Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 926/2017Usnesení NS ze dne 16.08.2017

HeslaŘízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění
Usmrcení z nedbalosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.926.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1,2 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3902/17 ze dne 30.01.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 926/2017-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2017 o dovolání, které podala obviněná A. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 5 To 488/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 153/2015, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné A. M. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 2 T 153/2015, byla obviněná A. M. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že ačkoliv nebyla a není držitelkou žádné skupiny řidičských oprávnění, dne 7. 9. 2014 kolem 18.00 hod. na silnici č. II/392 mezi obcemi B.a K, řídila osobní automobil tov. zn. Audi A4 B5L, RZ ..., registrovaný na vlastníka B. B., bytem B. ..., se kterým v 18.05 hod. v km 28,262 v kat. obce K. nezvládla řízení a po průjezdu levotočivou zatáčkou vyjela vpravo mimo komunikaci do silničního příkopu, kde bylo vozidlo vymrštěno do vzduchu a narazilo pravým bokem do stromu, přičemž došlo k těžkému zranění spolucestujícího L. B., bytem B. ..., sedícího na přední sedačce vpravo, který utrpěl rozsáhlá poranění, zejména kraniocerebrální, tj. poranění lebky a mozku – zlomeniny klenby a spodiny lební s výraznou pravostrannou převahou, krvácení pod obaly a do komor mozkových, zhmoždění a masivní otok mozku, provázený krvácením do bazálních ganglií a mozkového kmene, následkem čehož dne 8. 9. 2014 v 01.24 hod. zemřel na Klinice anesteziologie, resustitace a intenzívní medicíny Fakultní nemocnice v Brně; svým jednáním porušila ustanovení § 3 odst. 2, odst. 3, písm. a), § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. i) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.

Za to byla obviněná odsouzena podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 (čtyř) roků.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. B., B. B. st., B. B. ml., Ja. B., M. S., zastoupeni zmocněncem JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem AK Brno, Rooseveltova 6/8, a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy a škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 2 T 153/2015, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Odvolání podali taktéž poškození B. B, J. B., B. B., Ja. B., a M. S.

O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 5 To 488/2016, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. Současně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání poškozených.

II.

Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná A. M. dovolání (č. l. 371–373), v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněná namítla, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, neboť zamítly jako nadbytečný opakovaně předkládaný návrh na zpracování revizního znaleckého posudku k posouzení otázky, jaký následek na zdraví by nastal u spolujezdce L. B., pokud by byl připoután bezpečnostním pásem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že závěry odvolacího soudu, že spoluzavinění poškozeného a jeho rozsah na škodlivý následek mají vliv pouze na otázku trestu a náhrady škody, jsou s touto v rozporu. Obviněná brojí zejména proti závěru soudů, že svým jednáním porušila důležitou povinnost, neboť má za to, že řízení bez řidičského oprávnění takovou povinností není. Přísnější právní kvalifikaci svého jednání podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku tedy shledává nesprávnou. Stejně tak shledává nedostatky v závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu, kdy se pozastavuje nad tím, proč soud nijak neuvažoval o možném naplnění subjektivní stránky k nedbalostnímu přečinu těžké újmy na zdraví. Obviněná rovněž poukazuje na problematiku závaznosti názoru stížnostního soudu, kdy je toho názoru, že v projednávané věci došlo k nezákonnému a neústavnímu zásahu do řízení před nalézacím soudem.

S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu z 8. 2. 2017, č. j. 5 To 488/2016-356, a případně i jemu předcházející rozhodnutí, podle § 265k odst. 1 tr. ř. v dovoláním napadeném rozsahu zrušil, a věc vrátil příslušnému orgánu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 7. 2017, sp. zn. 1 NZO 627/2017.

Poté, co stručně shrnul námitky obviněné, uvedl, že právní posouzení skutku považuje za správné, přičemž odkázal na podrobná odůvodnění soudů. Dovolatelka poněkud nesprávně interpretuje odůvodnění napadeného usnesení, neboť odvolací soud uvedl, že spoluzavinění poškozeného nemůže mít takový vliv „v projednávaném případě“, přičemž na str. 7 odůvodnil, čím se předmětná věc liší od judikovaných věcí předložených dovolatelkou. Dovolatelka pomíjí, že k tomu, aby mělo spoluzavinění poškozeného vliv i na samotnou právní kvalifikaci, musí být takové spoluzavinění mnohem významnější, než je pouhé nepřipoutání se bezpečnostním pásem. V uvedené souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kdy považuje na jejím podkladě za judikatorně ustálený názor, že samotné neužití záchranného pásu poškozeným nemůže vést ke zmírnění právní kvalifikace jednání obviněného řidiče.

K neopatření znaleckého posudku k vyhodnocení následků při užití a neužití bezpečnostního pásu poškozeným státní zástupce uvedl, že takový posudek nemůže být opomenutým důkazem, když z jím uvedené judikatury plyne, že toto zjištění by nemohlo mít podstatný vliv na právní posouzení skutku. Jedná se tak o důkaz k ověření skutečnosti, která nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. To je první ze tří legitimních důvodů k neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). V této části se navíc jedná jen o námitky procesní neodpovídající tvrzenému dovolacímu důvodu.

Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 5 To 488/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. M. vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů, resp. neprovedení jí navrhovaných důkazů (zejména revizního znaleckého posudku k posouzení otázky, jaký následek na zdraví by nastal u spolujezdce L. B., pokud by byl připoután bezpečnostním pásem) a vadná skutková zjištění (zejména objasnění toho, proč uvedeného dne řídila osobní automobil, ačkoli nevlastnila řidičský průkaz), případně i vlastní verzi skutkového stavu věci, v rámci níž obviněná opakuje svá tvrzení stran důvodů, které jí vedly k tomu, že ten den řídila, přestože nebyla držitelkou řidičského oprávnění.

Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi události. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod v drtivé většině nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy obviněná namítla, že nebylo opakovaně vyhověno jejím důkazním návrhům, konkrétně pak vypracování revizního znaleckého posudku. Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), na který se obviněná v rámci podaného dovolání odvolává, je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Odvolací soud na str. 7 napadeného usnesení řádně odůvodnil proč, stejně jako soud nalézací, takové doplnění dokazování shledává nadbytečným. Podle odvolacího soudu „s ohledem na výpovědi znalců MUDr. Evy Daňkové a Ing. Josefa Diviše, jakož i na shora učiněné závěry soudu stran otázky spoluzavinění poškozeného, lze považovat nové znalecké zkoumání za nadbytečné“. Současně odvolací soud uvedl, že nemá pochybnosti o objektivnosti, správnosti a hodnověrnosti provedených znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Martina Zemana a MUDr. Evy Daňkové, a z oboru dopravy Ing. Josefa Diviše, stejně jako svědeckých výpovědí přímých svědků nehody L. V. a Z. V. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že bližší zkoumání toho, do jaké míry by mělo nepřipoutání poškozeného vliv na jeho celková zranění, shledal Nejvyšší soud opakovaně jako důkaz marginální (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1230/2014).

Obviněná v rámci podaného dovolání brojí zejména proti přísnější právní kvalifikaci skutku ve vztahu k odst. 2 § 143 tr. zákoníku, tedy k naplnění znaku porušení důležité povinnosti. V této souvislosti pak opakovaně poukazuje na spoluzavinění poškozeného, který nejen že ji nechal coby osobu nevlastnící řidičský průkaz osobní automobil řídit, ale současně sám hrubě porušil svou povinnost, když se nepřipásal bezpečnostními pásy.

Jedná se o námitky, které obviněná s odkazem na rozličnou judikaturu uplatňuje od počátku řízení, a kterými se již zabývaly soudy nižších stupňů. Zejména soud odvolací v rámci napadeného usnesení uvedené námitky podrobně rozebral a na jeho závěry lze v tomto směru odkázat (zejména str. 5 až 8 odůvodnění napadeného usnesení).

Odvolací soud uvedl, že spoluzavinění poškozeného, který se nepřipoutal, „nemůže mít v projednávaném případě dle názoru odvolacího soudu podstatný vliv na otázku porušení důležité povinnosti, resp. na použití kvalifikované skutkové podstaty ustanovení § 143 tr. zák.“ (str. 5 napadeného usnesení). Odvolací soud nijak nezpochybňuje, že případné spoluzavinění poškozeného může mít vliv na právní kvalifikaci jednání obviněné, jak se ostatně podává z citovaného stanoviska velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 To 944/2015 (publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2016), nicméně každý případ je nutno s ohledem na učiněná skutková zjištění posuzovat individuálně. Ve věci, která byla předmětem citovaného stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015, to byl poškozený, kdo hrubě porušil svou povinnost, neboť nedal přednost v jízdě obviněnému, který jel po hlavní silnici, tedy se jednalo o skutkově odlišnou situaci, než v projednávané věci.

V projednávané věci je nesporné, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním pásem. Za daných okolností však takto na spoluvinu poškozeného poukazovat nelze. Byť bylo jeho povinností podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), dále jen „zákon o silničním provozu“, být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, neznamená to, že by snad obviněná svým jednáním neporušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Jak správně uvedl státní zástupce v rámci svého vyjádření, aby mělo spoluzavinění poškozeného vliv i na samotnou právní kvalifikaci, musí být takové spoluzavinění mnohem významnější, než je pouhé nepřipoutání se bezpečnostním pásem.

K námitce stran spoluzavinění poškozených, kteří nebyli řádně připoutáni na sedadlech bezpečnostním pásem, se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud, a to např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 785/2012, v němž se zabýval vztahem mezi povinností řidiče zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu [§ 5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu] a povinností přepravované osoby být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem [§ 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu]. Dovodil přitom, že tento vztah nelze vykládat jednostranně, poněvadž bude vždy záležet na komplexním posouzení konkrétní situace, za níž došlo k újmě na zdraví přepravované osoby. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1064/2015, pak dovolací soud uvedl, že „není možné jednoznačně tvrdit, že nebyla-li přepravovaná osoba připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, nemůže se uplatnit povinnost obviněného uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu v tehdy platném znění a důsledky s ní spojené a obviněného lze činit odpovědným případně jen za ta zranění, jež by hypoteticky mohla utrpět, byla-li by na sedadle připoutána bezpečnostním pásem“. Ostatně vztahem obou ustanovení se neopomněl zabývat ani odvolací soud v projednávané věci (str. 5 až 6 napadeného usnesení), který uvedl, že řidič by měl osoby před jízdou na nutnost připoutat se bezpečnostním pásem řádně a důsledně upozornit, „přičemž pokud tyto osoby takto neučiní, neměl by jízdu jak ve svém vlastním zájmu, tak i v zájmu takto přepravované osoby, vůbec započít (a to bez ohledu na to, že se jednalo o vozidlo poškozeného, který byl mj. právě přítelem obžalované)“.

Podle konstantní soudní judikatury bývá u nedbalostních trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou, jakým je i přečin podle § 143 tr. zákoníku, každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, tedy i poškozeného, který se nepřipoutal bezpečnostním pásem. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 143 tr. zákoníku spolupůsobilo více příčin (např. i jednání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a z tohoto pohledu také určit její důležitost (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 16/2002-T 389).

V projednávané věci je takovou další příčinou skutečnost, že obviněná řídila osobní automobil, ačkoli nebyla držitelkou jakéhokoli řidičského oprávnění. Ve chvíli, kdy usedla na sedadlo řidiče, plně si vědoma toho, že k tomu nemá za žádných okolností řádné oprávnění, stala se osobou řídící osobní automobil, jehož manipulace je však podmíněna prokázáním odborné a zdravotní způsobilosti podléhající registraci, a taktéž případné kontrole. Bez dostatečných znalostí se pak automobil v rukou zcela nezkušené osoby stává potencionální smrtící zbraní. Jak zcela správně uvedl odvolací soud, každému průměrně inteligentnímu jedinci je tato podmínka známa. Skutečnost, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním pásem, soudy nepřehlédly, nicméně jí nepřikládaly obviněnou přisuzovaný význam. Jednání poškozeného nemůže nijak negovat jednání obviněné či snižovat závažnost jejího provinění, neboť není pochyb o tom, že primární příčinou smrti poškozeného byla srážka automobilu se stromem v důsledku nezvládnutí řidičského manévru na pozemní komunikaci, přičemž řidičem byla obviněná, kterážto v době incidentu nebyla držitelkou žádného řidičského oprávnění, tedy vůbec nebyla způsobilá k řízení vozidla. Je tak zřejmé, že jednání obviněné bylo z hlediska způsobení následku (smrti poškozeného) příčinou dostatečně významnou. Argumentace obviněné s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 902016, je zcela nepřípadná, neboť v citované věci nebyl obviněným řidič motocyklu, nýbrž žena, která v blízkosti pozemní komunikace nezvládla svého psa, což bylo příčinou dopravní nehody, přičemž to, že poškozený řidič motocyklu nebyl držitelem řidičského oprávnění, se konkrétně do nehodového děje nepromítlo.

Obviněná v této souvislosti poukazovala taktéž na odůvodnění odvolacího soudu stran naplnění subjektivní stránky. Formulace námitky je však taková, že obviněná brojí proti samému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což není v rámci dovolacího řízení přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Odvolací soud se k otázce naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu vyjádřil stručně, nicméně zcela dostačujícím způsobem na str. 8 napadeného usnesení. Uvedl, že obviněná „mohla a rozhodně i měla předpokládat možný hrozící vznik těžké újmy na zdraví či smrtelného zranění“. Jak v dovolání namítá obviněná, zcela jistě nemusí každý, kdo usedne jako řidič do vozidla, předpokládat, že dojde ke smrtelnému zranění. Přestože vždy, kdy řidič usedá do vozidla, existuje určité riziko, že může dojít k dopravní nehodě s fatálními následky, řidič dbalý všech dopravních a bezpečnostních předpisů takovéto riziko, zejména pak ze své strany, podstatně snižuje. Nicméně pokud je takovouto osobou někdo, kdo nemá řidičské oprávnění, odbornost a dostatek zkušeností s řízením motorového vozidla a současně si je vědom, že spolujezdec není připoután bezpečnostním pásem, pak je takový předpoklad zcela na místě, neboť takovýto řidič případné riziko naopak zvyšuje. Je tomu tak i v projednávané věci, neboť obviněná nemohla spoléhat na své zkušenosti s řízením motorového vozidla, neboť ani nebyla držitelkou řidičského oprávnění, byla si této skutečnosti vědoma, tedy své neodbornosti, stejně jako skutečnosti, že poškozený nebyl při jízdě připoután. Přesto se rozhodla vozidlo řídit. Její argumentace, že takovýto fatální následek si neuměla představit, resp. nepředpokládala, že by mohlo dojít ke smrtelnému následku při dopravní nehodě, zcela nemístně bagatelizuje skutečnost, že v důsledku jejího neuváženého jednání zemřel člověk.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila v drtivé většině námitky zcela totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné A. M. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 8. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru