Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 971/2016Usnesení NS ze dne 03.08.2016§2 odst.5,6 tr.ř.

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.971.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 971/2016-24

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 13 To 36/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 94/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 7 T 94/2015, byl obviněný V. D. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená K. P., bytem Ch., N. R., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 13 To 36/2016, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 3. 2016 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu. Podle obviněného soudy pochybily při ukládání trestu, když mu za jeho činy uložily úhrnný trest, přičemž měly přistoupit k uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2014, č. j. 5 T 186/2013, a Okresního soudu v Tachově č. j. 2 T 130/2012, resp. společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 trestního zákoníku. Uložení souhrnného trestu odůvodnil tím, že první ze stíhaných skutků se stal v únoru 2014, tedy ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. Jeho činy z uvedených rozhodnutí mohly být posouzeny jako pokračování v trestné činnosti, neboť všechny skutky byly vedeny jednotným záměrem, naplňují skutkovou podstatu trestného činu podvodu, byly provedeny podobným způsobem a vyznačují se souvislostí v předmětu útoku. Byť došlo k delší prodlevě mezi útoky, je podle obviněného dána i blízká souvislost časová. Dovolatel dále namítl, že soudy svá rozhodnutí založily na nesprávně zjištěném skutkovém stavu a špatném hodnocení důkazů, při kterém byly brány v úvahu pouze důkazy, které svědčily v jeho neprospěch. Soudy například nevzaly v potaz v jeho prospěch svědčící důkaz týkající se úředně ověřeného podpisu poškozené na prohlášení k oddlužení. Nalézací soud založil své rozhodnutí také na svědeckých výpovědích poškozené P., paní S. a paní J., kdy svědkyně prokazatelně vypovídaly hlavně ve svůj prospěch, aby se vyhnuly trestnímu stíhání. Obviněný rovněž poukázal na to, že poškozená a svědkyně P. jsou na základě jeho trestního oznámení stíhány za podvod. Obviněný je z uvedených důvodů přesvědčen, že soudy porušily zásadu presumpce neviny, neboť přikládaly neopodstatněně velkou váhu jeho trestní minulosti.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a rozhodl o uložení souhrnného nebo společného trestu sám podle § 265m trestního řádu, a neshledá-li pro takový postup prostor, aby napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že námitky, ve kterých obviněný vytýká nesprávnost a neúplnost provedeného dokazování a současně provádí vlastní hodnocení důkazů, směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají. Pokud jde o námitky týkající se existence podmínek pokračování a s tím související námitky ukládání společného, resp. souhrnného trestu, podle státního zástupce byly nepochybně splněny podmínky existence jednotícího záměru, stejné skutkové podstaty trestného činu, souvislost v předmětu útoku, jakož i stejného nebo obdobného způsobu provedení. Podle státního zástupce pak byla splněna i podmínka blízké časové souvislosti, byť mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (R 32/2004-I.). V předmětné věci byly dílčími útoky způsobeny škody řádově statisícové. Částku vylákanou při prvním útoku spotřebovával obviněný delší dobu, než se znovu ocitl ve finanční tísni a vzniklou situaci znovu řešil stejným způsobem. Z okolností případu vyplývá, že takto závažné útoky proti cizímu majetku nemohl obviněný opakovat příliš často, neboť by tím mohl ztratit nekritickou důvěru poškozené a poškozená by zřejmě nebyla schopna mu takto vysoké částky poskytovat v krátkých časových intervalech. Naopak činy, pro něž byl stíhán ve věcech Okresního soudu v Tachově a Okresního soudu v Hradci Králové, byly spáchány v době od srpna 2007 do roku 2009, resp. února 2010, a proto je podle státního zástupce časový odstup natolik výrazný, že je vyloučena existence podmínek pokračování. Dovolatel navíc zcela pominul účinky sdělení obvinění podle § 12 odst. 11 trestního řádu. Ve vztahu k souhrnnému trestu státní zástupce uvedl, že za dobu spáchání činu se u pokračujícího trestného činu považuje okamžik, kdy bylo dokončeno jednání při posledním útoku. V projednávané věci k tomu došlo až v září 2014, a proto uložení souhrnného trestu nepřicházelo v úvahu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, byl obviněnému podle státního zástupce uložen druh trestu, který zákon připouští. Námitky týkající se neuložení společného, resp. souhrnného trestu jsou podřaditelné pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný V. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ani Okresního soudu v Chrudimi netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Z těchto důvodů již vůbec nemohl být shledán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a obsahem provedených důkazů.

Dovolací argumentace obviněného ve své podstatné části toliko zpochybňovala zjištěný skutkový stav věci, prezentovala vlastní pohled obviněného na hodnocení důkazů, proto se zcela míjela s uplatněným dovolacím důvodem, jak vyloženo shora.

Právní relevanci tak bylo možno přiznat pouze té části dovolací argumentace, která zpochybňovala právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a domáhala se uložení souhrnného trestu ve vztahu k předchozímu odsouzení, primárně ze dne 2. 6. 2014 Okresním soudem v Hradci Králové č. j. 5 T 186/2013-483.

K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že stejnou argumentaci obviněný uplatnil již v podaném odvolání a beze zbytku se s ní vypořádal soud odvolací. Oba rozhodující soudy správně kvalifikovaly trestnou činnost obviněného jako pokračující, která byla ukončena až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. Lze pouze dodat, že pro takový závěr byla splněna všechna kritéria. Obviněný totiž pojal jednotící úmysl řešit svou neutěšenou finanční situaci vylákáním peněz od důvěřivé poškozené pod nereálnými sliby a nepravdivou záminkou, v souvislém časovém sledu a obdobným způsobem provedení. Souvislost časová byla nepochybně zachována i se zřetelem k výši vylákaných částek, bylo nutné poskytnout poškozené určitý časový prostor pro vědomí o věrohodnosti argumentace obviněného, když jeho podvodný záměr přetrvával.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 3. 8. 2016

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru