Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tvo 1/2001Usnesení NS ze dne 04.01.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.1.2001.1
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 25/01


přidejte vlastní popisek

3 Tvo 1/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. ledna 2001 stížnost obžalovaného H. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. 3 Ntv 16/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 10/99, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. 3 Ntv 16/2000, bylo podle § 71 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného H. M. do 28. 2. 2001.

Proti tomuto usnesení podal obžalovaný ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost. Namítl v ní, že prodloužení vazby podle ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. není podmíněno jen existencí některého z vazebních důvodů podle § 67 tr. ř., ale je vázáno na splnění dalších podmínek, jež v předmětném případě nebyly splněny. V dané souvislosti poukázal na to, že důvody prodloužení vazby pro obtížnost věci nejsou dány s ohledem na to, že z hlediska povahy stíhaného skutku a rozsahu prováděného dokazování jde o věc, jejíž stupeň obtížnosti je v praxi krajských soudů jako soudů prvního stupně běžný. Dle přesvědčení stěžovatele neexistují ani jiné závažné důvody, jež by měly vliv na skutečnost, že trestní stíhání nebylo skončeno v zákonné vazební lhůtě dvou roků. Jestliže za daného stavu Vrchní soud v Olomouci trvání vazby obžalovaného přesto prodloužil, rozhodl nejen v rozporu s ustanovením § 71 odst. 3 tr. ř., ale též v rozporu s platnou judikaturou, zejména rozhodnutím č. 26/1998 Sb. rozh. trest., jež řeší prakticky totožný případ. Stěžovatel je dále přesvědčen, že prodloužení vazby by současně znamenalo porušení ústavně garantované zásady, že trvání vazby je omezeno na dobu stanovenou zákonem (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod).

Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení zrušil a návrh na prodloužení jeho vazby zamítl.

Z podnětu stížnosti obžalovaného přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, jež mu předcházelo a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Obžalovaný H. M. je stíhán pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Obžaloba pro uvedené trestné činy byla podána Krajským státním zastupitelstvím v Brně u Krajského soudu v Brně dne 8. 6. 1999, kde je věc vedena pod sp. zn. 39 T 10/99. Hlavní líčení bylo konáno od 28. 9. 1999, přičemž dne 5. 11. 1999 soud I. stupně poprvé ve věci rozhodl rozsudkem (č. j. 39 T 10/99-455). Po vypracování rozsudku a po jeho doručení stranám byla věc dne 28. 2. 2000 předložena odvolacímu soudu k řízení o odvoláních obžalovaného a státního zástupce. Podaná odvolání projednal Vrchní soud v Olomouci dne 3. 5. 2000 a usnesením z téhož dne, sp. zn. 3 To 31/2000, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po vrácení věci odvolacím soudem si v souladu s pokyny tohoto soudu vyžádal Krajský soud v Brně doplnění znaleckého posudku z oboru balistiky (dne 21. 6. 2000). Po obdržení doplněného znaleckého posudku dne 3. 8. 2000, nařídil dne 8. 8. 2000 hlavní líčení na 25. 9. 2000, které však bylo nutno z důvodu nepřítomnosti tlumočnice odročit. Další hlavní líčení bylo konáno dne 10. 10. 2000, přičemž soud I. stupně v tomto hlavním líčení rozhodl rozsudkem (č. j. 39 T 10/99-539) tak, že obžalovaného H. M. uznal vinným trestnými činy vraždy (§ 219 odst. 1 tr. zák.) a nedovoleného ozbrojování (§ 185 odst. 1 tr. zák.) a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, dále pak trest vyhoštění na dobu 10 let. Současně rozhodl o náhradě škody. Rozsudek byl vyhotoven ke dni 6. 12. 2000. Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 537) vyplývá, že obžalovaný ihned po vyhlášení rozsudku proti němu podal odvolání. Věc se nyní nachází ve stadiu, kdy bude předložena odvolacímu soudu.

Obžalovaný H. M. byl vzat do vazby usnesením soudce (soudkyně) Městského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1998 sp. zn. 7 Nt 4544/98, s účinností od 27.12.1998, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. v tehdy platném znění. Zákonná lhůta trvání vazby (§ 71 odst. 3 věta první tr. ř.) u obžalovaného uplynula dnem 27. 12. 2000. Návrh na prodloužení této lhůty na dva roky podal za podmínek § 71 odst. 5 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci předseda senátu Krajského soudu v Brně. Předmětný návrh odůvodnil vývojem řízení a jeho současným stavem, jenž neumožňoval skončit trestní stíhání obžalovaného ve lhůtě dvou let.

Podle zjištění Nejvyššího soudu trvají u obžalovaného H. M. dosud důvody tzv. útěkové vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Tyto důvody jsou v napadeném usnesení správně opírány především o vysoký trest odnětí svobody hrozící obžalovanému, jenž nevyplývá jen ze zákonné trestní sazby, ale z již konkrétního (nepravomocného) rozsudku vyneseného v dané trestní věci. V této souvislosti vrchní soud správně poukázal i na osobu obžalovaného, který je cizím státním příslušníkem bez bližších vazeb na pobyt v České republice a pro jehož pohyb a pobyt v několika evropských zemích svědčí zpráva Interpolu obsažená ve spise (č. l. 333), týkající se trestné činnosti obžalovaného na různých místech Evropy. Lze proto učinit závěr o existenci důvodné obavy, že by si obžalovaný na svobodě počínal způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Argumentaci uplatněné ve stížnosti obžalovaného lze přesvědčit v tom, že ani trvání vazby bez dalšího neodůvodňuje její prodloužení nad zákonem stanovenou hranici. Z ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pouze pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může vrchní soud rozhodnout o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu.

S ohledem na rozsah spisu, který má nyní 567 listů, i na povahu stíhaného skutku a rozsah dokazování, nelze danou věc považovat za obtížnou ve smyslu § 71 odst. 3 tr. ř., neboť se stupněm obtížnosti nevymyká běžnému rámci trestních věcí projednávaných krajskými soudy jako soudy prvního stupně, i když současně jde o řízení o zvlášť závažném úmyslném trestném činu.

Bylo proto třeba zkoumat, zda v projednávaném případě existují jiné závažné důvody předpokládané ustanovením § 71 odst. 3 tr. ř., jež bránily tomu, aby bylo trestní stíhání skončeno ve lhůtě dvou let. K tomu je třeba uvést, že část této lhůty byla vyčerpána v přípravném řízení, v němž bylo prováděno značné množství procesních úkonů, mj. byla vyžadována celá řada znaleckých posudků z různých oborů. Pokud jde o řízení před soudy prvního a druhého stupně, z jeho výše konstatovaného podrobného přehledu nelze dovodit, že by toto řízení bylo zatíženo zaviněnou nečinností obou soudů nebo neodůvodněnými průtahy ve věci. Nenastala zde tedy situace popsaná v rozhodnutí č. 26/1998 Sb. rozh. trest., zmiňovaném stěžovatelem, v němž byly konstatovány evidentní nečinnost a průtahy v řízení zejména před odvolacím soudem, který o odvoláních podaných proti původnímu rozsudku rozhodl s neúměrně dlouhým časovým odstupem delším než jeden rok, čímž prakticky sám vyčerpal polovinu zákonné vazební lhůty.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že pokud se nepodařilo trestní stíhání obviněného H. M. skončit ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 3 věta první tr. ř., stalo se tak z objektivních důvodů, jež je třeba ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. považovat za závažné. Při stávajících důvodech vazby u obžalovaného současně hrozí, že v případě propuštění na svobodu by se mohl stát pro soud nedosažitelným, čímž by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, který podle § 1 odst. 1 tr. ř. spočívá především v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil trvání vazby obžalovaného, tj. do 28. 2. 2001, se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaného nyní nachází.

Z důvodů, jež byly rozvedeny v předcházejících odstavcích, proto Nejvyšší soud shledal výrok napadeného usnesení Vrchního soudu věcně správným a současně nezjistil, že by řízení předcházející tomuto usnesení bylo zatíženo procesními vadami. Za tohoto stavu stížnost obžalovaného H. M. jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 4. ledna 2001

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru