Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 988/2019Usnesení NS ze dne 11.09.2019

HeslaDaňové řízení
Předběžné otázky
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.988.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1 tr. zákoníku

§ 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 240 odst. 3 tr. zákoníku

§ 9 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 988/2019-4260

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2019 o dovolání obviněných P. Ř., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a R. Š., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 3 To 89/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 10/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných P. Ř. a R. Š. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 57 T 10/2014, byli obvinění P. Ř. a R. Š. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že společně se spoluobviněným J. W., nar. XY, občanem Čínské lidové republiky, v ČR bytem na adrese XY, XY, nejméně v období od října 2010 do srpna 2012, na území Libereckého kraje, v Praze, Brně, a dále na jiných místech, společným jednáním vytvořili a zajistili pro dovoz textilního, spotřebního a jiného zboží z Čínské lidové republiky na území Evropské unie a České republiky a jeho fingovaný vývoz do dalších zemí Evropské unie, přičemž J. W., který předtím dlouhodobě pobýval na území České reubliky, a byl dobře seznámen s celními a daňovými povinnostmi souvisejícími s dovozem zboží z Čínské lidové republiky do České republiky, resp. na území Evropských společenství, ve věci vystupoval jako zprostředkovatel, který vyřizoval objednávky a zajišťoval distribuci zboží, byl v kontaktu jak s dodavateli z Číny, tak skutečnými konečnými odběrateli zboží, u kterého zajišťoval vývoz z Číny do České republiky či na území Evropského společenství, úkoloval a odměňoval P. Ř. a jeho prostřednictvím další osoby, obviněnému P. Ř. dával požadavky na opatření dovozních společností a v případě, že společnosti byly předmětem zájmu celních nebo finančních orgánu, dával pokyny ke zbavení se těchto společností, dále pak prostřednictvím P. Ř. či dalších osob přijímal peníze od odběratelů a odváděl je dodavatelům, když za tímto účelem byly také užívány bankovní účty společností E., P. a G., P. Ř. řídil a úkoloval v jednotlivých krocích R. Š., která mu přeposílala podklady k dovozům jednotlivých kontejneru z Číny, zejména pak faktury od čínského dodavatele (commercial invoice), packing listy, bill of lading, sales contract, certifikáty ke zboží či jiné listiny, dával jí ústní či písemné pokyny, jak má při jednotlivých fakturacích na fiktivní odběratele z jiného členského státu Evropského společenství postupovat, ke komunikaci s obviněnou R. Š. přitom užíval e-mail XY, mobilní telefon XY a poštovní zásilky, ve kterých jí s podklady posílal i písemné pokyny, obviněný P. Ř. pak zajišťoval či přes další osoby zprostředkoval komunikaci s příslušnými celními úřady a také se subjekty, které zajišťovaly služby spojené s dopravou či proclením zboží, doprovázel jednatele společností P. a G. k jednání s celními orgány či celními deklaranty a dával jim pokyny, jak mají v konkrétních případech postupovat, na základě požadavku J. W. pak pro účely nezdaněného dovozu zboží z Číny zajistil dovozní společnosti a hradil náklady spojené s jejich opatřením, později v součinnosti s R. Š. a dalšími i neustanovenými osobami zajistil, aby společnosti E. a P. byly převedeny na tzv. bílé koně, zejména pak prostřednistvím telefonní komunikace, programu Skype a na e-mailovou adresu XY, v rámci které vystupoval pod fiktivním jménem P. N., přijímal od J. W. pokyny a písemnosti ohledně dovozu zboží, následné distribuce, na které se podílel také tím, že podle pokynů J. W. vyzvedával peněžní prostředky od konečných odběratelů dováženého zboží nebo od jejich kurýrů, platby přitom přebíral v hotovosti a bez dokladu, ačkoliv se běžně jednalo o částky ve výši desítek tisíc Euro, část těchto prostředku pak zaslal přes účty dovozních společností na bankovní účty čínských společností, část převzatých prostředků si ponechal na úhradu nákladů spojených s vyzvednutím prostředku a část rozdělil jako provizi pro svou osobu, J. W. a R. Š., na účtech dovozních společností pak byly peněžní prostředky vykazovány jako vklad jednatele a společníka společnosti E., P. a G., ačkoliv se ve skutečnosti nejednalo o peněžní prostředky jednatelů a společníků, R. Š. byla statutárním zástupcem dovozní společnosti E., IČ: XY, a dále zastupovala statutární zástupce společnosti P., IČ: XY, a G., IČ: XY (dále též „dovozní společnosti“) na základě plné moci, za tyto společnosti i vystupovala vůči příslušným finančním úřadům, případně dávala pokyny jednatelům, jak mají při jednání s finančními úřady postupovat, dávala pokyny účetní H. P. v souvislosti se zpracováním fiktivního účetnictví dovozních společností, přijímala podklady k dovozům jednotlivých kontejnerů se zbožím z Číny, P. Ř. je přeposílala zpravidla z e-mailové schránky XY, na základě těchto dokladů a v souladu s pokyny od P. Ř. vystavovala fiktivní faktury za dovozní společnosti pro odběratele v jiném členském státě Evropského společenství, jako konspirativní číslo užívala k hovorům s P. Ř. telefonní číslo XY, sama zpracovala nebo poskytovala účetní H. P. údaje, které byly podkladem pro podání nepravdivých daňových přiznání a souhrnných hlášení, zajišťovala zřízení a vedení bankovních účtů dovozních společností, poskytovala součinnost při provádění bankovních operací, zejména při provádění plateb na účty společností z Čínské lidové republiky, dále pak vytvářela podmínky pro pořízení či zbavení se dovozních společností a předávala pokyny od P. Ř. jednatelům dovozních společností D. R. a M. L., to vše s cílem dopravit na území České republiky či jiného členského státu Evropského společenství zboží pro síť neustanovených odběratelů, záměrně nepravdivě deklarovali a zaúčtovali jeho dodání osobám registrovaným k dani v jiném členském státě Evropského společenství, ačkoliv věděli, že k dodávkám těmto subjektům nedošlo a že osvobození od daně z přidané hodnoty v případě těchto dodávek bylo uplatněno neoprávněně, případně pak postupovali tak, že již žádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty nebylo podáno, neboť společnosti E. a P. převedli či zajistili jejich převedení na nové společníky a jednatele, kteří však nepřevzali žádné doklady k dalším uskutečněným dovozům, které byly dále realizovány, a nemohli podat pravdivé daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, aby se tak vyhnuli splnění daňové povinnosti z daně z přidané hodnoty na výstupu,

1) obvinění R. Š. a P. Ř., spolu se spoluobviněným J. W., společně za účelem realizace nezdaněných dovozů textilního a jiného zboží z Číny zajistil P. Ř. na žádost J. W. společnost E., IČ XY, do 25. 10. 2010 se sídlem XY, XY, poté do 01. 09. 2011 se sídlem XY, poté do 04. 10. 2011 se sídlem XY, okres Jablonec nad Nisou, a naposledy se sídlem XY, XY, kdy tato společnost byla v letech 2010 a 2011 místně příslušná k podání daňového přiznání u Finančního úřadu Železný Brod, jejíž jediným jednatelem byla v tu dobu R. Š., se kterou začali P. Ř. a J. W. spolupracovat nejpozději v polovině roku 2010, po jejich vzájemné dohodě začala společnost E. dovážet textilní a spotřební zboží v přepravních kontejnerech z Číny do Hamburku v Německu, které byly následně nákladní automobilovou dopravou převezeny do České republiky k provedení proclení zboží na Celní úřad ve Zdibech u Prahy, přepravu pak zajišťovaly prostřednictvím přepravce J. H. – H. T., IČ: XY, a speditéra JST CARGO LOGISTICS, s. r. o, IČ: 27110699, která si za tímto účelem najímala další přepravce, zejména L. V., IČ: XY, z Celního úřadu ve Zdibech pak přepravy pokračovaly po České republice, konkrétně do Prahy, zejména do pražských velkotržnic SAPA, se sídlem Libušská 319/126, Praha 4, tržnice Tiskařská, se sídlem Tiskařská 257/10, Praha 10 ­– Malešice, tržnice Kolbenova, ulice Kolbenova, Praha-Vysočany, a tržnice Poděbradská, v ulici Poděbradské 61, Praha-Hloubětín, a další místa po České republice, kde bylo zboží z kontejneru vyloženo a předáno dalším nezjištěným osobám, k dalšímu prodeji, přičemž, aby znemožnili uplatnění daňové povinnosti ze skutečně uskutečněného zdanitelného plnění a odvedení příslušné daně z přidané hodnoty, nepravdivě deklarovala R. Š., s vědomím a na popud P. Ř., Finančnímu úřadu Železný Brod dodání zboží do jiného členského státu – Maďarska, a to zejména společnosti K. A. K.., DIČ: XY, se sídlem XY, XY, Maďarsko, s odůvodněním osvobození od daně z přidané hodnoty s odkazem na ustanovení § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ačkoliv této společnosti ve skutečnosti zboží nebylo nikdy dodáno [jednotlivé útoky podrobně popsány pod body a) až e)],

2) obvinění R. Š. a P. Ř., spolu se spoluobviněnými J. W. a D. R., nar. XY, společně za účelem realizace nezdaněných dovozů textilního a jiného zboží z Číny byla na základě předchozí dohody mezi obv. R. Š., obv. P. Ř. a obv. J. W. obstarána v září 2011 nová dovozní společnost P., IČ: XY, od 19. 09. 2011 se sídlem XY, XY, kdy tato společnost byla místně příslušná k podání daňového přiznání u Finančního úřadu pro Prahu 10, R. Š. pro tuto společnost získala jako jednatele a jediného společníka D. R., který měl od ní informace o činnosti dovozních společností s tím, že jsou dále realizovány fiktivní fakturace pro odběratele v jiném členském státě Evropských společenství za účelem vyhnutí se daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty na výstupu, D. R. pak na základě požadavku R. Š. a P. Ř. těmto obžalovaným poskytl dispoziční práva k účtům společnosti P., dále jim poskytl plné moci k zastupování osoby jednatele, podle jejich pokynů vystupoval za společnost před Finančním úřadem pro Prahu 10, před kterým zastíral skutečnou činnost a osud zboží dováženého společností P., přebíral písemnosti za uvedenou společnost a předával je R. Š. a P. Ř., podle požadavku zastupoval společnost P. před celními orgány, dopravci a celními deklaranty, podepisoval smlouvy o vzájemné spolupráci s podnikatelskými subjekty či poskytl otisk svého podpisu, aby byl dále použit pro listiny vyhotovené či podepsané za společnost P., takto si počínal nejméně do dubna roku 2012, kdy byla společnost převedena na jiného společníka za účelem zbavení se společností a vyhnutí se plnění povinností vůči správci daně, na základě vzájemné dohody mezi R. Š., P. Ř. a J. W. pokračovala společnost P. ve stejné činnosti jako společnost E., dovážela textilní a spotřební zboží v přepravních kontejnerech z Číny do Hamburku v Německu, které byly následně nákladní automobilovou dopravou převezeny do České republiky k provedení proclení zboží na Celní úřad ve Zdibech u Prahy, přepravu pak zajišťovali prostřednictvím přepravce J. H. – H. T., IČ: XY, a speditéra JST CARGO LOGISTICS, s. r. o, IČ: 27110699, která si za tímto účelem najímala další přepravce, zejména L. V., IČ: XY, z Celního úřadu ve Zdibech pak přepravy pokračovaly po České republice, konkrétně do Prahy, zejména do pražských velkotržnic SAPA, se sídlem Libušská 319/126, Praha 4, tržnice Tiskařská, se sídlem Tiskařská 257/10, Praha 10 ­– Malešice, tržnice Kolbenova, ulice Kolbenova, Praha-Vysočany, a další místa po České republice, kde bylo zboží z kontejneru vyloženo a předáno dalším nezjištěným osobám zejména asijského původu k dalšímu prodeji, jakož i na Celní úřad v Chebu a Celní úřad v Domažlicích, když přepravu v těchto případech zajišťovala společnost CALLEVA sped., s. r. o., IČ: 28116615, a také v těchto případech nedošlo k vývozu z území České republiky v Praze, přičemž nepravdivě deklarovali Finančnímu úřadu pro Prahu 10 dodání zboží do jiného členského státu – Slovenska, a to zejména společnostem A., se sídlem XY, XY, DIČ: XY, a T., se sídlem XY, XY, DIČ: XY, s odůvodněním osvobození od daně z přidané hodnoty s odkazem na ustanovení § 64 zákona č. 253/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ačkoliv těmto společnostem ve skutečnosti zboží nebylo nikdy dodáno, aby se tak vyhnuli plnění daňové povinnosti [jednotlivé útoky podrobně popsány pod body a) až e)],

3) obvinění R. Š. a P. Ř., spolu se spoluobviněným J. W., společně za účelem realizace nezdaněných dovozů textilního a jiného zboží z Číny byla na základě vzájemné dohody mezi obviněnými R. Š., P. Ř. a J. W., opatřena další dovozní společnost G., IČ: XY, se sídlem K., P., kterou od společnosti K., IČ: XY, zakoupila obv. R. Š., která pro tuto společnost zajistila také jednatele a jediného společníka, kterým se stal M. L., nar. XY, který byl ve svých činnostech přímo řízen a úkolován obviněnou R. Š., v souladu s pokyny od P. Ř., kterými byla realizována dohoda na nezdaněných dovozech zboží z Číny, kterou již dříve uzavřel s obv. J. W., jednatel M. L. pak byl úkolován jak obv. R. Š., tak obv. P. Ř., kdy plnil jejich pokyny, aby mohl být zajištěn dovoz a proclení předmětných kontejnerů, tato společnost prováděla dovozy zboží od společnosti B. W. I. & C. LTD., se sídlem v Číně, u těchto dovozů bylo celní řízení provedeno ve Slovenské republice u Celního úřadu v Nitře, kdy jako konečný příjemce dodaného zboží byla zjištěna společnost G. a místo dodání v Praze, daňovou povinnost za skutečně uskutečněné zdanitelné plnění a odvedení příslušné daně z přidané hodnoty obvinění znemožnili tím, že nepravdivě deklarovali Finančnímu úřadu pro Prahu 1 dodání zboží do jiného členského státu – Slovenska, a to společnosti A., se sídlem XY, XY, DIČ: XY, s odůvodněním osvobození od daně z přidané hodnoty a s odkazem na ustanovení § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ačkoliv této společnosti zboží ve skutečnosti nebylo dodáno a ve zdaňovacím období 2. čtvrtletí roku 2012 společnost G. uskutečnila celkem 14 dovozů kontejnerových zásilek obsahujících především textilní a spotřební zboží v celkové fakturované ceně 3.115.375 Kč, kdy základ daně podle § 36 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, činí minimální částku 3.655.711 Kč, z čehož daňová povinnost u skutečného dodání zboží za uvedené zdaňovací období činí minimální částku 731.142 Kč, přičemž R. Š. pak na základě předchozí dohody s P. Ř. a J. W. zajistila podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2012, které však bylo dne 31. 07. 2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1 nevyplněné a bez zdanitelného plnění, dále pak zajistila dne 02. 08. 2012 podání dodatečného daňového přiznání k daní z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2012, deklarovala dovoz zboží z třetí země na území Evropského společenství v celkové hodnotě 3.115.375 Kč, přijetí služby z jiného členského státu Evropského společenství v částce 540.336 Kč, a na druhou stranu úmyslně nepravdivě deklarovala dodání zboží do jiného členského státu Evropského společenství v celkové hodnotě 4.261.711 Kč, které je osvobozené od daně, a to konkrétně 14 plnění na Slovensko společnosti A., DIČ: XY, ačkoliv k těmto dalším dodávkám ve skutečnosti nedošlo; podle daňového přiznání byla uplatněna daň na výstupu 731.142 Kč, ale také odpočet daně ve výši 731.142 Kč, tedy daňová povinnost činila podle daňového přiznání 0 Kč, prostřednictvím společnosti G., tak zkrátili daň z přidané hodnoty na výstupu v celkovém rozsahu 731.142 Kč, celkově pak způsobili R. Š., P. Ř. a J. W. společným jednáním zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 59.431.117 Kč, D. R. se pak podílel na zkrácení daně v rozsahu 9.878.012 Kč.

Za to byl obviněný P. Ř. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Dále byl obviněnému podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí části majetku, a to:

- motorového vozidla tovární značky VOLVO S80 SEDAN, registrační značky XY, rok výroby 2010, VIN č. XY,

- budovy č.p. XY, která je součástí pozemku p.č. XY, způsob využití rodinný dům, pozemku p.č. XY o výměře 89 m2, druh pozemku ostatní plocha, pozemku p.č. XY o výměře 84 m2, druh pozemku zahrada, pozemku p.č. XY o výměře 121 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území XY, obec XY, na LV č. XY,

- bytové jednotky č. XY, v budově č.p. XY umístěné na parcelách p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY a s touto bytovou jednotkou spojeného podílu ve výši XY na společných částech budovy č.p. XY v obci B. postavené na parcelách p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY a podílu ve výši XY na pozemcích p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY a p.č. XY, vše v katastrálním území B., obec B., na LV č. XY,

- nebytové jednotky č. XY – garáž umístěné v budově č.p. XY, postavené na pozemku p.č. XY, včetně podílu o velikosti 1/97 na společných částech budovy č.p. XY v obci B. postavené na parcele p.č. XY, a podílu o velikosti 1/97 na pozemcích p.č. XY, p.č. XY a p.č. XY, vše v katastrálním území B., obec B., na LV č. XY,

- peněžních prostředků zajištěných v hotovosti částky 49.800 Kč, částky 29.525 EUR, částky 310 Polských zlotých, částky 85 USD, částky 781 Yuanů a 25 Wu jiao, částky 9.800 Cym a částky 2.225 Mur.

Obviněná R. Š. byla odsouzena podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 a 1/2 roku (šest a půl) roku, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. W. a D. R.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 57 T 10/2014, podali obvinění P. Ř. a R. Š. odvolání. Odvolání ve prospěch obviněného P. Ř. podali i osoby jemu blízké, a to M. Ř. a K. Ř.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 3 To 89/2018, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. odvoláním napadený rozsudek zrušil ve vztahu k obviněným P. Ř. a R. Š. ve všech výrocích o uložených trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině těchto obviněných zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2018, č. j. 57 T 10/2014-3704, odsoudil obviněného P. Ř. podle § 240 odst. 3 tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 58/2017 Sb., zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí majetku, a to:

- motorového vozidla tovární značky VOLVO S80 SEDAN, registrační značky XY, rok výroby 2010, VIN č. XY,

- pozemku p.č. XY, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří o výměře 121 m2, včetně stavby nacházející se na tomto pozemku – rodinného domu č.p. XY, pozemku p.č. XY o výměře 89 m2, druh pozemku ostatní plocha, pozemku č.p. XY o výměře 84 m2, druh pozemku zahrada, vše v katastrálním území XY, obec XY, na LV č. XY,

- bytové jednotky č. XY v budově č.p. XY umístěné na parcelách p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY a s touto bytovou jednotkou spojeného podílu ve výši XY na společných částech budovy č.p. XY v obci B. postavené na parcelách p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY a podílu ve výši XY na pozemcích p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY, p.č. XY a p.č. XY, vše v katastrálním území B., obec B., na LV č. XY,

- nebytové jednotky č. XY – garáž umístěné v budově č.p. XY, postavené na pozemku p.č. XY, včetně podílu o velikosti 1/97 na společných částech budovy č.p. XY v obci B. postavené na parcele p.č. XY, a podílu o velikosti 1/97 na pozemcích p.č. XY, p.č. XY a p.č. XY, vše v katastrálním území B., obec B., na LV č. XY,

- peněžních prostředků zajištěných v hotovosti, a to částky 49.800 Kč, částky 29.525 EUR, částky 310 Poských zlotých, částky 85 USD, částky 781 Yuanů a 25 Wu jiao, částky 9.800 Cym a částky 2.225 Mur.

Obviněná R. Š. byla odsouzena podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 58/2017 Sb., zařazena do věznice s ostrahou.

Podle § 256 tr. ř. byla odvolání osob blízkých M. Ř. a K. Ř., podaná ve prospěch obviněného P. Ř., zamítnuta.

II.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 3 To 89/2018, jako soudu odvolacího podali obvinění P. Ř. a R. Š. prostřednictvím svých právních zástupců dovolání.

Obviněný P. Ř. v rámci svého dovolání (č. l. 4111–4115) uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že soudy zpochybňují ústavně zakotvený princip dělby moci a tedy i vzájemné respektování zákonné pravomoci a kompetence mezi státními orgány jako princip právního státu, když připustily, aby moc soudní nerespektovala svým trestním rozsudkem pravomocné rozhodnutí moci výkonné, resp. aby v daném případě dospěla k jiné výši daně, než jakou ji stanovil v rámci své kompetence příslušný správní úřad, jehož rozhodnutí jsou povinny respektovat. Argumentace odvolacího soudu odkazem na častou „bezzubost“ správce daně, kterou musí napravovat trestní soudy, tak podle názoru obviněného postrádá ústavní oporu. Soudy nemohou nahrazovat finanční úřady ve věci zjišťování a vyměřování zákonné výše daně. Na druhé straně finanční úřady nejsou oprávněny zjišťovat a posuzovat vinu těch, kdo jsou za zkrácení daně trestně odpovědní.

Odvolací soud argumentaci obhajoby odmítl pouhým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. R 27/79, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, a 20/2002 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek. Obviněný má za to, že odvolací soud zcela přešel jeho námitku, že rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1978, sp. zn. 4 Tz 62/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/79, dopadá pouze na případy zjišťování viny za úmyslně krácenou daň v rozsahu pravomocného rozhodnutí o vyměření nebo doměření daně. Daň za této situace může být pouze jedna a to ta, kterou pravomocně stanovil správce daně. Názor soudu, že jím později v trestním řízení zjištěné úmyslné zkrácení daně v mnohonásobně vyšší částce než uvedené v rozhodnutí správce daně, nemůže obstát. Obhajoba přitom vychází z toho, že ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. upravuje dvě různé právní situace, přičemž v části před středníkem umožňuje orgánům činným v trestním řízení, aby samostatně posoudily věc, kterou se jiný orgán v rámci své kompetence nezabýval a o níž neexistuje pravomocné rozhodnutí. Pouze v tomto případě si mohou orgány činné v trestním řízení (vyjma vyhrazených věcí, mezi něž však výše daně nepatří) učinit samy úsudek a vyřešit ji jako předběžnou otázku. Ukáže-li se však později, že je jejich úsudek o předběžné otázce nesprávný, zakládá to důvod obnovy řízení. Obhajoba uvádí, že se na daný případ vztahuje ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. věty prvé za středníkem s tím, že jsou orgány činné v trestním řízení vázány pravomocným rozhodnutím finančního úřadu o výši daně a pouze v jeho rámci mohou samostatně posuzovat otázku viny. Judikát R 27/79, jímž argumentují obě soudní instance, se s názorem obviněného shoduje, přičemž dovolatel dále uvádí jeho zkrácenou verzi. Z jeho znění se podává to podstatné, že otázka, v jakém rozsahu byla činem pachatele zkrácena daň, je otázkou viny. Proto soud rozhodující v trestním řízení posuzuje tuto otázku samostatně a to i v případě, že příslušný orgán o daňové povinnosti a o výšce daně už právoplatně rozhodl. Rozhodnutí tohoto orgánu bere soud do úvahy a hodnotí ho při svém rozhodování jako každý jiný důkaz v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Trvá na tom, že pokud existuje pravomocné rozhodnutí finančního úřadu o výši daně, nemohou orgány činné v trestním řízení výši daně znovu posuzovat samostatně jako předběžnou otázku, neboť tuto otázku již mají závazně vyřešenou. Obdobné také platí o odkazu odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1049/2014 a č. 20/2002 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, jež odvolací soud nesprávně interpretuje. Ani tato rozhodnutí neuvádějí, že soudy nejsou vázány pravomocným vyměřením výše daně jejím správcem a že soudy za této situace nemohou být přísnější než správce daně. Naopak Nejvyšší soud zde uznává princip vázanosti soudu pravomocným rozhodnutím o výši daně jejím správcem ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. a naopak od trestních soudů požaduje, aby v případě, že takové pravomocné rozhodnutí o výši daně existuje, se na ně pouze neodvolávaly, ale aby přezkoumaly jeho závěry po stránce skutkové a právní a aby vinu obviněného prokazovaly po všech stránkách včetně základu daně, a tedy včetně závěrů z oblasti daňového práva. Ani tato judikatura tudíž nedovoluje soudu, aby pravomocně vyměřenou výši daně jejím správcem posuzoval poté znovu jako předběžnou otázku. Obviněný má tedy za to, že v důsledku takto vadného hodnotícího postupu obou soudů byla stanovena výše daně v mnohonásobně vyšší částce, než jak ji určil správce daně, a z takto určené výše daňového úniku byla posouzena jeho vina a byl mu uložen trest. Nerespektováním ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. si orgány činné v trestním řízení přisvojily pravomoc moci výkonné, což ve svých důsledcích znamená, že jimi vypočtená daň formou předběžné otázky je aktem neplatným resp. nicotným.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 3 To 89/2018, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2018, č. j. 57 T 10/2014-3704, zrušil, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný současně navrhl, aby dovolací soud přerušil výkon rozhodnutí odvolacího soudu až do rozhodnutí o dovolání samotném.

Obviněná R. Š. v rámci svého dovolání (č. l. 4080–4083) uplatnila rovněž dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněná především namítá, že ani v přípravném řízení a ani v říze­ní před oběma soudy nebyla řádně zjištěna a prokázána výše skutečného zkrácení daně tak, jak je uvedeno v obžalobě a v rozsudcích obou soudů, tj. uvedených 59.431.117 Kč, a dále není zřejmé, kdo je oprávněn za ob­dobí říjen 2010 až srpen 2012 rozhodnout nebo stanovit výši skutečného zkrácení daně v této době. Je přesvědčena, že to není ani Policie ČR a ani další orgány činné v trestním řízení.

Shodně se spoluobviněným P. Ř. obviněná namítá, že odvolací soud posoudil námitku obhajoby týkající se postupu podle § 9 odst. 1 tr. ř. nesprávně a nezákonně. Podle jejího názoru je soud při posuzování viny vázán pravomocným rozhodnutím příslušného finančního úřadu o výši daně a ve výroku o vině nemůže dospět k závěru, že výše úmyslného zkrácení daně převyšuje daň vyměřenou nebo doměřenou příslušným správcem daně. S odkazem na čl. 1 odst. 1 Ústavy, ve kterém je Česká republika deklarována jako právní stát, musí platit, že pravomocným rozhodnutím vydaným orgánem státu, jsou ostatní orgány státu vázány. V trestním řízení představuje takovou garanci ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. Soud tedy nemůže stanovovat daň v trestním řízení vedeném podle trestního řádu pro nedostatek pravomoci a to proto, že trestní řád má jiný účel než daňový řád. Ve shodě se spoluobviněným pak obviněná brojí i proti výkladu judikátu R 27/79, kdy namítá, že soudy předmětné rozhodnutí vyložily nepřípustně extenzívně, neboť tento judikát může ústavně konformně dopadat pouze na zjišťování viny v případech úmyslného zkrácení daně v rozsahu pravomocných platebních výměrů. Poukazuje na důkazy o provedené daňové kontrole a na platební výměry za sledovaná zdaňovací období s tím, že v napadeném rozsudku uvedená částka zkrácení daně 59.431.117 Kč s přihlédnutím k § 9 odst. 1 tr. ř. pozbyla své skutkové a právní opory, a částka úmyslně zkrácené by měla činit 0 Kč. Soudy si tak přivlastnily pravomoc a kompetenci správce daně a samy rozhodly, ja­kou výši měla činit daň bez ohledu na propadné hmotněprávní lhůty k jejímu vyměření nebo doměření. Oba soudy si počínaly nekonformně v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tyto skutečnosti nemohou nemít vliv na výrok o vině a na výrok o trestu. Nalézací i odvolací soud se tak podstatně odchý­lily od rozhodnutí správce daně, když úmyslně zkrácenou daň z přidané hodnoty vyčíslily v trestním řízení ve vyšší částce než správce daně a tato skutečnost má za následek další právní důsledek. Zjistily-li orgány činné v trestním řízení jako orgány veřejné moci skutečnosti správci daně neznámé, pak bylo jejich povinností bez zbytečného odkladu takové skutečnosti sdělit správci daně podle § 57 odst. 1 písm. c) a d) daňového řádu. Pokud tak neučinily, pak nemohou napravovat nedostatky v součinnosti orgánů státu dodatečně k její tíži.

Dále obviněná namítla, že nebylo prokázáno, že by zpracovávala fiktivní účetnictví dovozní společnosti za účelem zkrácení daně, stejně tak nebyla prokázána skutečnost, že by zboží, které bylo propuštěno do volného oběhu v ČR a bylo za ně zaplaceno clo, nepřešlo dále podle předložených dokladů do jiných států Evropské unie, a ani že nebylo prokázáno, že by toto zboží bylo prodáno na území ČR.

Závěrem obviněná brojí proti výši jí uloženého trestu, kdy uvádí, že trest uložený jí dovolacím soudem je trestem nepřiměřeně přísným a v rozporu s obecnými zásadami pro ukládání trestů. Poukazuje především na délku celého trest­ního řízení, když ona osobně nikdy žádné průtahy trestního řízení nez­působila, nijak jej nemařila a po celou dobu trestního řízení žila řádným životem, přičemž k předchozím dvěma odsouzením nelze přihlížet.

Obviněná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 3 To 89/2018, ve výroku o vině a ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, a aby zrušil i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad La­bem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2018, č. j. 57 T 10/2014-3704, a aby přikázal věc k novému projednání soudu prvního stupně nebo aby sám ve věci rozhodl.

Současně obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud přerušil výkon rozhod­nutí, tedy výkon jejího trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let podle pravomoc­ného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 3 To 89/2018.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 14. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 639/2019.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla obecná východiska uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně konstatuje, že obvinění nenamítají žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací tak, jak byla přisouzena na úrovni soudu prvního stupně a potvrzena ve spojení s přezkumným závěrem soudu odvolacího. Podaná dovolání, založená na skutkové argumentaci, tak tito dovolatelé pouze zaměnili za další řádný opravný prostředek, neboť napadli způsob, jakým se soud nalézací vypořádal s jejich obhajobou, resp. zpochybnili správnost přezkumného postupu odvolacího soudu k důvodnosti svých odvolacích námitek. Jejich argumentační okruh, vztahující se k hodnocení provedených důkazů, týkajících se přisouzené výše zkrácení daně z přidané hodnoty, se tedy nemůže stát způsobilým podnětem dovolacího přezkumu. Odlišným způsobem nelze nahlížet ani na samostatné námitky dovolatelky R. Š. Spisový materiál vypovídá o tom, že oba dovolatelé uplatnili v předcházejících stadiích předmětného trestního řízení zcela shodné, event. obdobné námitky a že se s otázkou jejich důvodnosti přesvědčivým způsobem vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.

Nad rámec pak státní zástupkyně uvedla, že již ze samotného znění ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. zřetelně vyplývá, že oběma dovolateli poukazované pravidlo vázanosti orgánů činných v trestním řízení pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu, v daném případě pravomocným rozhodnutím finančního úřadu v postavení správce daně, se nevztahuje na posouzení viny. Otázka, v jakém rozsahu byla činem pachatele zkrácena daň trestným činem zkrácení daně ve smyslu § 148 tr. zákona, je otázkou viny (srov. ASPI – JUD2190CZ – 4 Tz 62/78). Proto výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění (zkrácení) dospěl v daňovém řízení správce daně (příslušný finanční úřad), nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zákona (srov. ASPI – JUD22844CZ – 5 Tz 101/2001 – III.). V praxi často dochází k rozdílům mezi závěrem finančního orgánu a rozhodnutím soudu o zkrácení daně v důsledku toho, že dokazování v daňovém řízení podle zákona o správě daní a poplatků je z hlediska toho, k čemu může správce daně přihlížet, mnohem volnější a širší v porovnání s dokazováním v trestním řízení (srov. Trestní zákoník, 2. vydání Praha, C. H. BECK 2012, str. 2414 a násl.). Způsob, jakým při stanovení výše zkrácené daně z přidané hodnoty postupovaly oba soudy právě v souladu se shora judikovanými pravidly (a který není ze strany dovolatelů konkrétně napadán) a na jehož podkladě mohly zcela samostatně učinit právní závěr o celkové výši způsobeného daňového úniku, pak plně vyplývá z příslušných pasáží odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. body 236. - 291. odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, body 12. - 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), na které lze na těchto místech pro stručnost plně odkázat.

Stran námitky obviněné R. Š., jímž napadla výrok o trestu státní zástupkyně uvedla, že tuto nelze spojovat se žádným ze zákonných dovolacích důvodů, neboť nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho i v uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněných P. Ř. a R. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 3 To 89/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 10/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. tedy nemají povahu právně relevantních námitek.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tak vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Stěžejní námitkou obou obviněných je, že soudy nerespektovaly princip vázanosti soudu pravomocným rozhodnutím jiného státního orgánu, tedy ustanovení § 9 odst. 1 část věty za středníkem tr. ř., v důsledku čehož byla stanovena výše daně v mnohonásobně vyšší částce, než jak ji určil správce daně, a z takto určené vyšší částky zkrácené daně byla posouzena vina a uložen trest.

Uvedená námitka svým obsahem předmětnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obvinění jejím prostřednictvím napadají postup v procesu dokazování a provádění a hodnocení důkazů, kdy se následně neztotožňují s učiněnými skutkovými zjištěními stran výše způsobené škody. Obvinění nijak nepoukazují na případný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právní kvalifikací, ale v podstatě napadají způsob, jakým se soudy vypořádaly s jejich obhajobou, kdy nesdílí názor nalézacího, resp. odvolacího soudu stran interpretace soudy poukazované judikatury a ustanovení trestního řádu.

Ve stručnosti lze k uvedeným úvahám obou obviněných uvést následující.

Jednání obviněných spočívalo v tom, že společným jednáním, kdy každý z nich měl svůj díl úkolů, prostřednictvím tří společností dovážely v kontejnerech textilní a jiné zboží z Číny, tj. třetí země, na území Evropského společenství a České republiky, přičemž však nebyla přiznána daň z přidané hodnoty na výstupu, která z takto uskutečněných plnění vznikla, neboť současně bylo neoprávněně uplatněno osvobození od daně z přidané hodnoty při dodání do jiného členského státu podle § 64 odst. 1 zákona č. 23/2004 Sb., konkrétně Maďarska a Slovenska, ačkoliv podmínky pro tuto úlevu nebyly splněny, neboť byl vývoz takto dovezeného zboží do jiného členského státu EU toliko fiktivní povahy, nebo se společností zbavili převedením na osoby figurující v postavení tzv. bílých koňů, a učinili taková opatření, aby daňové přiznání k dani z přidané hodnoty nemohlo být za uskutečněné dovozy zboží vůbec podáno, čímž společně dosáhli zkrácení daně z přidané hodnoty na výstupu přesahující 59 milionů korun českých, tedy se dopustili zvlášť závažného zločinu zkrácení daně z přidané hodnoty ve velkém rozsahu ve smyslu § 240 odst. 3 tr. zákoníku.

Ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. upravuje problematiku posuzování tzv. předběžných otázek. Odstavec 1 říká, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

Obvinění trvají na tom, že soudy byly vázány pravomocným rozhodnutím finančního úřadu o výši daně a nemohly tedy pravomocně vyměřenou výši daně posuzovat znovu jako předběžnou otázku. Řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo případné vylákání daňové výhody je však otázkou posouzení viny (R 27/1979). Jestliže jde o otázku viny, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno.

Samostatnost řešení předběžných otázek při posuzování viny tedy neznamená, že takové otázky může orgán činný v trestním řízení řešit podle své libovůle, ale vždy musí vycházet ze zvláštních právních předpisů a ze shromážděných důkazů, které musí náležitě zhodnotit. Tak je tomu i u rozhodnutí územního finančního orgánu nebo jiného správce daně o daňové povinnosti obviněného, kdy toto není závazné pro posouzení viny obviněného v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 27/1959). Takováto stanoviska nebo rozhodnutí mají povahu důkazů, které soud volně hodnotí ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srovnej Šámal, P a kol, Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 171–172).

Uvedené závěry se odráží i v judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kdy příkladem může být usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 48/2015), kde bylo konstatováno, že žádný soud není vázán pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši zkrácené daně, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu postupem uvedeným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud rozhodnutí, sdělení či vyjádření finančních orgánů nebo jiných státních orgánů řeší otázky odborného rázu, přihlédnou k nim orgány činné v trestním řízení jako k odborným vyjádřením. … Soud při rozhodování o vině ve věcech daní nemůže spoléhat bez dalšího na správnost výsledků daňového řízení a nemůže se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Kromě toho je trestní soud povinen posoudit i správnost právních závěrů vyplývajících z takového rozhodnutí finančního orgánu, neboť je to soud, kdo je povinen posuzovat veškeré právní problémy vážící se k vině obviněného bez ohledu na to, zda jde o právní otázky z oboru trestního práva, anebo jiných právních odvětví. Této povinnosti musí trestní soud dostát i v případě, že je takovým rozhodnutím finančního orgánu řešen právní problém z oboru daňového práva.

V projednávané věci soudy těmto požadavkům dostály.

Soudy měly vedle namítaných rozhodnutí příslušných správců daně k dispozici další důkazní materiály, zejména listiny k jednotlivým dodávkám (dodací listy, faktury za přepravu a spediční služby, výměry cla), stejně jako souhrnná hlášení k DPH, daňová přiznání a čestná prohlášení, na jejichž podkladě dospěly k závěru o výši způsobené škody. V dané věci tak již soud nalézací učinil vše potřebné pro náležité objasnění otázky výše rozsahu, v jakém došlo k nesplnění daňové povinnosti z daně z přidané hodnoty na výstupu. V tomto směru lze odkázat zejména na body 236 až 291 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud se pak k uvedené námitce rovněž vyjádřil, přičemž uvedl, že „pokud jde o rozsah zkrácení daně, nalézací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku opět velice podrobně zabývá jednotlivými listinnými důkazy, či skupinami důkazů, a tyto pečlivě hodnotí, přičemž k jím takto učiněným závěrům stran rozsahu zkrácení DPH skutečně není co dodat ani co vytknout, a to ani přesto, že se téměř bez výhrad tyto závěry opírají o závěry učiněné již orgány činnými v přípravném řízení“ (str. 13 napadeného rozsudku). Odvolací soud ve stručnosti zrekapituloval skutková zjištění týkající se způsobu, jakým byla trestná činnost páchána, a výpočtů, na jejichž podkladě soudy dospěly k celkové výši způsobené škody, tj. zkrácení daně (body 12 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Soudy tedy otázku zkrácení daně správně posoudily samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.), neboť, jak již bylo uvedeno výše, orgány činné v trestním řízení nejsou vázány ani případným pravomocným rozhodnutím příslušného správce daně o vyměření daně v určité výši. „Odborné vyjádření“ příslušného správce daně tak v podstatě nelze posuzovat jinak, než jako pouze aritmetickou činnost tohoto správce daně, kterou bylo možné provést i bez „odborné“ pomoci tohoto úřadu.

Pokud pak obviněná R. Š. v rámci podaného dovolání namítla, že nebylo prokázáno, že by zpracovávala fiktivní účetnictví dovozní společnosti za účelem zkrácení daně, že by zboží, které bylo propouštěno do volného oběhu v ČR a bylo za ně zaplaceno clo, nepřešlo dále podle předložených dokladů do jiných států Evropské unie a že nebylo prokázáno, že by toto zboží bylo prodáno a území ČR, pak Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedená východiska pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že se jedná o námitky, které předmětnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obecně formulované námitky, že z provedeného dokazování nelze dovodit její vinu, svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněná sama hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jaká byla její role v celé záležitosti a jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Nejvyšší soud tedy vychází z obsahu skutkové věty napadeného usnesení, v níž jsou obsažena skutková zjištění, k nimž soud na podkladě ve věci provedeného dokazování dospěl. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, jak ostatně uvedeno výše.

Pokud obviněná R. Š. namítla, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, resp. jí byl uložen v rozporu s obecnými zásadami pro ukládání trestů, pak Nejvyšší soud uvádí, že obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu.

Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.

Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněná shledává jí uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný. Svou námitkou tak nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolností), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci soud ukládal obviněné trest v trestní sazbě ustanovení § 240 odst. 3 tr. zákoníku, která činí pět až deset let, přičemž obviněné byl trest odnětí svobody odvolacím soudem snížen na 5 let, tedy na samé spodní hranici. Obviněné byl takto uložen trest, který zákon připouští a současně ve výměře v trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na tento trestný čin, kterým byla obviněná uznána vinnou.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněných opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obvinění uplatnili námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

Nejvyšší soud nevyhověl žádosti obviněného P. Ř. na přerušení výkonu rozhodnutí. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Jde o fakultativní postup a záleží zcela na uvážení předsedy senátu, zda důvody pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody shledá. S ohledem na okolnosti projednávaného případu a vzhledem k výsledku dovolacího řízení předseda senátu nedospěl k závěru, že by podmínky pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody byly splněny. Tento závěr se vztahuje i k žádosti na přerušení výkonu rozhodnutí obviněné R. Š.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných P. Ř. a R. Š. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 9. 2019

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru