Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 998/2020Usnesení NS ze dne 22.10.2020

HeslaPoškození cizí věci
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.998.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 228 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 998/2020-477

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 14 To 21/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 167/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 1 T 167/2018, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaný pod bodem I. skutkové věty rozsudku, a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaný pod bodem II. skutkové věty rozsudku.

2. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 1 T 167/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání.

4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 14 To 21/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustil tím, že

v době od 00:00 hodin dne 1. 11. 2017 do 11:15 hodin dne 15. 11. 2017 v XY úmyslně zoral zemědělským pluhem část pozemku parc. č. XY, k. ú XY, v majetku Města XY, kdy se jedná o část pozemku, který odděluje nové stavební pozemky parc. č. XY (které jsou v majetku soukromých osob) od pozemku parc. č. XY, který je ve vlastnictví podezřelého J. P., při orbě došlo k zaorání a poškození dvou vytyčovacích plastových mezníků, hranice pozemků byly několikrát opětovně vytyčeny vzhledem k opakovanému poškození vytyčovacích bodů a s vedením hranice pozemků v terénu byl podezřelý opakovaně seznámen během prověřování předcházejících událostí a při svých podáních vysvětlení během šetření vedeného Policií ČR, na uvedeném pozemku z důvodu opětovného vytyčení hranice a uvedením poškozené části pozemku parc. č. XY do původního stavu způsobil Městu XY, IČ: XY, škodu ve výši 10.893 Kč.

5. Za spáchání tohoto přečinu soud druhého stupně obviněného odsoudil podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Naproti tomu soud druhého stupně podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

7. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, když napoprvé usnesením ze dne ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 14 To 84/2019, zrušil první rozsudek nalézacího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 1 T 167/2018, a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 14 To 21/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním obviněný napadá výrok I. (zrušující a odsuzující výrok) tohoto rozsudku.

9. Obviněný má za to, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jím nemohla být naplněna skutková podstata tohoto přečinu z důvodu, že předmětný pozemek nebyl ve vztahu k němu věcí cizí.

10. Obviněný nesouhlasí s odvolacím soudem, který se podle něj otázkou objektu přisouzeného trestného činu, tedy otázkou vlastnického práva nezabývá a pouze konstatuje, že hranice ve prospěch Města XY byla opakovaně potvrzována jak katastrálním úřadem, tak geodety. K tomu obviněný uvádí judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 a sp. zn. 22 Cdo 2712/2006), podle které pozemek jako část zemského povrchu je věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel nebo naopak být částí parcely jediné. Podle další obviněným citované judikatury (sp. zn. 22 Cdo 1840/2003) nemá obnova katastrálního operátu vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim. Nelze tak podle něj připustit názor, že by vlastnická hranice byla určena obnovou katastrálního operátu, byť s výsledky obnovy žádný z tehdejších vlastníků nesouhlas neprojevil. Katastrální úřad byl podle obviněného oprávněn pouze provést opravu údajů katastru nemovitostí, tedy zkoumat, zda polohové a geometrické určení hranice pozemku není zatíženo chybou. Neřeší však vlastnické vztahy k pozemkům, a pokud je průběh vlastnické hranice sporný, odkazuje katastrální úřad účastníky na soud, který je jediný k návrhu některého z vlastníků oprávněn v nalézacím řízení o vlastnických vztazích rozhodnout, a neřeší tak ani otázku, zda je pozemek jako předmět vlastnických vztahů totožný s parcelou.

11. Z uvedeného podle obviněného vyplývá, že o sporných vlastnických vztazích ohledně sousedících nemovitých věcí může rozhodnout pouze civilní soud, jehož rozhodnutí může být objektivním podkladem ke zjištění, zda vlastník pozemku zasahuje do vlastnického práva sousedícího vlastníka a pokud způsobuje škodu, že tak činí na věci cizí. K podání žaloby je v takovém případě aktivně legitimován kterýkoliv ze sousedících vlastníků. V projednávané věci je to podle obviněného v prvé řadě město XY, které se, pokud má za to, že obviněný do jejího vlastnického práva zasahuje, mohlo domáhat negatorní žalobou uložení povinnosti, aby se odsouzený těchto zásahů zdržel. Obviněný uznává, že to byl i on, kdo se mohl domáhat určení, že vlastnická hranice vede jinak, než je evidována. Absenci takové žaloby však podle obviněného nelze nahradit trestní represí. V této souvislosti obviněný poukazuje na první, později zrušený, zprošťující rozsudek soudu prvního stupně.

12. Obviněný rovněž polemizuje se závěrem soudu druhého stupně, že z jeho strany mohlo jen těžko dojít k vydržení vlastnického práva. Taková úvaha podle něj do odsuzujícího rozsudku v trestním řízení nepatří. Naopak je toho názoru, že zákonné předpoklady pro vydržení předmětné části pozemku splnil a že i z toho důvodu se vůči němu nejednalo o věc cizí.

13. V další části dovolání obviněný uvádí, že pokud Město XY vytvořilo pozemek – úzký pruh podél pozemku souseda, pouze účelově, aby jej vyloučilo z účastenství v řízení, jednalo se o zcela jednoznačné obcházení zákona, kterého by se veřejnoprávní subjekt dopustit neměl.

14. Obviněný konečně dodává, že poškození plastových mezníků v hodnotě 3.025 Kč, nemůže být posouzeno jako trestný čin z důvodu škody nedosahující ani hranice škody nikoliv nepatrné.

15. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

16. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.

17. Státní zástupkyně je toho názoru, že takovou interpretaci závěrů ve věci činných soudů, že by vlastnická hranice mezi dotčenými pozemky byla určena obnovou katastrálního operátu, lze odmítnout. Tato část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž byla zcela vytržena z kontextu té pasáže, ve které se odvolací soud zabývá otázkou důkazního podkladu dovolatelem tvrzené historické hranice mezi pozemky parc. č. XY a jeho jednáním dotčeným pozemkem parc. č. XY, která měla svědčit jeho tvrzení ve prospěch nabytí jeho vlastnického práva k posledně označenému pozemku z titulu jeho pokojné držby po předepsanou zákonnou vydržecí dobu. O vydržení, o kterém by musel rozhodnout na podkladě jeho určovací žaloby příslušný soud, však podle státní zástupkyně nesvědčí ve věci učiněná skutková zjištění. Argumentace obviněného týkající se závěru odvolacího soudu, že jen stěží mohlo dojít k vydržení, je navíc podle státní zástupkyně čistě skutkové povahy. Připomíná, že podle výsledků provedeného dokazování došlo k obnovení katastrálního operátu již v letech 1986–1989, kdy proběhlo námitkové řízení, byla vyhlášena platnost katastrální mapy a výsledků v ní uvedených, přičemž po provedené digitalizaci katastrální mapy nebyly proti zakresleným hranicím pozemků vzneseny žádné námitky jak ze strany dovolatele, tak ani jeho právní předchůdkyně, a že předmětnou hranici začal obviněný sporovat až v roce 2016 v souvislosti s plánovanou výstavbou rodinných domů.

18. K prvnímu, později zrušenému zprošťujícímu rozsudku nalézacího soudu, na který se obviněný odkazuje, státní zástupkyně uvádí, že tento vycházel z aplikace principu ultima ratio.

19. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

23. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV.

Důvodnost dovolání

29. Dovolání obviněného J. P. směřuje proti výroku o vině přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a v důsledku toho i proti výroku o trestu. S určitou mírou zjednodušení lze konstatovat, že argumentace obviněného se týká otázky naplnění objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, když (stručně řečeno) namítá, že nepoškodil cizí věc, neboť se jednalo o jeho vlastní věc. Rovněž uvádí, že k řešení ve své podstatě sousedského sporu nejsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, ale civilní soudy.

30. Již na tomto místě je třeba upozornit, že námitky obviněného, které jsou obsahem jeho dovolání (otázka vlastnictví sporné části poškozeného pozemku parc. č. XY, kat. ú. XY), byly součástí jeho obhajoby již před soudem prvního stupně a následně v rámci odvolacího řízení, přičemž s těmito jeho námitkami se soudy nižších stupňů již vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. S ohledem na toto zjištění proto musí Nejvyšší soud nejprve zdůraznit, že pokud obviněný v podaném dovolaní opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

31. Dále je nutno konstatovat, že ne všechny námitky obviněného bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se netýkají nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Mimo rámec tohoto dovolacího důvodu se tak nachází nesouhlas obviněného se závěry soudů, že předmětnou hranici začal sporovat v roce 2016, a že to bylo naopak město XY, které tak začalo činit, a s tím související tvrzení obviněného, že hranice vymezená ohradníkem nebyla nejméně po dobu 15 let vlastníky zpochybňována, jakož i to, že svůj pozemek (včetně sporné části) po tuto dobu pokojně a v dobré víře užíval. Všechny tyto námitky jsou totiž ryze skutkové povahy. Nejvyšší soud přitom, jak bylo shora uvedeno, není v rámci dovolacího přezkumu oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, neboť hodnocení důkazů je úlohou zejména soudu prvního, a při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř., i soudu druhého stupně. Pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nevykazují extrémní nesoulad s provedenými důkazy, je jimi Nejvyšší soud vázán (srov. body 24. až 26. odůvodnění tohoto usnesení). Takový extrémní nesoulad však obviněný předmětem svého dovolání neučinil. K uvedeným námitkám se však Nejvyšší soud vyjádří níže v rámci vypořádání námitek, které pod uplatněný dovolací důvod spadají, neboť i přes jejich skutkovou povahu ve spojení s dalšími námitkami obviněného do jisté míry s právním posouzením otázky vlastnictví sporné části předmětného pozemku souvisejí.

32. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak spadá stěžejní dovolací námitka týkající se otázky vlastnictví sporné části pozemku parc. č. XY, kat. ú. XY, která je předpokladem naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. V rámci této námitky totiž obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že tuto právní otázku, která je svou povahou otázkou předběžnou ve smyslu § 9 tr. ř., vyhodnotily nesprávně a že v důsledku toho byl učiněn nesprávný právní závěr o vině obviněného.

33. Nejvyšší soud však po prostudování dovolání a spisového materiálu konstatuje, že soudy nižších stupňů předmětnou otázku vyhodnotily správně a v souladu se zákonem. Je rovněž nutno upozornit, že namítá-li obviněný, že trestní soudy nejsou oprávněny řešit otázku vlastnictví předmětného pozemku (či jeho případného vydržení), opomíjí, že podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení pak orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.

34. Z citovaného ustanovení vyplývá, že trestní soudy jsou až na výjimky oprávněny samostatně řešit předběžné otázky i z jiných právních odvětví, než je trestní právo. Mohou se tedy pro účely trestního řízení zabývat otázkou, zda je určitá věc ve vztahu k pachateli věcí cizí, což je jinak otázka z oboru občanského práva (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 170). Vzhledem k tomu, že se nejedná o otázku osobního stavu a o sporné hranici dosud civilní soudy pravomocně nerozhodly, byly soudy vystupující v nyní projednávané trestní věci oprávněny posoudit, zda sporná část předmětného pozemku, který obviněný svým jednáním poškodil, byla vůči němu věcí cizí, jakkoliv řešení této otázky najde své uplatnění toliko při posuzování trestní odpovědnosti obviněného v této trestní věci a nejedná se tedy o takové vyřešení otázky sporného uspořádání hranic předmětných pozemků, které by do budoucna měnilo uspořádání hmotněprávních vztahů mezi stranami sporu. K tomu je totiž skutečně příslušný pouze soud v občanském soudním řízení, jehož rozhodnutí o této otázce však trestní soudy nemusely, vzhledem k tomu, že v době jejich rozhodování žádné takové pravomocné rozhodnutí neexistovalo, vyčkat a mohly tuto otázku posoudit samostatně.

35. Soudy pak nepochybily ani pokud jde o samotné posouzení předběžné otázky vlastnictví sporné části pozemku parc. č. XY, kat. ú. XY. K této otázce naopak provedly obsáhlé šetření, na základě kterého dospěly k závěru, že vlastnické právo k celému uvedenému pozemku svědčí poškozenému městu XY, jak ostatně vyplývá z katastru nemovitostí, kde je předmětný pozemek dlouhodobě evidován ve stále stejných hranicích, vůči kterým obviněný ani jeho právní předchůdci nikdy předtím (než se začalo uvažovat o nové výstavbě na sousedních pozemcích) nebrojil. Naopak nebyly nalezeny žádné doklady (ani v katastru nemovitostí, ani geometrický plán V.) o tom, že by vlastníkem sporné hranice pozemku byl obviněný.

36. Je rovněž nutno poznamenat, že obviněný si protiřečí, když na jedné straně namítá, že katastrální úřad není oprávněn řešit otázku sporného vlastnictví, a na druhé straně to byl on, kdo opakovaně u katastrálního úřadu i nadřízeného katastrálního inspektorátu požadoval, aby byla sporná hranice opravena v jeho prospěch. Katastrální úřad přitom skutečně není oprávněn řešit sporné situace, kdy se vlastníci na průběhu hranice neshodnou. Může toliko podle § 36 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“), na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opravit chybné údaje katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nebo nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím právním předpisem. Pokud se však přitom zjistí, že návrhem na opravu chyby má být řešen nikoli nesporný stav, ale například spor o průběh vlastnické hranice v terénu, měl by katastrální úřad odkázat strany na možnost řešení sporu postupem podle § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. Baudyš, P. Katastrální zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 138).

37. Katastrální úřad obviněného opakovaně informoval, že pro postup podle § 36 katastrálního zákona nejsou dány důvody, neboť geometrické a polohové určení hranice pozemku parc. č. XY a XY, oba v kat. ú. XY, není zatíženo chybou, a že jeho tvrzení, že v katastru měla být zakreslena hranice mezi pozemky o 3 až 4 m více do pozemku parc. č. XY, katr. ú. XY, není doloženo žádným výsledkem zeměměřičské činnosti, jakož ho i informoval, že v řízení o opravě nelze řešit otázku, kdo je vlastníkem nemovitostí či jejich částí a kde probíhají v terénu vlastnické hranice pozemků, neboť katastrální úřad je pouze evidenčním orgánem, kterému nepřísluší rozhodovat o věcných právech k nemovitostem, kdy každá změna zápisu věcného práva musí být doložena kvalifikovanou listinou. I kdyby však důvod pro opravu hranice dán byl, nebylo by ji možné s ohledem na posledně uvedené provést z toho důvodu, že se jednalo o hranici spornou a vlastníci sousedních pozemků by s takovou opravou patrně nebyli vyslovili souhlas.

38. Bylo proto na obviněném, pokud s určením hranice tak, jak byla v katastru nemovitostí dlouhodobě evidována (ve prospěch města XY), nesouhlasil, aby podal místně příslušnému soudu civilní žalobu na určení vlastnictví sporné části předmětného pozemku. Pokud obviněný namísto tohoto soukromým právem předvídaného postupu zvolil cestu svévolného rozorání (hlubokou orbou) z jeho pohledu sporné hranice, na které navíc byly umístěny vytyčovací plastové mezníky, musel počítat s následným postihem tohoto jednání, a to i v podobě jeho trestní odpovědnosti. Argumentaci obviněného, že to bylo naopak primárně město XY, které se u civilního soudu mělo domáhat negatorní žalobou uložení povinnosti, aby se obviněný zásahů na předmětném pozemku zdržel, je tak nutno odmítnout.

39. Rovněž zcela neopodstatněná je argumentace obviněného, že mohly být splněny podmínky pro vydržení sporné části pozemku. K jeho vydržení totiž, jak správně konstatuje odvolací soud, dojít nemohlo, neboť obviněný nemohl být nikdy v dobré víře, že mu svědčí zápis ve veřejném seznamu, jelikož v katastru nemovitostí byl pozemek parc. č. XY dlouhodobě evidován v hranicích svědčících městu XY. Případná tolerance užívání části tohoto pozemku obviněným ze strany města XY rozhodně nemohla vydržení založit, neboť obviněný tak jednal bez jakéhokoliv právního důvodu. V řízení přitom navíc bylo zjištěno, že obviněný v inkriminovaném případě oral na místě, kde nikdy předtím neoral, a že rozoral i mez, která předtím nikdy orána nebyla. I toto zjištění svědčí o svévolném přístupu obviněného k otázce vlastnictví pozemku, o kterém musel mít přinejmenším vážné pochybnosti, že mu náleží, když veškerá jednání s městem soustavně ignoroval. K tomuto způsobu řešení sporného vedení hranice ho přitom neopravňovalo ani to, že město XY vyměřilo nově vzniklé parcely určené k prodeji zájemcům o výstavbu domů tak, aby mezi těmito nově vzniklými parcelami a pozemkem obviněného zůstal úzký pruh (tedy aby nové parcely přímo nesousedily s pozemkem obviněného).

40. Ze shora uvedených důvodů je nutno uzavřít, že soudy postupovaly zcela správně, pokud při stanovení výše škody způsobené trestným činem vycházely vedle nákladů na opětovné vytýčení hranic pozemků dvěma body mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY i z nákladů na opětovné uvedení poškozeného pozemku parc. č. XY do původního stavu po jeho rozorání obviněným, neboť i tento pozemek byl (vedle vytyčovacích bodů) vůči obviněnému věcí cizí. Pokud takto zjištěná škoda dosáhla výše 10.893 Kč, byly splněny i podmínky pro vznik trestní odpovědnosti obviněného, neboť přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

41. Opodstatněnou pak v této souvislosti nelze shledat ani, byť toliko implicitně vyjádřenou, námitku subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jakkoliv jde v nyní projednávané věci o svojí povahou sousedský spor, jednání obviněného dosahuje takové společenské škodlivosti, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nelze považovat za dostačující, a to především z důvodu shora zmíněného svévolného přístupu obviněného, který namísto právem předvídaného způsobu řešení sporů o průběh hranice zvolil cestu bezohledného rozorání této hranice spolu s již usazenými vytyčovacími body, čímž chtěl zamezit nové výstavbě na sousedních pozemcích. Nelze přitom odhlédnout ani od toho, že takového jednání se obviněný dopustil opakovaně a že dlouhodobě nerespektuje určení hranice evidované v katastru nemovitostí.

42. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům tak dovolání obviněného nebylo možné vyhodnotit jako opodstatněné.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

43. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

44. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 10. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zpracoval:

JUDr. Aleš Kolář

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru