Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 972/2017Usnesení NS ze dne 20.09.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Úmysl přímý
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.972.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 972/2017-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání obviněného M. M. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 12 To 87/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 154/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 3 T 154/2016, byl obviněný M. M. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

v období od 16. října 2014 do 22. června 2016 úmyslně a bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu Okresního soudu v Hradci Králové trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 35/2011 ze dne 20. 4. 2011, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2014, které nabylo právní moci dne 19. 9. 2014, přičemž trest měl nastoupit nejpozději do 10 dnů od převzetí výzvy k nástupu trestu, kterou převzal dne 6. 10. 2016, po vyzvednutí výzvy se zdržoval na nezjištěných místech a do Vazební věznice Hradec Králové byl dodán až po zadržení Policií ČR v obci Č., okr. H. K., dne 23. června 2016.

Za uvedený přečin Okresní soud v Hradci Králové uložil obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 3 T 154/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 12 To 87/2017, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 12 To 87/2017, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle obviněného rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Obviněný nejprve rekapituluje skutkový stav věci, a že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že u něho nechybí úmysl spáchat uvedený přečin (bod II. dovolání). Následně obviněný vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím o přeměně původně odloženého trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný, neboť se domnívá, že rozhodnutí o přeměně podmíněného odloženého trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti proti tomuto rozhodnutí jsou nezákonné. Současně zdůrazňuje, že rozhodnutí o přeměně podmíněného trestu mělo zásadní vliv na něho samotného, ale i na jeho rodinné příslušníky (bod III. dovolání). Dovolatel dále odkazuje na svoji výpověď před soudy, a že jako laik předpokládal, že žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody má odkladný účinek a proto se domnívá, že se předmětného trestného činu nedopustil (bod III. dovolání).

Dále obviněný namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku daného přečinu, když na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že naplnil předmětnou stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Obviněný zdůrazňuje, že pro naplnění subjektivní stránky daného přečinu se vyžaduje úmysl. Podle jeho přesvědčení ovšem u něho nebyl dán úmysl mařit výkon rozhodnutí soudu. Obviněný následně velmi podrobně rozvádí, jak reagoval na výzvu k nástupu trestu odnětí svobody, když podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody ze třech adekvátních důvodů. Jednak proto, že podal ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že vykoná uložený trest odnětí svobody, dále se jednalo o zdravotní ohrožení jeho rodičů a ohrožení zdraví jeho samotného. Zcela logicky očekával rozhodnutí soudu o podané žádosti, neboť jako laik nevěděl, že podání žádosti nemá odkladný účinek. Zdůrazňuje, že v rámci výzvy k nastoupení výkonu trestu také není uvedeno, že by případná žádost o odklad výkonu trestu neměla odkladný účinek. Současně namítá, že ustanovení § 322 odst. 1 tr. ř. upravující odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodu je pro laika matoucí a nejednoznačné, přičemž následně uvádí znění tohoto ustanovení a že není právně vzdělán. Obviněný uvádí, že byl připraven nastoupit výkon uloženého trestu, jakmile by mu bylo doručeno rozhodnutí o jeho žádosti, což se nestalo. Zdůrazňuje, že s orgány činnými v trestním řízení komunikoval prostřednictvím datové schránky, a datovou schránku určil jako adresu pro účely doručování. K argumentaci soudu druhého stupně, že se mohl sám informovat, jak bylo o jeho žádosti rozhodnuto, uvádí, že není jeho povinností takto postupovat, naopak bylo povinností soudu řádně rozhodnutí doručit, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 700/2015. Soud mu mohl rozhodnutí o jeho žádosti doručit do datové schránky, a to ještě ten den, kdy ho vydal, tj. dne 14. 10. 2014. Poukazuje i na skutečnost, že příkaz k dodání do výkonu trestu vydal soud prvního stupně již dne 14. 10. 2014, tedy předtím než měl podle výzvy trest odnětí svobody nastoupit. Obviněný zdůrazňuje, že se neskrýval, řádně na území České republiky pracoval, zdržoval se sice na různých místech, ovšem žádný předpis mu neukládá povinnost se zdržovat na jednom místě. V závěru obviněný uvádí, že při posuzování naplnění subjektivní stránky je třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného (bodu IV. dovolání).

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2017, č. j. 12 To 87/2017-193, stejně tak jako rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2017, č. j. 3 T 154/2016-170, zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření ze dne 25. 8. 2017, sp. zn. 1 NZO 813/2017, konstatoval, z jakého důvodu bylo dovolání podáno. Uvádí, že obviněný chtěl pravděpodobně usnesení soudu druhého stupně napadnout z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dále státní zástupce uvádí, že obviněný ovšem jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů. Podstatou jeho obhajoby je tvrzení, že poté, co obdržel výzvu k nástupu trestu odnětí svobody, si podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, přičemž očekával rozhodnutí o jeho žádosti, čehož se nedočkal, neboť soud mu zamítavé rozhodnutí s další výzvou doručoval prostřednictvím Policie ČR. V závěru pak dovolatel odkazuje z hlediska naplnění subjektivní stránky na zásadu in dubio pro reo.

Podle státního zástupce s ohledem na odkaz na zásadu in dubio pro reo lze považovat argumentaci obviněného za spíše procesněprávní než hmotněprávní. Zdůrazňuje, že v dané věci se nejedná o případ extrémního rozporu ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Podle státního zástupce, i kdyby nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, že jako laik nevěděl, že žádost o odklad výkonu nemá odkladný účinek, tak by se jednalo o dovolání zjevně neopodstatněné. Odkazuje v tomto směru na rozhodnutí č. 31/2013 Sb. rozh. tr. a na rozhodnutí č. 30/2014 Sb. rozh. tr., přičemž zdůrazňuje, že v dané věci se nejedná ani o případ právního omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku. Rovněž tři tvrzené důvody, pro které požádal obviněný žádost o odklad výkonu trestu nemohou představovat závažný důvod ve smyslu § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku pro nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody. Protože ovšem soudy dovodily, že obviněný o povinnosti nastoupit výkon trestu věděl přes podanou žádost o odkad výkonu trestu mají námitky obviněného procesní povahu.

V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně ze skutečnosti, že rozhodnutí soudu druhého a prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje v nezákonnosti rozhodnutí o přeměně podmíněně odloženého trestu, ve způsobu hodnocení jeho výpovědi u hlavního líčení, v neexistenci úmyslu spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a v porušení zásady in dubio pro reo. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace je třeba mít za to, že obviněným uplatněné námitky nelze zcela pod zvolený dovolací důvod podřadit.

Ohledně námitek obviněného uplatněných pod bodem III. dovolání, jenž spočívající v argumentaci, že Okresní soudu v Hradci Králové nezákonně usnesením ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 5 T 35/2011, rozhodl o přeměně podmíněně odloženého trestu na trest nepodmíněný, přičemž soud druhého stupně následně nezákonně zamítl jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí, lze uvést následující. V souvislosti s touto uplatněnou dovolací námitkou je třeba zdůraznit, že vždy je nutno posoudit, zda podané dovolání je přípustné. Obecně je nutno uvést, že dovolání bylo zavedeno do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, a bylo koncipováno jako specifický mimořádný opravný prostředek, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí. Proto byla současně striktně omezena přípustnost jeho podání pouze na ta pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé (§ 265a odst. 1 tr. ř.), která patří do okruhu uvedeného v § 265a odst. 2 tr. ř. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. představuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, a proto nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Jelikož rozhodnutí o přeměně podmíněně odloženého trestu do uvedeného okruhu nepatří, nelze tvrzenou zákonnost tohoto rozhodnutí v řízení o dovolání přezkoumávat a pokud by obviněný neuplatnil další dovolací argumentaci, bylo by nutno odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., jako dovolání nepřípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 706/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1076/2016).

Rovněž další argumentace obviněného týkající se hodnocení jeho výpovědi u hlavního líčení nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má procesní charakter (bod II. dovolání). Obviněný totiž vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně jeho obhajoby, že podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody a že očekával, že jeho žádosti bude vyhověno a že se domníval, že žádost má odkladný účinek. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně. Takto formulované dovolací námitky proto nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který ovšem ani není v dané věci namítán, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3–6 rozsudku). Lze konstatovat, že soud druhého stupně (viz str. 3–5 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek uplatněných v rámci podaného odvolání (viz str. 3–4 rozhodnutí). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]), podle něhož se jedná o rozhodnutí zjevně neopodstatněné. O takový případ se jedná.

Ohledně námitky obviněného spočívající v tom, že u něho nebyla dána subjektivní stránka daného přečinu, tedy úmysl spáchat předmětný přečin (bod IV. dovolání), je třeba uvést, že s jistou dávkou tolerance lze uplatněnou argumentaci pod zvolený dovolací důvod podřadit, přestože část argumentace směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Je tomu tak proto, že otázka naplnění subjektivní stránky se vztahuje k základům trestní odpovědnosti a jako taková je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, když se ovšem nemusí jednat o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů závěr o zavinění založily na provedených důkazech, které hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech.

Jak je patrno z rozhodnutí soudů nižších stupňů, tyto dospěly k závěru, že obviněný jednal úmyslně, když soud prvního stupně sice přímo explicitně neuvádí, zda jednal v úmyslu přímém či nepřímém, ovšem soud druhého stupně výslovně uvádí, že jednal v přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (blíže str. 4 rozhodnutí soudu druhého stupně). Obecně je třeba zdůraznit, že při posuzování otázky zavinění soudy nemohou vycházet toliko z výpovědi obviněného, musí posuzovat jeho výpověď v kontextu dalších provedených důkazů. V dané věci je třeba konstatovat, že obviněný svoje přesvědčení, že se u něho není dán úmysl spáchat uvedený přečin, zakládá na tvrzení, že si podal žádost o odklad výkonu trestu a že důvodně očekával, že o této žádosti bude rozhodnuto, přičemž nemohl vědět, že podání žádosti nemá odkladný účinek. Je možno uvést, že soudy nižších stupňů se touto obhajobou zabývaly a logicky odůvodnily, na základě kterých důkazů ji mají za vyvrácenou. Nejvyšší soud se z jejich závěry ztotožnil. Nad rámce shora uvedeného je možno uvést, že obviněný převzal výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dne 6. 10. 2014, přičemž součásti této žádosti bylo poučení o tom, že nenastoupením výkonu trestu odnětí svobody se může dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Přes toto poučení obviněný ve stanoveném termínu výkon uloženého trestu bez závažných důvodů nenastoupil. Pokud se týká žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody, tato nemá odkladný účinek, takže obviněný byl povinen přes podanou žádost zahájit výkon uloženého trestu ve stanoveném termínu. Při posuzování subjektivní stránky nelze ani pominout skutečnost, že obviněný podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody dne 14. 10. 2014, tedy dva dny před termínem nástupu trestu odnětí svobody, takže pokud obviněnému do 16. 10. 2014 nebylo doručeno rozhodnutí o jeho žádosti, tak byl povinen nastoupit uložený výkon trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 358/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 7 Tdo 732/2014). V dané souvislosti je třeba uvést, že žádost o odklad výkonu trestu byla zcela formální, obviněný nepředložil žádné doklady jeho tvrzení prokazující, takže i z tohoto pohledu mu muselo být zřejmé, že o jeho žádosti nemůže být kladně rozhodnuto a je nepochybné, že smyslem podání žádosti byla snaha se vyhnout zahájení výkonu trestu odnětí svobody bez závažných důvodů. Zároveň je třeba zdůraznit, že ve výzvě nebylo uvedeno, že v případě podání žádosti o odklad výkonu trestu nemusí obviněný trest nastoupit, takže obviněný musel logicky předpokládat, že pokud není o jeho žádosti do dne nástupu trestu odnětí svobody vyhověno, musí výzvu respektovat a trest nastoupit (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 136/2013). O úmyslu spáchat uvedený přečin svědčí i skutečnost, že obviněný, přestože žádost podal dne 14. 10. 2014 a trest měl nastoupit dne 16. 10. 2014, tedy mezi dnem podání žádosti a dnem, kdy měl zahájit výkon uloženého trestu, uplynula velmi krátká doba, se žádným způsobem nezajímal o to, jak bylo o jeho žádosti rozhodnuto, a v podstatě se stal bezkontaktním, když opustil místo bydliště a o jeho pobytu nevěděli žádní rodinní příslušníci. Zde je také třeba poukázat na vzdělání obviněného, když obviněný je osobou s vysokoškolským vzděláním, takže lze logicky předpokládat, že si byl vědom skutečnosti, že je povinen respektovat výzvu soudu. Pokud obviněný uvádí, že není jeho povinností se zdržovat v místě bydliště, tak je třeba uvést, že obviněný si byl vědom, že má nastoupit výkon trestu a přesto se stal prokazatelně bezkontaktním, když jeho rodinní příslušníci nevěděli o místě jeho pobytu a přestože se hají tím, že pracoval, tak nebylo zjištěno, že by byl evidován jako zaměstnanec či osoba samostatně výdělečně činná. Nelze také přehlédnout, že příkaz k dodání do výkonu trestu se podařilo realizovat až dne 22. 6. 2016. Proto je třeba mít za to, že obviněný jednal v úmyslu spáchat předmětný přečin, neboť si byl vědom, že trest má nastoupit v uvedeném termínu a přestože o jeho žádosti o odklad výkonu trestu nebylo rozhodnuto, do dne nástupu trestu odnětí svobody trest nenastoupil a následně se výkonu trestu aktivně vyhýbal.

Pokud obviněný namítá, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu mu nebylo doručeno do datové schránky, tak tato argumentace je bezpředmětná, neboť jak již bylo naznačeno shora, podání žádosti nemělo odkladný účinek a obviněný byl povinen ve stanoveném termínu trest zahájit. Proto se jeví bezpředmětný i odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 700/2015, jenž řeší otázku doručování vyrozumění o konání veřejného zasedaní, když obviněný musí mít zaručenou určitou lhůtu k přípravě tohoto veřejného zasedání. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto případě se nejednalo o lhůtu k provedení úkonu v trestním řízení.

Pokud obviněný dále obecně hovoří o závažnosti důvodu, pro které nenastoupil výkon trestu odnětí svobody, tak je třeba zdůraznit, že závažnost důvodů je vždy dána konkrétními okolnostmi stojícími na straně obviněného (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1696/2016). Za závažné důvody nelze považovat, jak již bylo naznačeno podání žádosti o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů, ale ani podání případné ústavní stížnosti, když tato nemá odkladný účinek a případné zdravotní problémy příbuzných obviněného.

Námitka obviněného, že postupem soudu nižších stupňů došlo k porušení zásady in dubio pro reo (konkrétně tím, že neuvěřily jeho tvrzení o nedostatku subjektivní stránky) nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Obecně lze konstatovat, že tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Podané dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.

Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 9. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zpracovala:

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru