Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 966/2010Usnesení NS ze dne 25.08.2010

HeslaMateriální podmínka trestného činu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.966.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

265b/1l

Dotčené předpisy

§ 3 odst. 4 tr. zák.

§ 8 odst. 1 tr. zák.

§ 221 odst. 1 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 966/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání obviněného R. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 3 To 58/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 4/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 10 T 4/2008, byl obviněný R. R. uznán vinným jednak trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jednak trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., oba spáchané ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Těch se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že:

„v P. na H. dne 18. 7. 2007 v době okolo 03:30 hodin ozbrojeni dřevěnými holemi vstoupili bez oprávnění přes neuzamčené domovní dveře do domu a dále neuzamčenými dveřmi do bytu uživatele R. L., kde se v tu dobu zdržoval spolu se svou rodinou poškozený J. L., kterého zastihli spícího v ložnici, poté ho obžalovaní L. D., J. D., L. G. a R. R. společně fyzicky napadli tak, že ho bili dřevěnými holemi a toporem zejména po horní polovině těla, a způsobili mu povrchová zranění, a to podkožní krevní výrony na 3. - 5. prstu pravé ruky přecházející do dlaně, krevní výrony na 4.- 5. prstu levé ruky, krevní výrony na hřbetní ploše pravé paže nad loketním kloubem, na zadní ploše pravého ramenního kloubu, na zádech a na přiléhajícím pravém boku, na rameni, v oblasti bederní a křížové krajiny, oděrky nad vnitřním okrajem pravého obočí a na pravé líci a krevní výrony na hýždích, která však poškozeného citelně neomezila v obvyklém způsobu života.“

Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 16 T 15/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 8 To 476/2008, byl obviněnému podle § 238 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 16 T 15/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 8 To 476/2008.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným L. D., J. D., L. G. a R. R. stanovena povinnost k náhradě škody poškozenému J. L., ve výši 2.040,- Kč.

Tímto rozsudkem byl dále obviněný L. D. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák s tím, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný L. D. Tento skutek měl spočívat v tom, že vzápětí po úvodním bití poškozeného J. L. dřevěnými holemi měl L. D. na poškozeného vystřelit z pistole mimo rámec dohody s ostatními útočníky.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný R. R. a v jeho neprospěch také státní zástupce. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 3 To 58/2009, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného R. R., a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému R. R. za trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 221 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, a za sbíhající se trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 16 T 15/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 8 To 476/2008, mu byl podle § 238 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

Proti rozsudku vrchního soudu podal obviněný R. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, a dále namítá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání podle § 256 tr. ř. proti rozsudku I. stupně, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný konstatoval, že podle znaleckého posudku vyplývá, že vyjma střelného poranění neutrpěl poškozený zranění, které by závažněji poškodilo jeho zdraví, jednalo se jen o nezávažnou, přechodnou poruchu zdraví. Tvrzení, že u něj byl dán úmysl způsobit poškozenému J. L. závažnější zranění, než které utrpěl, není podle přesvědčení obviněného nijak důkazně podloženo. Podle dovolatele ani ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, ani z doznávajících výpovědí dalších obviněných nelze dovodit jeho vinu pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 221 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti zdůrazňuje, že z výpovědi spoluobžalovaných naopak vyplývá, že si dávali pozor, aby poškozenému moc neublížili. Podle obviněného proto právní posouzení jeho jednání neodpovídá výsledkům provedeného dokazování.

V další části dovolání obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 558/02, podle něhož lze v dovolacím řízení namítat také skutkové vady. S odkazem na toto rozhodnutí dovolatel namítl, že spoluobvinění L. G. ani J. D. neuvedli, že by použil při útoku na poškozeného hůl. Pokud pak na násadě nalezené na místě činu byly zajištěny pachové stopy shodné s jeho stopami, usvědčuje jej to podle jeho názoru pouze z držení rozlomené hole v ruce, nikoli z jejího použití vůči poškozenému.

Dovolatel má za to, že došlo i k nesprávnému posouzení tzv. materiální stránky trestného činu podle § 3 odst. 4 tr. zák., když posuzovaný případ má svá specifika. Jednalo se totiž o řešení sporů mezi dvěma skupinami R., k čemuž mělo být soudy přihlédnuto.

V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud sám obviněného podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby podle § 226 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data neveřejného zasedání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem R. R. uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).

Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatel s jedinou výjimkou zmíněnou níže zaměřil své námitky proti skutkovým závěrům soudů, nesouhlasil se způsobem, kterým soud prvního stupně hodnotil důkazy podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto námitky nenaplňovaly deklarovaný dovolací důvod, jenž je určen k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí. Skutkovými námitkami nelze naplnit ani žádný jiný z dovolacích důvodů, které jsou taxativně vypočteny v ust. § 265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05).

Nejvyšší soud přitom v posuzovaném případě neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, který ve výjimečných případech v souladu s judikaturou Ústavního soudu dovoluje přezkum také skutkových závěrů v rámci dovolacího řízení. V této věci však podle závěrů dovolacího soudu právní závěry ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). Proto jen jako tzv. obiter dictum, nad rámec své zákonné přezkumné povinnosti, se Nejvyšší soud stručně vyjádřil i ke skutkovým námitkám uplatněným obviněným.

Dovolatel zpochybňuje skutkové závěry soudu spočívající jednak v tom, že by útok skupiny, jejímž byl členem, směřoval k ublížení na zdraví poškozenému, a dále nesouhlasí se závěrem, že on sám by vedl údery holí, resp. násadou od lopaty. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský a vrchní soud ohledně obou zmíněných skutečností vyhodnotily důkazy správně. Z popisu zjištěného skutkového děje je zjevné, že společným úmyslem všech obviněných bylo poškozeného fyzicky napadnout. Na tomto útoku se předem domluvili, na útok se připravili a vyzbrojili účinnými nástroji (holemi, obviněný R. pak násadou od lopaty). Do bytu poškozeného vtrhli v noci a přestože tvrdili, že hole si s sebou brali jen na obranu, ihned jimi začali bez varování a jakéhokoliv vyjednávání poškozeného napadat.

Ze stop na těle poškozeného je patrné, že dřevěné hole neužili jen jako hrozby, nýbrž k přímému útoku na něj. Ten sice neutrpěl zranění, která by vykazovala známky ublížení na zdraví (k tomu viz č. 16/1986Sb. rozh. tr.), nicméně soudy oprávněně dovodily, že intenzita útoku i použité nástroje svědčí pro závěr, že útok bezprostředně směřoval ke způsobení újmy charakteru ublížení na zdraví, k níž nedošlo jen dílem náhodou, dílem proto, že se poškozený snažil rány vykrývat, což dokumentují zranění na jeho rukou. Nelze přitom přehlížet ani to, že útok holemi byl přerušen pokusem jednoho z útočníků o usmrcení poškozeného výstřelem z pistole. V této souvislosti je možno na podkladě provedeného dokazování konstatovat, že zásah poškozeného výstřelem vedeným z pistole jedním z obviněných byl prokázán, nepodařilo se však beze vší pochybnosti zjistit, kdo vystřelil. Závěr o tom, že útok holemi a násadami byl nepochybně způsobilý přivodit poškozenému zranění, které by mělo charakter ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 tr. zák., podporuje i vyjádření znalkyně z odvětví soudního lékařství, která uvedla, že poranění, s odhlédnutím od toho střelného, nemohlo vzniknout násilím malé intenzity. Soudy na podkladě tohoto vyjádření, ale i dalších provedených důkazů důvodně uzavřely, že ze strany obviněných nešlo o nějaké symbolické jednání (viz str. 8 rozsudku odvolacího soudu).

Navíc je nutno zdůraznit, že přinejmenším jednání spočívající ve vtrhnutí do bytu a údery dřevěnými holemi bylo zjevně vedeno společným úmyslem všech členů skupiny útočníků včetně obviněného, což soudy přiléhavě vyjádřily i v právní kvalifikaci obou trestných činů jako spáchaných ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Vzhledem k tomu by proto posouzení jednání obviněného R. jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 221 odst. 1 tr. zák. bylo namístě, i kdyby rány sám nevedl, neboť útoky ostatních obviněných z jeho pohledu nebyly excesem. Opětovně přitom nutno poukázat na nález pachových stop obviněného na rozlomené násadě k lopatě zajištěné na místě činu. Tvrzení obviněného, že tuto násadu vzal do rukou až po jejím rozlomení někým jiným, soudy oprávněně hodnotily jako nevěrohodné.

Obviněný je v tomto ohledu spolehlivě usvědčen hned několika důkazy (výpovědmi spoluobviněných L. D., J. D., L. G. a ostatních pachatelů, svědkyní H. L., listinnými důkazy, odborným vyjádřením z oboru metody pachové identifikace).

Za jedinou právní námitku naplňující obviněným deklarovaný dovolací důvod Nejvyšší soud považoval tvrzení dovolatele o absenci materiální stránky dle § 3 odst. 4 tr. zák. u obou spáchaných trestných činů, tj. že stupeň nebezpečnosti jím spáchaných trestných činů byl nižší než nepatrný. Dovolací soud však v souladu se stanoviskem nižších soudů dospěl k opačnému závěru. Jednání, na němž se obviněný podílel, představovalo zákeřný útok, vedený nebezpečnými nástroji, v přesile, v noci, na rozespalého poškozeného v jeho bytě, přičemž k hrozícímu následku nedošlo jen díky účinné obraně poškozeného a paradoxně také proto, že útok vzápětí vyvrcholil výstřelem na poškozeného. Odvolací soud (viz str. 8 rozsudku) důvodně uzavřel, že průvodní okolnosti jednání obviněného spíše zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost než naopak. Nelze v této souvislosti přehlédnout ani nekritický přístup obviněného k činu, když neprojevil nejmenší lítost nad tím, co se stalo. Proto Nejvyšší soud shledal tuto námitku lichou.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v obou alternativách. První alternativa, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, zjevně naplněna nebyla. V posuzovaném případě totiž došlo k věcnému přezkumu rozhodnutí soudu prvého stupně soudem odvolacím, nedošlo k jeho zamítnutí z tzv. formálních důvodů, jak úspěšné uplatnění zmíněné alternativy předpokládá. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. měla spočívat v tom, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v tomto případě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stanovisko Nejvyššího soudu k naplnění tohoto dovolacího důvodu v druhé alternativě se plně odvíjelo od shora zmíněného negativního stanoviska k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

IV.

Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného R. R. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. srpna 2010

Předseda senátu

JUDr. Robert Fremr

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru