Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 894/2020Usnesení NS ze dne 07.10.2020

HeslaKřivé obvinění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.894.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 345 odst. 2 tr. zákoníku

§ 345 odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 894/2020-530

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. G., nar. XY v XY, Slovenské republice, státní příslušník Slovenské republiky, trvale bytem XY, Slovenská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 12 To 73/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 27/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. G. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 T 27/2018, byl obviněný P. G. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. c), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v úmyslu přivodit trestní stíhání a vážně poškodit v zaměstnání příslušníka Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Hradec Králové, asistenta L. J., který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání tím, že dne 12. 07. 2017 při vyhotovení úředního záznamu o provedeném rozhovoru sepsaného s vrchním komisařem Vězeňské služby České republiky Vazební věznice Hradec Králové P. T. za přítomnosti komisaře Vězeňské služby České republiky Vazební věznice Hradec Králové R. K., uvedl, že příslušník Vězeňské služby České republiky s černými rukavicemi k němu přišel do cely č. XY, kdy mu sdělil, že si z něj nebude dělat legraci, a že musí uposlechnout jeho příkazů, kdy poté jej měl tento příslušník Vězeňské služby České republiky fyzicky napadnout, a to úderem do zadní části hlavy, následně mu chtěl dát tento příslušník další ránu, ale tuto P. G. vykryl, a poté mu tento příslušník Vězeňské služby České republiky nadával, že mu rozláme všechny kosti, a že s ním vymete celu, když ho hned neuposlechne, přičemž v důsledku tohoto Generální inspekce bezpečnostních sborů dne 19. 07. 2017 podle § 158 odst. 3 tr. řádu zahájila úkony trestního řízení pod č. j. GI-3412-3/TČ-2017-842060 pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku proti podezřelému L. J., kdy následně dne 07. 08. 2017 při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. řádu v XY, po řádném poučení s odpovědností o následcích za křivé obvinění dle § 345 tr. zákoníku setrval, ač se jeho výpověď nezakládala na pravdě, když Generální inspekce bezpečnostních sborů v Hradci Králové podle § 159a odst. 1 písm. b) tr. řádu věc odevzdala ke kázeňskému projednání s odůvodněním, že na základě prováděného prověřování nebyly prokázány žádné takové skutečnosti, které by zakládaly skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby“.

Za shora uvedený přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 4 T 71/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 12 To 468/2017, byl obviněný P. G. odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byl rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 4 T 71/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 12 To 468/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 T 27/2018, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 12 To 73/2020, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině, nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil za přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, stran něhož zůstal výrok o vině nezměněn, a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 4 T 71/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 12 To 468/2017, podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 4 T 71/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 12 To 468/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 12 To 73/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 481-483), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný v podaném dovolání brojil proti výroku o uloženém trestu, kdy má za to, že soudy nezohlednily jeho osobu a povahu a závažnost stíhaného trestného činu, nijak nehodnotily jeho zdravotní stav, a to sníženou schopnost své jednání ovládat až z 90%. Poukázal přitom na ustanovení § 38 tr. zákoníku. Je přesvědčen, že od trestu mělo být ve smyslu § 44 tr. zákoníku zcela upuštěno, případně měl být uložen trest alternativní.

Dále namítl, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, neboť výpovědi, z kterých soud vycházel, jsou pouze od kolegů poškozeného, jenž ho měl napadnout. Co se týče argumentace soudů, že pohmožděniny na zadní části hlavy dovolatele byly prohlédnuty až týden po údajném incidentu, tak tato skutečnost nemůže být dána k jeho tíži. Uvedl, že incident okamžitě nahlásil a požádal o prohlídku lékařem, avšak dozorci jej k lékaři předvedli až po týdnu. Rovněž obviněný napadl výpověď poškozeného, kterou označil za nepoužitelný důkaz. Poškozený totiž vypovídal poté, co se mohl seznámit se spisem vedeným GIBS, kdy v mnoha případech vypovídal podle spisu a nikoliv podle vlastních poznatků. Totožnou námitku u odvolacího řízení však odvolací soud nepřípustně přešel poukazem na to, že výpověď poškozeného byla po celou dobu konzistentní. S tímto názorem však nelze souhlasit a je tak nutné takovýto postup odvolacího soudu považovat za porušení práva na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 12 To 73/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 T 27/2018, zrušil, a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 718/2020.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel zaměňuje svůj mimořádný opravný prostředek za další odvolání a dovolací námitky staví výlučně na tvrzení, že trestná činnost mu prokázána nebyla a výpovědi poškozeného a svědků jsou nevěrohodné. Takto koncipované námitky založené na zpochybnění hodnocení důkazů soudy a na nesouhlasu s jejich skutkovými zjištěními však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný dovolací důvod) podřadit nelze. Nad rámec pak státní zástupce uvedl, že Okresní soud v Hradci Králové provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, ty také řádným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich lze logicky dovodit. Skutkové i právní závěry současně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v zásadě vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Své povinnosti se pak nezpronevěřil ani soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se vypořádal.

K námitce nepřiměřeného trestu státní zástupce uvedl, že tato námitka nemůže být až na zcela výjimečné případy relevantně uplatněna, a to ani v případě, kdy je obviněný přesvědčen o nesprávném hodnocení kritérií obsažených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený obviněnému není. Oba soudy totiž adekvátním způsobem reagovaly na jeho sklony k páchání trestné činnosti a zohlednily rovněž absenci polehčujících okolností, jakož i tu skutečnost, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest za více trestných činů. Dovolatel pomíjí, že navýšení jeho trestu bylo o pouhý jeden rok a uložení trestu v první čtvrtině trestní sazby nelze pokládat za nepřiměřeně přísné. Alternativní trest být uložen nemohl, neboť souhrnný trest byl ukládán k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Pokud namítá, že soudy nepřihlédly k jeho snížené ovládací schopnosti, tak státní zástupce uvedl, že tato otázka nebyla soudy v řízení před soudem řešena, neboť o příčetnosti obviněného nebylo žádných pochyb.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 12 To 73/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. G. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V prvé řadě je třeba uvést, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod nelze podařit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí příslušníků vězeňské služby P. K., V. V., P. N., D. Š. a zvláště pak poškozeného L. J.) a vadná skutková zjištění (námitka týkající se návštěvy cely obviněného poškozeným a jejich interakce v ní), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy obviněný uvedl, že došlo k svévolnému hodnocení důkazů, nadto k použití důkazů nepřípustných).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. G. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný podle svého vyjádření shledává. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný tuto námitku explicitně nevznesl, ale tvrdil, že zjištěný skutkový stav není založen na provedeném dokazování.

V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Nalézací soud vycházel nejen ze svědeckých výpovědí poškozeného a jeho kolegů z vězeňské služby, ale i výpovědi spoluvězně P. Š., kamerového záznamu z chodby, ze které se vstupuje do cely č. XY, kde se mělo údajné napadení odehrát, a mnohými listinnými důkazy (například dokumenty vězeňské služby – knihou žádostí, kartou vězně, žádostmi obviněného a dalšími), kteréžto s výpověďmi členů vězeňské služby plně korespondují a naopak se rozcházejí s verzí prezentovanou obviněným. Jak se podává z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, „soud došel k závěru, že ve světle provedených důkazů nemohla obhajoba obžalovaného obstát, kdy dle soudu jsou jeho tvrzení zcela účelová a nepravdivá“ (bod 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Závěry nalézacího soudu plně aproboval i soud odvolací, kdy v bodě 7. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nalézací soud „provedl v podstatě vyčerpávající dokazování, když vycházel z popěrné obhajoby obžalovaného“. V bodě 8. pak uvedl, že „nebylo zjištěno, že by se v hodnocení důkazů dopustil nějakých nesprávností, např. že by některý důkaz nebo významnou skutečnost pominul, hodnotil nesprávně, nebo z ní vyvodil nesprávné závěry“. Odvolací soud plně odkázal na podrobné a přesvědčivé odůvodnění nalézacího soudu a nad rámec toho podotkl k námitce údajně nepoužitelné výpovědi poškozeného, kteroužto námitku vznesl obviněný i v dovolacím řízení, že „námitce na nepoužitelnost svědecké výpovědi L. J. nelze přiznat důvodnost, jelikož skutečnost, že si svědek přečetl před svým výslechem celý spis GIBS vypovídací hodnotu jeho výpovědi nijak nediskvalifikuje. Jednak interpretace tohoto sdělení obžalovaným neodpovídá vyjádření svědka, který pouze potvrdil, že se samozřejmě seznámil s šetřením GIBS, které se týkalo jeho osoby a předcházelo časově trestnímu stíhání obžalovaného, jednak podle trestního řádu má svědek dokonce právo nahlížet při výslechu do svých poznámek. Výpověď svědka J. je tak procesně použitelnou výpovědí, navíc tento svědek vypovídal po celé trestní řízení konstantně, vnitřně konzistentně a přesvědčivým způsobem, a jeho výpověď není osamocená. Je totiž podpořena výpověďmi svědků P. K., V. V., P. N., D. Š., příslušníků vězeňské služby, kteří popisují průběh prohlídky obecně i v předmětný den na cele obžalovaného shodně. Tvrzení obžalovaného, že tyto výpovědi jsou nepoužitelné a bezvýznamné s ohledem na kolegiální vztah, je zcela účelové a nepodložené. Věrohodnost svědka J. dokládá i kamerový záznam, z něhož je patrná doba 1 minuty, po kterou prohlídka probíhala, počet dozorců vězeňské služby, kteří prohlídku cely prováděli, i tvrzení J. a svědka Š. o zjištění nepovoleného předmětu (silnější provaz bílé barvy), který svědek J. z cely odnáší“. Se závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a na ně v podrobnostech odkazuje, přičemž považuje za důležité zdůraznit, že důkazy byly po stránce obsahové hodnoceny soudem nalézacím obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo, přičemž se podrobně zaobíraly jak verzí poškozeného, tak verzí obviněného.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Stran námitky týkající se výše trestu, kdy obviněný namítal, že soudy nezohlednily všechny okolnosti pro ukládání trestu, kdy mělo být, podle jeho názoru, upuštěno od potrestání, případně mu měl být uložen trest alternativní, Nejvyšší soud uvádí následující.

Teoreticky zahrnuje (jiné) hmotněprávní posouzení i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.

Námitky vůči druhu a výši trestu pak nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V projednávané věci byl obviněnému ukládán trest v rámci zákonné trestní sazby § 145 odst. 1 tr. zákoníku (trestný čin nejpřísněji trestný), kdy obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 3 až 10 let. Obviněnému byl ukládán trest podle zásad zakotvených v ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, tzn. že uložený souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Dřívějším rozsudkem byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, se zařazením do věznice s ostrahou a trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let. Nově uložený trest nemohl být s ohledem na ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku trestem mírnějším. Námitka obviněného, že měl být ukládán trest alternativní, je tedy zjevně naprosto bez jakéhokoliv opodstatnění. Nadto Nejvyšší soud dodává, že oproti původnímu rozsudku byl trest odnětí svobody navýšen pouze o 1 rok a uložení trestu odnětí svobody v první čtvrtině zákonné trestní sazby § 145 odst. 1 tr. zákoníku nelze považovat za neadekvátní, nepřiměřeně přísnou reakci na jím spáchané protiprávní jednání. Pokud obviněný navíc namítal, že soudy nepřihlédly k jeho snížené ovládací schopnosti, tak tato otázka nebyla v řízení před soudy nižších stupňů řešena, neboť o příčetnosti obviněného nebylo žádných pochyb.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 10. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru