Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 968/2020Usnesení NS ze dne 07.10.2020

HeslaDoručování
In dubio pro reo
Křivé obvinění
Nepřípustnost trestního stíhání
Podjatost
Veřejné zasedání
Znalecký posudek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.968.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 345 odst. 2 tr. zákoníku

§ 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku

§ 30 odst. 1 tr. ř.

§ 234 tr. ř.

§ 233 odst. 1 tr. ř.

§ 263 odst. 4 tr. ř.

§ 63 odst. 2 tr. ř...

více

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 968/2020-1281

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný Z. R. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 13 To 52/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 19/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Z. R. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 3 T 19/2016, byl obviněný Z. R. Š. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. c), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 3. 4. 2015 podal na Policii ČR, Krajském ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Nymburk, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, trestní oznámení na policisty M. R., nar. XY, a M. H., nar. XY, zařazené na Dopravním inspektorátu Policie ČR, Územní odbor Nymburk, v úmyslu přivodit jim trestní stíhání, ve kterém nepravdivě uvedl, že při jeho silniční kontrole dne 2. 4. 2015 v obci XY, okr. Nymburk, mu uvedení policisté neoprávněně na veřejnosti provedli osobní prohlídku, nutili ho předklonit se a svléknout se a policista M. R. si jej fotil a přitom mu rasisticky nadávali, odcizili mu řidičský průkaz a dále mu policista M. R. vyhrožoval, že si promluví se svým známým policistou a že se bude divit, a dne 13. 4. 2015 podal na Okresním státním zastupitelství v Nymburce další trestní oznámení na policisty zařazené na Dopravním inspektorátu Policie ČR, Územní odbor Nymburk, M. R. a M. H., ve kterém opět uvedl, že policista M. R. a další jemu neznámý policista mu při uvedené silniční kontrole nadávali do černých hub a černých sviní a policista M. R. jej nutil svléknout se do trenek a toto si fotil, na veřejném prostranství u něj provedl osobní prohlídku a dále jej zesměšňoval, čímž policisté zneužili pravomoc veřejného činitele a navrhl, aby tito policisté byli podle zákona potrestáni a bylo proti nim zahájeno trestní řízení, přičemž šetřením provedeným Generální inspekcí bezpečnostních sboru bylo zjištěno, že silniční kontrola Z. R. Š. dne 2. 4. 2015 v obci XY, okr. Nymburk, proběhla standardním způsobem, stejně jako vyřízení jeho přestupku, bez pochybení zúčastněných policistů.

Za tento přečin a dále za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 2 T 36/2016, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2016, byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku s použitím § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 2 T 36/2016, doručený obviněnému dne 12. 8. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 3 T 19/2016, podal obviněný Z. R. Š. odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu.

O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 13 To 52/2020, a to tak, že podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku se obviněný Z. R. Š. odsuzuje za tento přečin a za sbíhající přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 T 36/2016-754, podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 T 36/2016-754, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 13 To 52/2020, podal obviněný dovolání (č. l. 1227–1229), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), e), g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, a to podle § 11 odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Uvedl, že podle většiny znaleckých posudků vypracovaných na jeho osobu není kvůli svému duševnímu onemocnění schopen chápat smysl trestního stíhání. Poukázal na znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem, Všeobecnou fakultní nemocnicí a posudek vypracovaný MUDr. Turkem, kdy tyto se odlišují zejména v odborných názorech na možnost „světlých okamžiků“ při daných diagnózách, které MUDr. Žukov zcela vyloučil a MUDr. Turek naopak připustil, což bylo jeho další vysvětlení toho, proč se dovolatel v některých okamžicích pobytu v nemocnici mohl chovat příčetně. Podle názoru obhajoby odvolací soud zcela nesprávně upřednostnil starší znalecký posudek odborného ústavu, aniž vzal v úvahu fakt, že MUDr. Turkovi byl dřívější znalecký posudek znám, ve svém znaleckém posudku se s ním vypořádal a nabídl vysvětlení, proč se závěry posudků diametrálně liší. Má za to, že soud by měl v takové situaci postupovat v intencích zásady in dubio pro reo.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že ve věci rozhodl před soudem prvního stupně vyloučený orgán, přičemž příslušná námitka byla před soudem prvního stupně podána a podle jeho názoru o ní bylo rozhodnuto nesprávně, a to i soudem druhého stupně. Obviněný podal v průběhu hlavního líčení námitku podjatosti proti předsedovi senátu soudu prvního stupně, neboť vyšlo jednoznačně najevo, že jeden ze soudců trestního úseku Okresního soudu v Nymburce ovlivňoval znalkyni, která byla jmenována v řízení o zbavení svéprávnosti dovolatele, které se vede u Okresního soudu v Semilech. Ta to přímo uvedla ve znaleckém posudku, kde konstatovala, že její odborný názor byl ovlivněn telefonátem tohoto soudce. S ohledem na to, že trestní úsek Okresního soudu v Nymburce je obsazen pouze třemi soudci, je zcela nemožné, že v tak malém pracovním kolektivu nedochází ke koordinaci a rozhovorům ohledně jednotlivých případů, obzvláště se týkajících problémové osoby, která je soudem řešena velice často. To, že jeden ze třech soudců trestního úseku prokazatelně ovlivnil znalce v případě, který byl i podkladem pro rozhodování v této věci, zakládá podle názoru obhajoby jasnou podjatost všech třech soudců trestního úseku ve všech věcech vedených proti dovolateli.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, kdy minimálně o veřejných zasedáních nebyl vůbec informován. Podle sdělení rodiny nebylo obhájci obviněnému vůbec doručováno předvolání a o termínech veřejného zasedání měla rodina informace pouze od obhájce, kterému se nepodařilo vůbec navázat jakýkoliv přímý kontakt se svým klientem. Ten bydlel na ubytovně daleko od svého původního bydliště, o tomto místě nebyl nikdo informován, bylo tedy nemožné mu zásilku doručit, ať již poštou, nebo prostřednictvím Policie ČR. Případný podpis na doručence tak nemůže být jeho podpisem, obhajobě je navíc známo, že se nyní již podepsat nedokáže.

Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí soudu je v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Uvedl, že byla porušena zásada in dubio pro reo, kdy hodnocení důkazů, zejména výpovědi zasahujících policistů a videonahrávka jednoho z nich, bylo zcela jednostranné, v neprospěch dovolatele. Soud se nijak nevypořádal s faktem, že videonahrávka nezachycuje celou policejní kontrolu, ale končí někde uprostřed. Je tedy pravděpodobné, že právě po skončení nahrávání mohlo dojít k nezákonnému chování policistů. Stojí tak proti sobě tvrzení policistů a tvrzení dovolatele, přičemž soudy se s tvrzením dovolatel, resp. obhajobou nevypořádaly vůbec, což vedlo k rozhodnutí, které je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k novému projednání.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 745/2020.

K námitce podjatosti soudce spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že podle § 30 tr. ř. existují tři okruhy důvodů, pro které je soudce vyloučen – vztah soudce k věci, vztah soudce k osobám vystupujícím v řízení, či účast na nějakém rozhodování ve věci v předchozích stadiích řízení. Musí přitom jít o bližší, osobní, nikoli jen profesní, či kolegiální vztah, ze kterého by mohlo vyplývat zájem soudce na určitém rozhodnutí. Argumenty, které uvádí obviněný, jsou založeny na čirých spekulacích a nemohou vyvolávat – ani z hlediska pohledu veřejnosti - žádné pochybnosti o nestrannosti soudce, který v této věci rozhodoval, přičemž okolnosti obviněným uváděné se vztahují k osobě jiného soudce, než který ve věci rozhodoval.

K námitce uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že i zde se jedná o námitku neopodstatněnou. Obviněný nerozlišuje mezi předvoláním k veřejnému zasedání a vyrozuměním o veřejném zasedání podle § 233 odst. 1 tr. ř., a to včetně rozdílného způsobu doručování. U vyrozumění o konání veřejného zasedání je přípustná tzv. fikce doručení ve smyslu § 64 odst. 2, 4 tr. ř., tedy se fakticky zásilka ani nemusí dostat do dispozice obviněného, pokud soud doručil vyrozumění obviněnému na adresu, kterou označil jako adresu pro doručování, aniž by to mělo vliv na zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Nadto je nutno zdůraznit, že odvolací soud ve věci neprováděl žádné důkazy a osobní účast obviněného při veřejném zasedání nebyla nutná. Obviněný nedal nijak najevo, že se chce projednání věci zúčastnit a pokud svévolně změnil místo svého pobytu, aniž by o tom podal soudu informaci, jde o nemožnost vyrozumění o tomto úkonu na úkor obviněného.

K námitce nepřípustnosti trestního stíhání obviněného, uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., z důvodu jeho nezpůsobilosti chápat smysl trestního řízení, a otázek stran znaleckých posudků, státní zástupkyně uvedla, že soudy zcela přesvědčivě odůvodnily, proč své závěry o duševním stavu obviněného postavily na ústavním znaleckém posudku a nepřihlédly k posudkům jiným. Znalci, participující na tvorbě ústavního znaleckého posudku, měli možnost obviněného pozorovat po dobu několika týdnů v rámci jeho hospitalizace na Psychiatrické klinice 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a během výslechu v hlavním líčení věrohodně a logicky vysvětlili, že jen díky observaci obviněného vyloučili u obviněného – jím simulovanou – demenci, resp. pseudodemenci, neboť během pozorování obviněný neudržel pozornost a opakovaně tzv. „vypadl z role“. Pouze ústavní znalecký posudek vycházel z komplexních vyšetření obviněného, včetně vyšetření neurologického a CT vyšetření mozku, kterým bylo zcela vyloučeno jakékoliv organické poškození mozku, namítané obviněným. Ostatní znalci učinili své závěry po krátkém ambulantním vyšetření obviněného, čímž byly jejich závěry zpochybněny.

Ve vztahu k námitkám podřazeným obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že námitky obviněného jsou zcela shodné s jeho předchozí obhajobou, se kterou se soudy přesvědčivě vypořádaly. Uvedené námitky pak stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, kdy se jedná o námitky proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Současně neshledala existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí. Závěry soudů jsou v tomto směru zcela logické a úvahy soudů úplné a srozumitelné. Soudy reagovaly dostatečně na všechny výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení a žádné důkazy nedeformovaly, ani neopomenuly. Podrobně odůvodnily svůj důkazní postup i závěry o spolehlivosti důkazů, na jejichž základě učinily závěry o vině obviněného. Neprovedly žádnou nedovolenou selekci důkazů svědčících ve prospěch obviněného a zdůvodnily, proč k tvrzení obviněného, případně k výpovědi svědka J. H. nepřihlédly. V postupu soudů proto nelze shledat žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností předepsaných v § 2 odst. 2, 5 a § 125 odst. 1 tr. ř. Okrajově státní zástupkyně zmiňuje, že projednávaná trestná činnost obviněného plně koresponduje s charakteristikou jeho osobnosti podle závěrů znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

S ohledem na uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 13 To 52/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu podaného odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. R. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), e), g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Obviněný předmětnou námitku vznesl opakovaně. Nejprve ji vznesl s tvrzením, že vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně bylo dáno jeho podjatostí, kdy na dovolatele nahlížel jako na simulanta a bagatelizoval otázku jeho svéprávnosti, jak dovolatel uvedl ve svém podání ze dne 13. 5. 2017 (č. l. 452). O uvedené námitce Okresní soud v Nymburce rozhodl usnesením ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 T 19/2016-463, a to tak, že předseda senátu Mgr. Jiří Nápravník není z projednání věci vyloučen, což následně potvrdil i odvolací soud v usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 13 To 217/2017 (č. l. 477–478). Obviněný následně zopakoval uvedenou námitku podjatosti v rámci hlavního líčení dne 18. 12. 2019, kterou konkretizoval v tom, že rozhodující senát Okresního soudu v Nymburce je podjatý, neboť došlo ze strany soudce Okresního soudu v Nymburce k nepřípustnému ovlivnění znalkyně, která byla pověřena vypracováním znaleckého posudku pro potřeby civilního řízení. O uvedené námitce rozhodl Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 18. 12. 2019, č. j. 3 T 19/2016-1090, a to tak, že předseda senátu Mgr. Jiří Nápravník ani přísedící Marie Veselá a Jaroslava Plačková nebyli z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučeni, kdy údajný telefonát znalkyni byl uskutečněn jiným soudcem v jiné trestní věci obviněného.

Námitka podjatosti vznesená v rámci dovolání je podle obviněného založena na skutečnosti, že v jeho věci rozhodl vyloučený soudce Mgr. Jiří Nápravník, neboť se v malém pracovním kolektivu tří trestních soudců Okresního soudu v Nymburce stýká se soudcem, který měl, v opatrovnickém řízení obviněného vedeném u Okresního soudu v Semilech, ovlivňovat znalkyni ustanovenou pro toto řízení. Má za to, že je nemožné, aby v tak malém kolektivu nedocházelo ke koordinaci a rozhovorům ohledně jednotlivých případů a na základě této úvahy staví své závěry, že z trestního řízení proti němu jsou vyloučeni všichni soudci trestního oddělení Okresního soudu v Nymburce.

Nutno uvést, že předmětná námitka je obdobou předcházející námitky podjatosti, kdy v rámci dovolání je rozšířena na všechny členy trestního oddělení Okresního soudu v Nymburce. Jak bylo uvedeno výše, důvody pro vyloučení soudce z projednávání věci jsou uvedeny v ustanovení § 30 tr. ř., kdy důvody pro vyloučení musí být podřaditelné pod některý z těchto okruhů, přičemž musí zakládat důvodné pochybnosti o nestrannosti soudce, resp. jeho schopnosti zůstat ve věci nestranným a nestranně rozhodnout. Důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení jsou pochybnosti o jejich podjatosti pro poměr k projednávané věci (který musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu), k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům (zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském, nikoli jen profesním či kolegiálním), nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Okolnost, že soudce, který měl podle obviněného telefonovat se znalkyní jmenovanou v civilním řízení, se osobně zná se soudcem rozhodujícím v dovolatelově věci, a proto je zde pochybnost o nestrannosti tohoto soudce, není okolností, která by byla sto naplnit podmínky uplatnění § 30 tr. ř. Uvedená námitka je založena na čirých spekulacích a sama o sobě nemůže vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce, kdy okolnosti se týkají osoby jiného soudce, než toho, který rozhodoval v projednávané věci. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení přitom není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotněprávním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Například pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Pokud pak soud v rámci usnesení ze dne 18. 12. 2019, č. j. 3 T 19/2016-1090, rozhodl, že předseda senátu není vyloučen z projednání věci, pak ani zbývající členové trestního oddělení ve věci nerozhodující z logiky věci nemohou podmínky ustanovení § 30 tr. ř. splňovat.

Nejvyšší soud proto předmětnou námitku shledal neopodstatněnou.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že nebyl v rámci odvolacího řízení o veřejných zasedáních informován, neboť v předmětné době bydlel daleko od domova na ubytovně a o jeho adrese kromě rodiny nikdo nevěděl, proto mu nebylo možno zásilky doručit, tedy ani jeho případný podpis nemůže být jeho a ani nebyl v kontaktu s advokátem. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.

Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002). Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).

Obecné ustanovení § 234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, a ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.

Obviněný se v době veřejného zasedání nenacházel ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy postup podle § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházel v úvahu. Odvolací soud ve věci rovněž neprováděl žádné důkazy. Krajský soud v Praze projednal obviněným podaný řádný opravný prostředek v jeho nepřítomnosti, kdy konstatoval, že „jako soud II. stupně z podnětu podaného odvolání přezkoumal v nepřítomnosti obžalovaného, který byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn, bez omluvy se nedostavil“ (bod 4. napadeného usnesení).

Ze záznamu na č. l. 1123 spisu se podává, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízenému na den 10. 3. 2020 toliko vyrozuměn (a to standardizovaným tiskopisem „vzor 14“ podle vnitřního a kancelářského řádu). Z daného tedy lze spolehlivě usuzovat, že přítomnost obviněného ve veřejném zasedání nebyla soudem shledána nezbytnou.

Zatímco pro předvolání k veřejnému zasedání platí povinnost doručit je obviněnému do vlastních rukou s vyloučením možnosti uložení (§ 64 tr. ř.), vyrozumění o konání veřejného zasedání mezi písemnosti doručované do vlastních rukou zařazeno není. Z předkládací zprávy na č. l. 1123 spisu je zřejmé, že předseda senátu takovéto doručení nenařídil ani z důležitých důvodů. Namístě je tedy aplikace ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř., které říká, že „stanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení“. Podle § 63 odst. 2 tr. ř.je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl“.

Předmětná písemnost byla obviněnému zaslána na jím uvedenou adresu XY, XY, na kterou mu byl doručován i rozsudek soudu prvního stupně, který řádně na uvedené adrese převzal, a kterou uváděl i na písemnostech adresovaných soudu. Po neúspěšném pokusu o doručení byla o součinnost požádána Policie ČR, z jejíž strany bylo v minulosti na uvedenou adresu doručeno. Ze strany Policie ČR byl učiněn i pokus o elektronickou komunikaci prostřednictvím e-mailové adresy, na které se v minulosti rovněž podařilo dovolatele zkontaktovat. Obviněného se však na uvedené adrese nepodařilo zastihnout, resp. písemnost si zde nepřevzal. V takovém případě však umožňuje ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. tzv. fikci doručení, kdy „nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí“. Podle doručenky na č. l. 1123 nebyl adresát na uvedené adrese zastižen, a proto byla dne 21. 2. 2020 uložena na poště a adresátovi byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí. Jelikož si adresát zásilku v úložní době nevyzvedl byla dne 4. 3. 2020 ve 12:10 hod. vhozena do domovní schránky. Fakticky se tak zásilka nemusela dostat do dispozice obviněného, kdy desátým dnem od uložení nastala fikce doručení a zásilka byla tímto doručena. Uvedená situace se opakovala i při vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na 7. 4. 2020 (zásilka uložena a výzva zanechána dne 18. 3. 2020, vhozena do schránky dne 1. 4. 2020 – doručenka č. l. 1161). Vyrozumění o nařízení veřejného zasedání na 2. 6. 2020 si pak obviněný na uvedené adrese již převzal, a to dne 21. 4. 2020, což stvrdil vlastnoručním podpisem na doručence (č. l. 1177), kdy se jednalo o doručení za pomoci Policie ČR (č. l. 1176).

Nejvyšší soud konstatuje, že byly dodrženy všechny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, přičemž nebylo porušeno ústavně zaručené právo obviněného na projednání jeho věci v jeho přítomnosti podle § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný nedal nijak najevo, že by na své přítomnosti u veřejného zasedání trval, přičemž nemožnost jej kontaktovat na jím uvedené adrese, nelze dávat k tíži nikomu jinému, než dovolateli, který si byl vědom toho, že se bude projednávat jím podaný řádný opravný prostředek. Pokud se pak stal zcela vědomě nedostupným i pro vlastního obhájce, nelze takové počínání hodnotit jako selhání orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud proto vyhodnotil předmětnou námitku jako neopodstatněnou.

Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).

Obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil ve vztahu k ustanovením § 11 odst. 1 písm. f), g) tr. ř., která dopadají na případy, kdy trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, jehož těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud (písm. f) nebo proti tomu, jemuž duševní choroba, která nastala až po spáchání činu, trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání (písm. g). Obviněný argumentuje závěry znaleckých posudků, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že trpí duševním onemocněním, které mu trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání a stát před soudem. Současně tvrdí, že soudy dostatečně neodůvodnily, z jakého důvodu upřednostnily znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze proti jiným znaleckým posudkům, které jím byly předloženy.

Podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v projednávané věci splněny nebyly, a to z následujících důvodů.

Soudy se psychickým stavem obviněného opakovaně zabývaly. V rámci prvního řízení ve věci byl původní rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 7. 2017 odvolacím soudem zrušen, neboť podle odvolacího soudu si okresní soud před konáním hlavního líčení neujasnil, zda je obviněný schopen účasti u hlavního líčení, resp. zda trpí či netrpí duševní chorobou či poruchou, a uložil nalézacímu soudu, aby v uvedeném směru dokazování doplnil. Nalézací soud následně opatřil v trestních řízeních dříve podané znalecké posudky z oboru psychiatrie, znalecký posudek z oboru psychiatrie vypracovaný k osobě dovolatele v řízení o přezkoumání jeho způsobilosti vedenému u Okresního soudu Semily, znalecké posudky vypracované k žádosti jeho rodiny, doplnil dokazování o rozhodnutí OSSZ Nymburk o přiznání invalidity III. stupně obviněnému a k posouzení duševního stavu obviněného z hlediska schopnosti ovládnout jednání a rozpoznat jeho protiprávnost a schopnosti obviněného plnohodnotně se účastnit hlavního líčení přibral znalecký ústav s eventualitou nařízení pozorování v ústavu za podmínek § 116 odst. 2 tr. ř. Soudy nijak neopomněly znalecké posudky předložené obhajobou, přičemž zcela jasně vyložily, na podkladě jakých úvah dospěly k závěru o plné příčetnosti obviněného. Znalecké posudky podrobily důkladnému zkoumání, kdy se zabývaly nejen samotnými závěry, ale taktéž porovnaly proces vytváření znaleckých posudků, přípravu, užitou metodiku, proces zkoumání obviněného i proces vyhodnocování závěrů. Zcela přesvědčivě pak odůvodnily, proč své závěry o duševním stavu obviněného postavily na ústavním znaleckém posudku a nepřihlédly k posudkům jiným. Zpracovatelé ústavního znaleckého posudku, kteří byli vyslechnuti i před soudem, měli možnost pozorovat obviněného po dobu několika týdnů v rámci jeho hospitalizace na Psychiatrické klinice 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, přičemž uvedli, že jen právě díky této možnosti dlouhodobého pozorování obviněného ve specifických podmínkách u něho mohli vyloučit jím simulovanou demenci, resp. pseudodemenci, neboť obviněný opakovaně během pozorování neudržel pozornost a tzv. „vypadl z role“. Odvolací soud proto uvedl, že „uvedené pochybnosti o příčetnosti obžalovaného stejně jako pochybnosti o jeho údajné neschopnosti účastnit se soudního řízení byly ve věci rozptýleny znaleckým posudkem vypracovaným ke dni 8. 3. 2019 znaleckým ústavem Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze“, kdy poukázal na to, že pouze ústavní znalecký posudek vycházel z komplexních vyšetření obviněného, včetně vyšetření neurologického a CT vyšetření mozku, kterým bylo zcela vyloučeno jakékoliv organické poškození mozku, namítané obviněným (bod. 19 napadeného usnesení). Ostatní znalecké posudky byly zpracovány po ambulantním, a tedy i oproti ústavnímu časově velmi omezenému, vyšetření. Odvolací soud dále uvedl, že „ostatně ani obhajoba nepředložila žádný konkrétní důkaz, který by byl s předmětným posudkem ve zřejmém rozporu“ (bod 20. napadeného usnesení).

Nejvyšší soud tedy konstatuje, že závěry o plné příčetnosti obviněného jsou v souladu s opatřenými a provedenými důkazy, přičemž lze v tomto směru odkázat zejména na podrobné odůvodnění odvolacího soudu v bodech 18. až 20., v rámci nichž odvolací soud rozebral jednotlivé úvahy stran znaleckého zkoumání příčetnosti obviněného a jeho schopnosti chápat smysl trestního stíhání a stát před soudem.

V rámci posledního obviněným vzneseného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpovědi dvou zasahujících policistů, videonahrávky pořízené jedním z policistů) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění týkajících se tvrzeného fyzického a slovního napadání ze strany zasahujících policistů), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že k incidentu mohlo dojít až poté, co videonahrávka končí, neboť tato nezachycuje celou policejní kontrolu).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Z. R. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudem prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že se jedná o situaci tzv. „tvrzení pro tvrzení“, kdy proti sobě stojí na jedné straně verze obviněného a straně druhé verze jiné osoby. Ústavní soud v rámci usnesení ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, uvedl „v situaci ,tvrzení proti tvrzení‘ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného“. Obviněný v rámci této námitky v podstatě brojí proti skutkovým zjištěním, kdy poukazuje i na údajnou existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Současně existence takového rozporu opravňuje Nejvyšší soud ke zcela výjimečnému zásahu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Nejvyšší soud v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle § 2 odst. 6 tr. ř. V odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o příčetnosti obviněného a jeho schopnosti chápat smysl trestního stíhání a stát před soudem, jak blíže rozvedeno výše, a nevěrohodnosti výpovědi obviněného stran jeho obvinění zasahujících policistů. Nejednalo se pouze o výpovědi policistů, i když nelze rozporovat, že výpovědi policistů byly pro posouzení viny obviněného stěžejní. Nejednalo se však o důkaz jediný. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak zasahujících policistů, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

K námitce porušení zásady in dubio pro reo, kterážto byla rovněž obviněným explicitně uvedena, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. R. Š. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 10. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru