Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 893/2017Usnesení NS ze dne 23.08.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.893.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 893/2017-48

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání obviněného R. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 To 85/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 1/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 37 T 1/2016, byl obviněný R. B. uznán vinným ze spáchání zločinu (správně zvlášť závažného zločinu) těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g), odst. 3 trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se pokus přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1, § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 101 T 167/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 3 To 494/2015, a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 102 T 66/2015, byl podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 101 T 167/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 3 To 494/2015, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 102 T 66/2015, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu propadnutí věci, a to zavíracího kapesního nože, šedofialové barvy.

O odvolání obviněného a státního zástupce (směřovaného ve prospěch obviněného toliko do výroku o trestu) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 To 85/2016, jímž podle § 259 odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek z podnětu obou podaných odvolání doplnil tak, že se podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 102 T 66/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 7 To 285/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu obviněný spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud rozhodl pouze o doplnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě a nebylo tak řádně rozhodnuto o jeho odvolání, kterým se domáhal zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zproštění obžaloby; výrok odvolacího soudu je podle jeho přesvědčení nedostatečný.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný uvedl, že popis skutku uvedený ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně odpovídá tomu, že byl spáchán zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku a nikoli zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g), odst. 3 trestního zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, neboť z rozsudků obou soudů je zřejmé, že měl udeřit poškozeného pěstí do obličeje, kdy v důsledku tohoto úderu poškozený upadl a udeřil se hlavou do zdi a posléze na následky zranění zemřel. V tomto směru odkázal na Komentář k trestnímu zákoníku autorů Draštík, Fremr, Durdík, Růžička, Sotolář a kolektiv, s. 885. Z provedeného dokazování nevyplynulo nic, co by svědčilo o velké intenzitě použité síly při útoku.

Dále namítl zásadní extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a závěry soudů, které nezohlednily rozpory ve výpovědích svědků. Obviněný má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se věc vrací soudu druhého stupně k novému rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání nejprve uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého opravného prostředku, tedy se jimi zabývaly soud prvního stupně i soud odvolací. Vyjádřila přesvědčení, že vzhledem na intenzitu útoku, jeho opakování, lokalitu na těle poškozeného a dále s ohledem na skutečnost, že poškozený byl v době útoku zjevně opilý, tudíž de facto neschopen obrany, lze jednoznačně dospět k závěru, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví a byl s tím srozuměn. Současně zdůraznila, že situace popsaná obviněným v dovolání se od nyní posuzované trestní věci podstatně liší, proto není jakékoli porovnávání přiléhavé.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Obviněný R. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatel dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu, na něž je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

S poukazem na uvedené je tak zřejmé, že pod deklarovaný dovolací důvod nespadá ta část námitek, jejímž prostřednictvím dovolatel brojí proti způsobu, jakým soudy hodnotily výpovědi svědků, zejména svědka M. D., Š. V. a A. F. Jejich prostřednictvím totiž dovolatel předkládá vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a jedná se tak o námitky, které neodpovídají hmotněprávní povaze deklarovaného dovolacího důvodu a nelze je uplatnit ani pod žádným z dalších (zákonem taxativně stanovených) důvodů dovolání. Nad rámec uvedeného je však možno uvést, že soudy hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a zcela v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Obzvlášť soud prvního stupně se velmi pečlivě věnoval hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, a to především na str. 38–42 svého rozsudku. Byl si přitom vědom skutečnosti, že důkazní situace v dané věci není jednoduchá, zejména s ohledem na sociální prostředí, ve kterém se poškozený, obžalovaný i většina svědků pohybovali, či stále pohybují. Dále zohlednil, že všechny osoby, které byly přítomny událostem bezprostředně předcházejícím smrti poškozeného, ve značné míře nadužívají alkohol, žijí způsobem života „ze dne na den“ a nejsou ani nijak motivovány smrt poškozeného objasnit, neboť je to pro událost již minulá. S tímto tedy soud objektivně k hodnocení jednotlivých výpovědí přistupoval a na základě pečlivě vyhodnoceného schématu události dospěl ke skutkovému ději tak, jak je uveden ve výroku o vině jeho rozsudku. Pokud by obsahem podaného dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b trestního řádu.

Právně relevantně je pak uplatněna námitka obviněného, že jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno jako závažný zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku a nikoli jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g), odst. 3 trestního zákoníku. K této námitce lze uvést následující:

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví; podle odst. 2 písm. g) téhož ustanovení je namístě jednání obviněného kvalifikovat, jestliže trestný čin spáchá opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus a kvalifikovaná skutková podstata podle odst. 3 téhož ustanovení spočívá v tom, způsobí-li pachatel činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

Naproti tomu trestného činu podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví; zvlášť závažného zločinu podle § 146 odst. 4 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

V obou dvou případech těchto trestných činů jde tedy v základní skutkové podstatě o jednání pachatele, které směřuje ke způsobení újmy na zdraví jiné osobě (poškozenému), avšak zatímco u trestného činu podle § 146 trestního zákoníku směřuje úmysl pachatele k ublížení zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 trestního zákoníku, kterým se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření, u trestného činu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku musí úmysl pachatele směřovat ke způsobení těžké újmy na zdraví, kterou se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Smrt ve smyslu zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty je zde pachatelem způsobena z nedbalosti (§ 16 trestního zákoníku); u trestného činu podle § 145 trestního zákoníku pachatel vede útok v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, avšak v důsledku jeho nedbalosti způsobí následek závažnější – smrt, naproti tomu u trestného činu podle § 146 trestního zákoníku je úmyslem pachatele způsobit poškozenému ublížení na zdraví, avšak z nedbalosti způsobí smrt poškozeného (viz Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 881, 885).

V dané trestní věci dospěly soudy k závěru, že s ohledem na intenzitu vedeného útoku, jeho opakování, lokalitu na těle poškozeného (útok byl veden na hlavu poškozeného, přičemž skutečnost, že se zde nachází životně důležitý orgán – mozek – je obecně známá), dále s ohledem na to, že poškozený byl zjevně v době útoku opilý a de facto neschopen obrany, lze dospět k závěru, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví a byl s tím pro tento případ srozuměn. Přehlédnout nelze ani to, že obviněný na poškozeného zaútočil již zhruba týden před projednávanou událostí a byl si tedy vědom svého agresivního chování i toho, že poškozený může mít nějaká zranění z nedávné doby. Svým útokem, konkrétně nejméně dvěma údery velkou intenzitou do hlavy poškozeného, v jejichž přímém důsledku se poškozený následně udeřil o zeď do hlavy, přivodil poškozenému poranění spočívající především v nitrolebním krvácení z přetržených žilních spojek, které mělo charakter těžké újmy na zdraví podle ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (poškození důležitého orgánu – mozku) a které následně vyústilo ve smrt poškozeného.

Podle názoru Nejvyššího soudu tak opravdu nelze srovnávat nyní projednávanou věc a modelový případ uvedený ve výše citovaném komentáři, kdy pachatel udeří poškozeného do hlavy pěstí, čímž dojde ke způsobení otřesu mozku, poškozený však spadne temenem na chodník, přeruší si tak míchu a zemře. Obviněný R. B. vedl opakovaný útok velkou intenzitou proti hlavě poškozeného, přičemž tyto skutečnosti vyplynuly i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, znalců MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D., a MUDr. Margity Smatanové, Ph.D. Z výpovědi MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., u hlavního líčení dále vyplynulo, že pokud by byl i jeden úder pěstí veden velkou intenzitou a následoval by náraz na pevnou překážku, je to mechanismus způsobilý přivodit smrt. Nelze přehlédnout, že všechny rozhodné skutečnosti byly obviněnému v době útoku známy, tedy že útočí na hlavu poškozeného, který je de facto bezbranný, že se za poškozeným nachází pevná zeď a je naprosto zřejmé, že hlava po úderu narazí na tuto pevnou překážku, která násobí jeho účinek. Přesto jej minimálně dvakrát udeřil velkou intenzitou pěstí do obličeje, což jednoznačně svědčí minimálně o jeho nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť obviněný musel vědět, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a byl s tím srozuměn. Svým jednáním sice obviněný neměl v úmyslu způsobit poškozenému smrt, avšak musel vědět, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (§ 16 odst. 1 trestního zákoníku).

Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky jemu přisuzovaného zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g), odst. 3 trestního zákoníku.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu je možno uvést, že tento je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Pokud se jedná o námitku obviněného, že výrok odvolacího soudu o doplnění výroku o trestu je nedostatečný, s touto námitkou se nelze ztotožnit. Podle ustanovení § 43 odst. 2 trestního zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Nelze přehlédnout názor vyslovený ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. Tpjn 301/2010, podle kterého, jestliže soud znovu ukládá pachateli souhrnný trest, který mu byl uložen již dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy, je třeba vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uloženy tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu. Tímto se však soud prvního stupně neřídil a jeho výrok o uloženém souhrnném trestu tak nebyl úplný. Na tuto situaci pamatuje ustanovení § 259 odst. 2 trestního řádu, podle kterého záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je neúplný, může odvolací soud, aniž rozsudek zruší, věc soudu prvního stupně vrátit s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Odvolací soud však podle Komentáře k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3083) může postupovat podle § 259 odst. 2 trestního řádu (popřípadě podle jeho analogie) rovněž tak, že – aniž zruší rozsudek soudu prvního stupně – učiní takové rozhodnutí sám. Vlastní rozhodnutí odvolacího soudu by mělo být pravidlem s ohledem na posílení apelačního principu při rozhodování v odvolacím řízení, přikázání soudu prvního stupně pak může být namístě v případě potřeby zajistit právo přezkumu doplněného výroku odvolacím soudem. V daném případě (i s přihlédnutím k výše uvedenému stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu) je zřejmé, že bylo naprosto v souladu se zákonem, pokud odvolací soud sám doplnil tento neúplný výrok o souhrnném trestu. Učinil tak z podnětu obou podaných odvolání, neboť absence předmětného výroku byla obsahem odvolací argumentace státního zástupce, který svůj opravný prostředek směřoval ve prospěch obviněného právě do výroku o trestu a obviněný směřoval svoje odvolání proti výroku o vině i trestu; současně není pochyb o tom, že se jednalo o změnu ve prospěch obviněného. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu i podle Komentáře k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174), pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok soudu druhého stupně (srov. NS 17/2002-T 417., NS 20/2003-T 486. a NS 23/2003-T 531.)

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného R. B. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 23. 8. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru