasti nově zvoleného obhájce obžalovaného na 18. 9. 2001. Pro opakovanou neúčast obhájce obžalovaného bylo i toto veřejné zasedání odročeno a nebylo konáno ani ve stanoveném termínu dne 1. 10. 2001. Naposledy bylo nařízeno na 26. 11. 2001.

Obžalovaný K. H. byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 9 Nt 957/98 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 1998). V současné době jsou důvody vazby obžalovaného vymezeny ustanovením § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Vazba obžalovaného byla opakovaně prodlužována, naposledy usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 28. 8. 2001, sp. zn. 3 Ntv 11/2001 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 3 Tvo 130/2001, a to do 31. 10. 2001. Nový návrh na prodloužení vazby podal ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 tr. ř. předseda odvolacího senátu Vrchního soudu v Olomouci. O tomto návrhu rozhodl jiný senát téhož soudu napadeným usnesením. Vrchní soud v Olomouci rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného prodloužil do 20. 12. 2001.

Nejvyšší soud se především ztotožnil se závěry vrchního soudu o existenci důvodů vazby u obžalovaného ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. tak, jak jsou v napadeném usnesení vyloženy, podrobně a přesvědčivě vyjádřeny byly již v předchozích rozhodnutích jak Vrchního soudu v Olomouci, Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. Pokud jde o námitky obžalovaného uplatněné v podané stížnosti, považuje Nejvyšší soud za nutné pouze zdůraznit, že ohrožení uložení vysokého trestu odnětí svobody nabylo v současném stadiu trestního řízení zcela reálnou podobu ve výše citovaném odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Ostravě, byť nenabyl dosud právní moci. Pokud jde o obžalovaným zpochybňované kontakty na cizí státní příslušníky, je z obsahu spisu zcela zřejmé, že žalovanou trestnou činnost páchal obžalovaný společně s dalšími osobami, které se nepodařilo dosud ztotožnit a postavit před soud, a z nichž někteří byli evidentně cizí státní příslušníci s vazbami na Polsko a Ukrajinu. Podle zjištění Nejvyššího soudu trvají u obžalovaného nadále důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. i v současném stadiu trestního řízení.

Za věcně správný považuje Nejvyšší soud rovněž závěr Vrchního soudu v Olomouci ohledně splnění zákonných podmínek pro prodloužení vazby obžalovaného nad dva roky podle § 71 odst. 3 tr. ř. Není pochybností o tom, že trestní stíhání obžalovaného nebylo možné skončit pro obtížnost věci, která vyplývá zejména z její povahy a složitostí jejího dokazování. Nebyly přitom zjištěny žádné významnější průtahy v řízení, jež by byly způsobeny orgány činnými v trestním řízení. V případě propuštění obžalovaného na svobodu je zde reálné nebezpečí, že by uprchl nebo se skrýval a přinejmenším tak podstatně ztížil dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. V tomto směru je nutné konstatovat, že v řízení o stížnosti proti usnesení o prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. má Nejvyšší soud postavení nadřízeného orgánu ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 písm. c) tr. ř. a § 147 odst. 1 tr. ř. Podle posledně jmenovaného ustanovení je Nejvyšší soud v tomto řízení povinen přezkoumat jak správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, tak řízení předcházející napadenému usnesení. Na základě výše uvedených zásad je Nejvyšší soud v tomto řízení oprávněn přezkoumat výrok napadeného usnesení, tedy stávající rozhodnutí o prodloužení vazby obžalovaného K. H. do 20. 12. 2001 a řízením, které tomuto výroku předcházelo. Toto řízení se odvíjí od podání návrhu na prodloužení vazební lhůty příslušným orgánem ve smyslu § 71 odst. 5, odst. 6 tr. ř.

Jak již bylo konstatováno výše, Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení nařídil v přiměřené lhůtě veřejné zasedání, jež nemohlo být konáno z důvodu neúčasti obhájce obžalovaného, kterého si obžalovaný po předchozím vypovězení plné moci své obhájkyni zvolil. Obhájce obžalovaného poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení veřejného zasedání ze dne 28. 8. 2001 namítl podjatost předsedy odvolacího senátu. O této námitce rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením z 14. 9. 2001, sp. zn. 4 To 99/2001 tak, že senát příslušný k rozhodnutí a projednání trestní věci obžalovaného K. H. není vyloučen. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tvo 134/2001 zamítl stížnost obžalovaného proti citovanému usnesení. K veřejnému zasedání nařízenému na 1. 10. 2001 se obhájce obžalovaného omluvil ze zdravotních důvodů. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud u Vrchního soudu v Olomouci nebylo dosud projednáno odvolání obžalovaného, stalo se tak z důvodů překážek na straně obžalovaného, resp. jím zvoleného obhájce. Nelze tedy v žádném případě přisvědčit námitkám obžalovaného o průtazích zaviněných Vrchním soudem v Olomouci.

Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil trvání vazby obžalovaného, tj. do 20. 12. 2001 se jeví jako přiměřená k projednání odvolání obžalovaného, a to i s ohledem na lékařskou zprávu o zdravotním stavu obhájce obžalovaného. Z jejího obsahu vyplývá reálná možnost zlepšení zdravotních problémů obhájce obžalovaného tak, aby veřejné zasedání dne 26. 11. 2001 mohlo být konáno.

Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud stížnost obžalovaného K. H. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 6. listopadu 2001

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru