Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 954/2017Usnesení NS ze dne 22.11.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Úvěrový podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.954.2017.1
Důvod dovolání
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Dotčené předpisy
§ 211 odst. 1 tr. zákoníku|§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.|§ 265k odst. 1,2 tr. ř.|§ 265l odst. 1 tr. ř.

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 954/2017-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného V. R. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 55 To 537/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 31 T 102/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 55 To 537/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 10. 2016, sp. zn. 31 T 102/2014, byl obviněný V. R. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle tohoto soudu dopustil tím, že:

dne 26. 9. 2013 prostřednictvím sítě internetu z IP adresy, která byla poskytovatelem Macronet cz, a. s., přidělena R. R., bytem B., Č. L., zažádal na webové stránce o poskytnutí hotovostní půjčky ve výši 4.900 Kč u společnosti Friendly Finance, s. r. o., přičemž při žádosti uvedl nepravdivé údaje a to tím, že se vydával za osobu R. N., jejíž osobní údaje znal z fotografie jejího občanského průkazu, kterou měl v té době k dispozici, kdy na základě této žádosti jej společnost Friendly Finance, s. r. o., telefonicky na jeho telefonním čísle kontaktovala, kdy telefonní přístroj předal dosud neustanovené ženě, která potvrdila jím vyplněné údaje, kdy na základě uvedeného společnost Friendly Finance, s. r. o., žádost schválila, dne 26. 9. 2013 na dálku uzavřela smlouvu o úvěru č. 130926-085514 na jméno R. N., na základě které byla na účet, který V. R. uvedl ve své žádosti, v plné výši převedena požadovaná částka 4.900 Kč, kterou se žadatel zavázal uhradit do 27. 10. 2013, avšak do současné doby nebylo uhrazeno ničeho, čímž byla společnosti Friendly Finance, s. r. o., IČ: 24161306, způsobená škoda ve výši 4.900 Kč.

Za uvedený přečin Okresní soud v České Lípě uložil obviněnému podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit škodu poškozené společnosti Friendly Finance, s. r. o., IČ: 241 61 306, se sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1, ve výši 4.900 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 10. 2016, sp. zn. 31 T 102/2014, podal obviněný odvolání do výroků o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 55 To 537/2016, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného stíhaného pro skutek, že:

dne 26. 9. 2013 prostřednictvím sítě internetu z IP adresy, která byla poskytovatelem Macronet cz, a. s., přidělena R. R., bytem B., Č. L., zažádal na webové stránce o poskytnutí hotovostní půjčky ve výši 4.900 Kč u společnosti Friendly Finance, s. r. o., přičemž při žádosti uvedl nepravdivé údaje a to tím, že se vydával za osobu R. N., jejíž osobní údaje znal z fotografie jejího občanského průkazu, kterou měl v té době k dispozici, kdy na základě této žádosti jej společnost Friendly Finance, s. r. o., telefonicky na jeho telefonním čísle kontaktovala, kdy telefonní přístroj předal dosud neustanovené ženě, která potvrdila jím vyplněné údaje, kdy na základě uvedeného společnost Friendly Finance, s. r. o., žádost schválila, dne 26. 9. 2013 na dálku uzavřela smlouvu o úvěru č. 130926-085514 na jméno R. N., na základě které byla na účet, který V. R. uvedl ve své žádosti, v plné výši převedena požadovaná částka 4.900 Kč, kterou se žadatel zavázal uhradit do 27. 10. 2013, avšak do současné doby nebylo uhrazeno ničeho, čímž byla společnosti Friendly Finance, s. r. o., IČ. 24161306, způsobená škoda ve výši 4.900 Kč,

jímž měl spáchat přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku,

postoupil Městskému úřadu v České Lípě, neboť zažalovaný skutek, by mohl být posouzen jako přestupek proti majetku.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 55 To 537/2016, podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel nejprve v rámci podaného dovolání rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů, přičemž zdůrazňuje, že soud druhého stupně na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jednání obviněného nelze kvalifikovat jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku s odůvodněním, že obviněný nebyl účastníkem předmětné úvěrové smlouvy, že ani R. N., která měl údajně smlouvu o úvěru uzavřít, neprojevila skutečnou vůli smlouvu uzavřít, takže tato je od počátku neplatná. Podle soudu druhého stupně nejednal obviněný v součinnosti s jinou osobou žádající o úvěr či ve prospěch skutečného žadatele o úvěr, ale fakticky se vydával za jinou osobu (R. N.), kdy jednal bez vědomí této osoby v úmyslu vylákat pro sebe na poškozené společnosti finanční hotovost ve výši plnění. Obviněný tedy uvedl v omyl jak poškozenou společnost Friendly Finance, s. r. o., tak i R. N. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že ze strany obviněného by se mohlo jednat o trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, když ovšem chybí naplnění znaku spočívajícího ve způsobení škody nikoliv nepatrné a proto rozhodl o postoupení věci s tím, že by se mohlo jednat o přestupek podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb.

S právními závěry soudu druhého stupně dovolatel vyjádřil nesouhlas. Poukazuje na skutečnost, že pachatelem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku může být při sjednávání úvěrové smlouvy i při čerpání úvěru především kterýkoliv z účastníků úvěrové smlouvy, ale může to být i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím, uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Zdůrazňuje, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 214/2015, vyplývá, že k vyvození trestní odpovědnosti za úvěrový podvod se nevyžaduje postavení speciálního subjektu. Okruh pachatelů trestného činu úvěrového podvodu tedy není nijak omezen.

Zároveň dovolatel uvádí, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat i takové jednání, která uzavření úvěrové smlouvy předchází, v jejímž rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a vyjadřují svá stanoviska. Za nepravdivý údaj se považuje takový údaj, jehož obsah neodpovídá vůbec skutečnému stavu, o němž je podávaná informace, o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 489/2016, 3 Tdo 787/2013, které řeší otázku úvěrových podvodů z pohledu, kdo takový trestný čin může spáchat. Zdůrazňuje, že ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku je speciálním ustanovením k § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kdy v případě úvěrového podvodu se nevyžaduje způsobení škody.

Dovolatel namítá, že obviněný na sjednávání předmětné úvěrové smlouvy aktivně participoval, sám inicioval její uzavření, když při sjednávání úvěrové smlouvy poskytl nepravdivý údaj o své identitě. Poškozená společnost nebyla informována o tom, že označený dlužník (R. N.) není žadatelem a že nemá tudíž zájem splátky hradit. Pokud by tyto skutečnosti byly poškozené společnosti známy, tak by to nepochybně ovlivnilo její rozhodnutí o tom, zda úvěrovou smlouvu uzavře či nikoliv. Skutečnost, že případná úvěrová smlouva je neplatná, nevylučuje trestní odpovědnost obviněného. Trestný čin úvěrového podvodu je totiž dokonán již uvedením nepravdivých údajů v žádosti o úvěr (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 7 Tdo 902/2011). Navíc obviněný cíleně směřoval své jednání k tomu, aby smlouva byla neplatná, což by mohlo vést k absurdním výsledkům (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1375/2011).

Podle dovolatele skutek obviněného naplnil všechny znaky skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a rozhodnutí soudu druhého stupně tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V závěru podaného dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 55 To 537/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. I pro případ jiného rozhodnutí vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého obhájce, kdy namítal, že soud prvního stupně k věci nevyslechnul jím navrhovanou svědkyni I. T. Tímto porušil právo na spravedlivý proces. Zároveň poukazoval na obsah podaného odvolání, kdy vyjadřuje i přesvědčení, že Městský úřad v České Lípě musí řízení zastavit. Poukazuje i na skutečnost, že z pořízeného audiozáznamu nebylo zjištěno, že hovořil on, jednalo se o hlas ženy. Podle jeho názoru měla být tato otázka známa nejvyššímu státnímu zástupci či mohla být známa, takže jeho dovolání nemá opodstatnění. V závěru vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [(§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., § 265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolatel v dané věci namítá, že soud druhého stupně nesprávně dospěl k závěru, že v případě skutku, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nemohlo jednání obviněného naplňovat znaky přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž by se mohlo jednat o přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, když ovšem chybí jeden ze znaků daného přečinu, konkrétně způsobení škody větší než nepatrné, takže se může jednat toliko o přestupek. Takto uplatněnou argumentací naplnil dovolatel zvolený dovolací důvod, když namítá nesprávné právní posouzení skutku soudem druhého stupně.

K uplatněné argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Pro naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty se nevyžaduje způsobení škody jako znaku skutkové podstaty. V předmětné věci se podle soudu prvního stupně měl obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé údaje.

Obecně lze konstatovat, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (viz rozhodnutí pod č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, se na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nevyžaduje vznik škody. Jinak řečeno nevyžaduje se, aby pachatel skutečně získal na základě uzavřené úvěrové smlouvy peněžní prostředky, popř. jiné plnění. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, ale i jiná osoba, která se na sjednávání úvěrové smlouvy bezprostředně či i zprostředkovaně podílí, a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Jedním z alternativních znaků objektivní stránky je uvedení v omyl, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost konkrétních podávaných informací. V žádném případě se však nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá žádnou představu o důležité okolnosti nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí vědět o omylu jiného již v době, kdy dochází k obohacení jeho nebo někoho jiného. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek ve formě škody na cizím majetku nejméně ve výši 5.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Dalším znakem objektivní stránky tohoto trestného činu je obohacení, jímž se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly vynaloženy z majetku pachatele nebo jiné obohacené osoby. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podvodu, k jeho spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky se tedy vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době získání plnění na podkladě určité smlouvy (např. o zápůjčce) jednal v úmyslu buď vůbec nevrátit poskytnuté věci určené podle druhu (peníze), nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, anebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu (peníze) nebude moci vrátit ve smluvené lhůtě a že tím uvádí věřitele v omyl, aby ke škodě jeho majetku obohatil sebe nebo jinou osobu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2051 až 2053, 2056 až 2058).

V dané věci je vhodné poznamenat, že u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku není z hlediska subjektivní stránky relevantní, zda pachatel (jako u obecného podvodu) jednal od počátku s úmyslem obohatit se, resp. s vědomím, že úvěr nebude splácet. Podstatné je, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru úmyslně uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje. U trestného činu úvěrového podvodu by uvedená skutečnost byla významná pouze tehdy, kdyby pachatel jako žadatel o úvěr zatajil tuto informaci, ač by ji od něj jeho potenciální věřitel požadoval jako podklad pro své rozhodnutí, zda poskytne úvěr či nikoli.

Ohledně vztahu mezi trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že jednočinný souběh trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 s trestným činem podvodu podle § 209 je vyloučen, neboť trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 je ve vztahu speciality k tomuto trestnému činu.

V předmětné věci soud druhého stupně dospěl k závěru, že obviněný se nemohl dopustit úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl účastníkem úvěrové smlouvy a přestože se podílel na sjednávání úvěrové smlouvy, nejednal v součinnosti s jinou osobou žádající o úvěr či v její prospěch, přičemž neměl nikdy v úmyslu úvěrovou smlouvu uzavřít, jinak by nevystupoval pod jinou identitou. Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně dospěl k závěru, že trestný čin úvěrového podvodu je tzv. trestným činem s omezeným okruhem pachatelů, který mohl být spáchán pouze tzv. speciálním subjektem, konkrétně pouze některým z účastníků úvěrové smlouvy, popř. osobou jednající v součinnosti s jinou osobou žádající o úvěr.

S tímto závěrem soudu druhého stupně nelze souhlasit. Obecně platí, že pachatelem trestného činu je fyzická nebo právnická osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky trestného činu a v době jeho spáchání byla trestně odpovědná. Obligatorní znaky tzv. obecného subjektu, tj. zákonem stanovený věk patnácti let (§ 25 tr. zákoníku) a příčetnost (§ 26 tr. zákoníku a u mladistvého i § 5 odst. 1 z.s.m.) v případě fyzické osoby, zákon u některých trestných činů doplňuje o fakultativní znaky, jež pak vymezují subjekt konkrétní či speciální. „Trestní zákoník pro spáchání některých trestných činů vyžaduje mimo tyto obligatorní znaky subjektu trestného činu i zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele (tzv. trestné činy s omezeným okruhem pachatelů …). U těchto trestných činů … může být podle § 114 odst. 1 pachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení …“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. S. 155). Zákon v příslušném ustanovení stanoví, který speciální subjekt se trestného činu může dopustit – činí tak např. v § 329 tr. zákoníku, podle kterého se trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby může dopustit pouze osoba, která je úřední osobou (blíže viz § 127 tr. zákoníku). Příkladem konkrétního subjektu je pak matka novorozeného dítěte v případě trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku.

Podmínku speciálního či konkrétního subjektu ovšem ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku nestanoví, když použitý termín „kdo“ vymezuje obecný subjekt. Jinak řečeno pro naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu postačuje, že pachatel splňuje znaky vymezující obecný subjekt. Není nezbytné, aby dotyčná osob byla v určitém právně relevantním vztahu s poškozeným. K naznačenému závěru se přiklání i komentář trestního zákoníku, podle kterého pachatelem trestného činu úvěrového podvodu „může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. […] Může to být však i jiná osoba (fyzická i právnická), která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 2110). Obdobné závěry přijala i judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1698/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 214/2015).

Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že skutečnost, že obviněný nebyl účastníkem úvěrové smlouvy a ani nejednal v součinnosti s osobou žádající úvěr obecně nevylučuje jeho odpovědnost za spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodující pro posouzení právní kvalifikace jednání obviněného je skutečnost, že předmětem jednáním mezi ním a poškozenou společností bylo uzavření úvěrové smlouvy, kdy obviněný podle skutkových zjištění soudů vystupoval jako osoba, která má zájem o uzavření úvěrové smlouvy a z tohoto důvodu prostřednictvím sítě internetu kontaktoval poškozenou společnost. Obviněný pak při komunikaci s poškozenou společností vystupoval pod jiným jménem, kdy i předložil požadované doklady na jméno této jiné osoby, čímž v poškozené společnosti vyvolal dojem, že jedná skutečně s R. N. o uzavření úvěru. Na základě předložených dokladů a informací, které poškozené společnosti obviněný poskytl, došlo následně k uzavření úvěrové smlouvy. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že skutečnost, že obviněný vystupovat pod cizí identitou a uvedl i osobní údaje této osoby, představovala ve vztahu k poškozené společnosti uvedení nepravdivého údaje, který měl pro sjednání uvěrové smlouvy podstatný význam, když skutečnost s kým poškozená společnost o uzavření jedná, nepochybně představuje podstatnou skutečnost při úvaze o uzavření či neuzavření úvěrové smlouvy. Takovým jednáním naplnil obviněný všechny znaky úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 600/2011, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 489/2016) ), když uvedený přečin je již dokonán tím, že pachatel jednal s úmyslem dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy, tedy v rámci sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, kdy nemusí dojít ke vzniku škodu, ale ani vyplacení úvěru (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1414/2016).

Nad rámce shora uvedeného je třeba uvést, že i pokud by bylo vycházeno z obhajoby obviněného, že s poškozenou společností komunikoval při sjednávání úvěrové smlouvy na základě žádosti svědkyně R. N., tak by ve vztahu k poškozené společnosti uváděl nepravdivý údaj, neboť této při komunikaci nesdělil, že jedná za R. N., tedy předstíral, že s poškozenou společností jedná R. N., takže z hlediska formálního by i toto jednání mohlo naplňovat znaky přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud bylo dále soudem druhého stupně uváděno, že uzavřená úvěrová smlouva je neplatná, nemá tento závěr na trestní odpovědnost obviněného vliv, když případná neplatnost smlouvy o úvěru předpisů civilního práva nevylučuje trestní odpovědnost, zejména za situace kdy neplatnost smlouvy vyvolá právě pachatel svým úmyslným jednáním.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je důvodné, když dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu Ústí nad Labem –pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 55 To 537/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke, změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bude muset znovu projednat odvolání obviněného a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 11. 2017

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zpracovala:

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru