Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 892/2014Usnesení NS ze dne 20.08.2014

HeslaDovolací důvody
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.892.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 248 odst. 3 písm. c) tr. zákoník

§ 247 odst. 1 písm. a) tr. zákoník

§ 365b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3634/14 ze dne 15.03.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 892/2014-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2014 o dovolání, které podala obviněná M. U. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 13 To 353/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 204/2010, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné M. U. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 1 T 204/2010, byla obviněná M. U. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných bodem 1) výroku o vině dopustila jednáním spočívajících v tom, že „v době od 2. 1. 2007 do konce července 2009, kdy byla zaměstnána u společnosti Auto Michálek s.r.o., B., jako asistentka pro účetní a administrativní práce, mezi jejíž pracovní náplň mimo jiné patřilo přijímání pokladní hotovosti a zabezpečení jejího odvodu do banky, pokladní hotovost řádně do banky neodváděla, část finančních prostředků si ponechávala a způsobila tak společnosti Auto Michálek s.r.o., B., T., škodu ve výši nejméně 609 320,- Kč“; a dále trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku o vině dopustila jednáním spočívajícím v tom, že „dne 20. 1. 2009 a 7. 7. 2009 převedla z účtu s názvem R. M. vedeného u KB a.s. na svůj účet vedený u ČS a.s. částky 3000,- Kč, 2000,- ­Kč a 3000,- Kč, a zneužila tak svého přístupu k účtu svého zaměstnavatele, čímž způsobila R. M. škodu ve výši 8000,- “.

Za to byla odsouzena podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen, podle § 60a odst. 1 tr. zák. byl nad obviněnou vysloven dohled a podle § 60a odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání 3 (tří) roků.

Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné dále uložena povinnost zaplatit společnosti Auto Michálek s.r.o., Benešov, Táborská 2119, PSČ 256 01, škodu ve výši 609.320,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. M., bytem V., P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 1 T 204/2010, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině, a v důsledku toho i výroku o trestu a náhradě škody.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 13 To 353/2012, a to tak, že odvolání obviněné M. U. podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 13 To 353/2012, podala obviněná prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 463 - 472), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.

Obviněná napadenému rozhodnutí vytýká zejména nesprávnou realizaci důkazního řízení, které dle jejího názoru mělo za následek porušení základních práv a svobod, a to ve smyslu zásadních požadavků na spravedlivý proces, kdy je přesvědčena, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněná uvádí, že v jí vedené pokladně vzniklo manko ve výši 609.320,- Kč, ovšem zaměstnavatel s ní neměl sjednanou hmotnou odpovědnost a řešil celou věc trestním oznámením. Následně byla odsouzena, aniž by byl ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. prokázán způsob vzniku tohoto rozdílu v pokladně. Tak, jak soud skutečnosti zjistil, nemohou opodstatňovat právní posouzení jednání obviněné jako trestného činu zpronevěry. Důsledkem těchto nedostatků pak je, že otázky, zda a v jaké výši způsobila škodu přisvojením si cizí svěřené věci, nebyly soudem náležitě a přesvědčivě zodpovězeny. Dále namítla, že nebyl prokázán její úmysl a nebylo objasněno, jaké konkrétní finanční prostředky byly zpronevěřeny a zda se vůbec dostaly do její dispozice. Stejně tak, jaký byl jejich faktický původ a jakým způsobem tak měla učinit, proč teprve v roce 2009 byla nesrovnalost zjištěna, tedy po nejméně dvou účetních uzávěrkách, tj. za roky 2007 a 2008, když mimo jiné každý měsíc výlučný společník a jednatel společnosti byl seznamován se stavem hotovosti, závazků a pohledávek společnosti a tyto podepisoval. Nebylo ani zjištěno, jak probíhala účetní komunikace mezi ní a svědkyní L., tedy na podkladě jakých účetních dokladů a hlavně, zda měla možnost řádně kontrolovat veškeré příjmy a odvody peněz za situace, kdy měla na starosti pouze peněžní deník a nikoli též pokladní knihu. Důkazy, na základě kterých byla odsouzena, byly pouze důkazy nepřímé, zohledněny totiž byly pouze domněnky. Je přesvědčena, že soudy vycházely z jimi vyslovené premisy „a kdo jiný by to zpronevěřil“, čímž se dopustily zásadního pochybení při hodnocení důkazů a rozporů se zásadami trestního řízení. K tomu obviněná dodává, že zejména stran zjištění jí přijatých finančních prostředků absentují jakékoli písemné záznamy nebo poznámky. Hodnocení důkazů, jak dodává, představuje exces z principů právní logiky, přičemž byla porušena zásada in dubio pro reo a byly užity důkazy neúčinné a nezákonné. Uznána vinnou byla za stavu naprosté důkazní nouze, na nepřímých důkazech, a proto závěr o její vině představuje svévoli soudní moci. Soudy bylo zcela zjevně porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované v článcích 36 až 40 Listiny základních práva svobod, neboť hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s jejich obsahem. Obviněná dále poukázala na to, že dle jejího mínění, nebyly vyvráceny další možnosti vzniku schodku, které dále nastiňuje s tím, že soudy účelově shromažďovaly důkazy toliko ve prospěch verze poškozeného, zatímco verze obžalované byla potlačována a jakýkoli důkaz svědčící v její prospěch byl zcela bagatelizován nebo dokonce překroucen. Soudy se odmítly zabývat jakoukoli jinou variantou, jak mohlo k tvrzenému schodku dojít, když zejména paní L. a pan K. byly ve stejném postavení v přijímání finančních prostředků jako ona, celkem pět osob mělo přístup do trezoru, ve kterém se finanční prostředky shromažďovaly, a mohlo dojít ke schodku právě tam, a odmítl se zabývat i tvrzením a znaleckou výpovědí znalkyně Ing. Ireny Votavové, která označila účetnictví poškozeného za natolik neprůhledné, že nebylo možné škodu zjistit a pokud, tak nikoli skutečnou, ale pouze účetní. Rovněž nebylo možno zjistit jakoukoli odpovědnost za převzaté finanční prostředky poškozeného. V projednávané věci absentuje vysoký stupeň pravděpodobnosti, že finanční hotovost zpronevěřila právě ona, resp. je nahrazován domněnkami. Obviněná dodává, že poškozený se mohl domáhat svého nároku i v občanskoprávním řízení, v jehož rámci by nebyla odsouzena. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak podotýká, že není namístě trestní stíhání, jestliže se jednání pachatele pohybovalo v rovině vztahů občanskoprávních, přičemž určité selhání zákonných nástrojů určených k jejich ochraně nemůže být nahrazováno prostředky práva trestního. Dále není ani přípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojení subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti.

Ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. pak obviněná namítla, že v poškozené společnosti A. M., s. r. o., byly půjčky od R. M, zcela běžným jevem, přičemž o půjčku, a nikoli o krádež, se jednalo i v tomto případě, tedy peníze jí byly převedeny s tím, že je vrátí. Fakticky je však trestný čin v této částce popřen vratkou na účet pana M., a to v termínech, které časově s obžalobou nesouvisejí, byly vráceny mnohem dříve, než došlo ke „zjištění zpronevěry“ a nelze je tedy v logice věci považovat ze strany obviněné za jakousi snahu po nápravě škody na poslední chvíli. Má proto za to, že nedošlo ke vzniku škody, protože peníze vrátila. Obviněná dodává, že pokud by dříve zpronevěřila vyšší částku, následná krádež nižší částky by ani neměla logický smysl. Nakonec dodává, že v důsledku rozhodnutí soudu se potýká, stejně jako její rodina, s psychickými problémy.

Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 trestního řádu dovoláním napadené rozhodnutí, stejně jako vadné řízení mu předcházející a přikázal věc znovu projednat.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soudy dříve činné ve věci totiž především provedly dostatečně široké dokazování a dovodily skutkový stav věci, který nezatěžují žádné relevantní pochybnosti a který logicky vyplývá z provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí a listin. Takto dovozený stav byl potom i správně kvalifikován. K námitkám obviněné uvedl, že znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. není hmotná odpovědnost (stejně jako zaměstnanecký poměr pachatele a poškozeného) a absence sjednání takového závazku s obviněnou tudíž nemá pro posouzení viny v rámci trestního řízení podstatný význam. Stejně tak vyslovené závěry nijak nemění skutečnost, že poškozená společnost se mohla náhrady škody domáhat i v občanskoprávním řízení. Primárním účelem trestního řízení je totiž zjištění trestného činu a spravedlivé potrestání jeho pachatele (§ 1 odst. 1 tr. ř.), což také bylo v předmětné věci především řešeno. O nároku na náhradu škody potom může být skutečně rozhodováno v civilním procesu, což ale na důvodnost a opodstatněnost trestního řízení nemá vliv. Uvedl též, že zjištěný průběh skutkového děje poskytuje i podklad pro konstatování přímého úmyslu na straně obviněné, zcela podle požadavků § 4 písm. a) a § 248 tr. zák. Státní zástupce dále uvedl, že soudy obou stupňů potom byly dovozeny i dostatečné skutkové závěry, které umožňují posouzení jednání obviněné, popsané v bodu 2) výroku o vině, jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., tedy ani v tomto ohledu není možné k námitkám obviněné, jimiž namítá odlišný průběh skutkového děje, přihlížet. Rozpor s logikou nezakládá rovněž obtížně přijatelné tvrzení, podle něhož pachatel, jenž se obohatí majetkovým trestným činem, již nemá důvod páchat majetkový trestný čin další. Uvedl též, že případná majetková reparace po spáchání trestného činu je zásadně náhradou škody a nikoli skutečností, která by způsobila, že žádná škoda vůbec nevznikla. Rozhodnutí soudu prvního ani druhého stupně není zatíženo vadou v podobě žádných, natož extrémních, rozporů, a proto státní zástupce shledal předložené námitky míjejícími se s uplatněným dovolacím důvodem, i s dovolacími důvody dalšími.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. zák..

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 13 To 353/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. U. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména její výpovědi a výpovědi svědků, zejména R. M., stejně jako znalecké výpovědi znalkyně Ing. Ireny Votavové), a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jaké konkrétní finanční prostředky měla zpronevěřit, jaký byl jejich faktický původ, resp. za jakých konkrétních okolností byly finanční prostředky přijaty do pokladny, zda se dostaly do dispozice obviněné, z jakého důvodu byla nesrovnalost zjištěna až v roce 2009, jak v poškozené společnosti probíhala účetní komunikace mezi obviněnou a svědkyní L.; dále sem spadá i námitka neprovedení šetření stran toho, zda mohlo k předmětnému schodku dojít jiným způsobem, resp. prošetření jiných verzí případu; ve vztahu k trestnému činu krádeže pak zjištění stran toho), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. neexistují žádné přímé důkazy, ale její vina je založena toliko na domněnkách a soudy vycházely z premisy „kdo jiný by to zpronevěřil“, kdy důkazy ve věci provedené jsou neúčinné a nezákonné) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná trvá na tom, že se žádné zpronevěry nedopustila, kdy nastínila možnost, že to byla svědkyně L., která měla na starosti pokladnu, ve které tvrzený účetní schodek vznikl, která jí mohla předávat finanční prostředky, které se neshodovaly s výší v pokladně, případně si mohl finanční prostředky přisvojit pan K., který jí nemusel předat v plné výši zálohy převzaté od zákazníků, stejně jako mohly být finanční částky jednoduše odcizeny z trezoru, či ke schodku došlo pouze v účetní rovině nepřehledným vedením účetnictví poškozeného s tím, že účetnictví nevypovídá ničeho o skutečném schodku, kdy ve vztahu k trestnému činu krádeže uvedla, že se jednalo o půjčku, která byla ve společnosti zcela běžná, kdy tuto vrátila ještě předtím, než se zjistila zpronevěra).

Takto obviněnou vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná M. U. uplatnila, totiž znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Lze přisvědčit dovolatelce v jejím tvrzení, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny pečlivým způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 10 až 12 rozsudku). Namítá-li obviněná, že nebyl proveden jediný přímý důkaz, který by ji ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. usvědčoval, pak je namístě uvést, že vina obviněné byla prokázána celou řadou nepřímých důkazů, které tvoří logicky uzavřený řetězec. Nalézací soud vycházel ze svědeckých výpovědí svědků R. M., majitele poškozené společnosti, Ing. J. M., který instaloval každoročně účetní software, O. M., B. K., A. L., která měla na starosti pokladnu, M. Š., J. P. a M. V., účetní poškozené, jejichž výpovědi podrobně rozebral na str. 3 až 7 rozsudku. Dále vycházel ze znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. Soni Novákové, která popsala, jakým způsobem bylo v poškozené společnosti vedeno účetnictví a účetní záznamy, včetně způsobů, jakým byly realizovány osobní půjčky zaměstnancům a čerpání finančních prostředků přímo majitelem společnosti, včetně vyčíslení vzniklé škody. V rámci své výpovědi pak závěry znaleckého posudku rozvedla a uvedla, že „peníze se podle ní ztratily jednoznačně z tresoru, hodnota, která je v účetnictví, je hodnota skutečná, která měla v trezoru být. Oficiálně podle účetnictví k 28. 7. 2009 mělo být v trezoru 652 113,- Kč, ale bylo tam fakticky 7775,- Kč“ (str. 8 rozsudku). Nalézací soud pak k upřesnění jejích závěrů přibral dalšího znalce a nařídil zpracování nového znaleckého posudku, a to znalkyní z oboru ekonomika, Ing. Irenou Votavovou, která v rámci svého posudku i výpovědi uvedla, že na otázky stran vzniku škody, včetně její výše, a odpovědnosti z toho vyplývající, nelze na podkladě jí dostupných podkladů odpovědět s tím, že v rámci prvního znaleckého posudku byla dle jejího mínění škoda toliko odhadnuta. S ohledem na tyto závěry nařídil nalézací soud znalkyni Ing. Soně Novákové vypracovat doplněk znaleckého posudku. Znalkyně v doplnění znaleckého posudku zjištěné údaje precizovala (vyčíslila tržby poškozené společnosti za jednotlivé měsíce v letech 2007 až 2009, z pokladní knihy zpracovala přehledy o odvodu finančních prostředků k poslednímu dni každého měsíce a také přehled o částkách odvodu na bankovní účet z interní evidence poškozené společnosti) a vyčíslila i způsobenou škodu s tím, že „nezjistila žádné chybné vedení účetních dokladů ani chybné zaúčtování prvotních dokladů“ (str. 9 rozsudku). Nalézací soud se pak vyjádřil k tomu, z jakých důvodů se neztotožnil s názorem znalkyně Ing. Ireny Votavové a shledal jí vypracovaný znalecký posudek za nepoužitelný (str. 12 rozsudku). Nalézací soud v rámci odůvodnění pak uvedl, že oběh finančních prostředků v poškozené společnosti nebyl zcela optimální a že zde neprobíhala řádná kontrola, konkrétně nebylo potvrzováno předávání peněz mezi svědkyní A. L. a obviněnou, ale pokud by tomu tak nebylo, nebylo by třeba ani přibírat znalce, neboť pokud by měl soud tyto údaje k dispozici, bylo by zřejmé, kde a kdy došlo k úniku finančních prostředků. „Právě proto, že tyto údaje nebyly k dispozici a poškozená společnost v tomto směru evidentně pochybila, musel soud provádět obšírné dokazování a zjišťovat, zda a jakým způsobem došlo ke zpronevěře finančních prostředků“ (str. 10 rozsudku). Nalézací soud taktéž vycházel z listinných důkazů, zejména pak výpisů z účtů obviněné a účtů poškozené společnosti. Na podkladě dokazování pak dospěl k jednoznačnému závěru, že „peníze byly přijaty do pokladny, resp. že přijaté tržby byly předány obžalované v té výši, jak je znalkyní vyčísleno, a tato si část přijatých peněz ponechala a část jich odvedla na účet společnosti. … Z výpovědí svědků soud neshledal důvod, proč by tito měli vypovídat v neprospěch obžalované, žádný z nich se nijak nesnažil obžalované uškodit a přitížit, z žádného důkazu pak nevyplynula sebemenší podezření, že peníze by mohl v trezoru brát někdo jiný, než obžalovaná. Všechny provedené důkazy podle názoru soudu směřují právě k osobě obžalované, která měla trezor v kanceláři, měla k němu přístup, přebírala peníze a měla je odvádět do banky“ (str. 10 až 11 rozsudku). Závěr o vině obviněné stran trestného činu zpronevěry je tedy založen na celé řadě důkazů, kterými se nalézací soud pečlivě zabýval a tyto zkoumal ve vzájemných souvislostech, kdy zvýšenou pozornost věnoval právě způsobu vzniku manka, resp. škody, a na jejich podkladě rekonstruoval skutkový děj celé věci (zejména str. 10 až 12 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Uvedl, že „nelze totiž přehlédnout, že obhajoba obžalované, kterou v podaném odvolání znovu opakuje, byla provedenými důkazy zcela vyvrácena, byť s tím odvolatelka nesouhlasí“ (str. 4 napadeného usnesení), s tím, že nalézací soud se s obhajobou obviněné vypořádal vyčerpávajícím způsobem, „přičemž ani odvolací soud nemá o zjištěné výši schodku žádných pochyb, jakož ani o tom, v jaké fázi pohybu finančních prostředků k úniku docházelo“ (str. 5 napadeného usnesení). I odvolací soud se vyjádřil k námitce obviněné stran absence přímého důkazu prokazujícího její vinu, kdy uvedl, že „byť přímý důkaz o vině právě obžalované absentuje, tak měl okresní soud k dispozici řetězec nepřímých důkazů, který při logickém hodnocení neumožňuje učinit jiný závěr než ten, který učinil prvý soud, a to navzdory tomu, že každý sám o sobě by vinu obžalované mohl prokázat jen stěží“ (str. 5 napadeného usnesení).

Ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. pak nalézací soud vycházel zejména z výpovědi R. M., který „jednoznačně a věrohodně uvedl, že obžalovaná od něj žádné půjčky nepožadovala, teprve následně zjistil, že si převedla peníze z jeho osobního účtu“ (str. 12 rozsudku). Zde je namístě třeba uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Soudy obou stupňů tak založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozené společnosti, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jejichž porušení obviněná taktéž namítala. Pokud pak obviněná má za to, že u skutku pod bodem 2) výroku o vině nedošlo ke vzniku škody, neboť vypůjčené peníze vrátila, pak takové úvaze nelze přisvědčit. Trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. Úmysl přisvojit si peníze z účtu svědka R. M. lze dovodit zejména ze skutečnosti, že obviněná jej o žádnou osobní půjčku nepožádala a ani jej nijak neinformovala o tom, že peníze z jeho osobního účtu odčerpala. Jejich vrácení, opět bez vědomí majitele účtu, pak nelze chápat jinak, než jako náhradu již vzniklé škody. Nelze totiž opomenout skutečnost, že v prvé řadě obviněná neoprávněně manipulovala s osobním účtem někoho jiného a následné vrácení takto odcizených peněz nelze chápat jako jakési zahlazení prvotního úmyslu peníze z cizího účtu odcizit. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že pokud pak obviněná namítá, že je v rozporu s logikou, aby pachatel, jenž se v průběhu dvou let obohatí trestným činem o majetkový prospěch přesahující 600.000,- Kč, páchal další majetkový trestný čin, v rámci něhož se obohatí o pouhé tisíce, pak se jedná o zcela zavádějící tvrzení. Obviněná tímto navíc akceptuje své protiprávní jednání, které jí je kladeno za vinu pod bodem 1) výroku o vině.

S ohledem na výše uvedené je možno konstatovat, že obviněná se uvedeného jednání dopustila úmyslně, resp. v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině je zřejmé, že si cíleně ponechávala část finančních prostředků, které měla z titulu své funkce v osobní dispozici a zneužila důvěry majitele poškozené společnosti, který ji důvěřoval, ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině pak obviněná odčerpala z jeho bankovního účtu bez jeho vědomí různé částky.

Odvolací soud se vyjádřil i k námitce obviněné stran uplatnění zásady trestní represe, resp. že poškozená společnost mohla, resp. se měla domáhat náhrady škody v rámci občanskoprávního řízení. V této souvislosti obviněná podotkla, že neměla se svým zaměstnavatelem sjednánu dohodu o hmotné odpovědnosti.

Nad rámec je možno poznamenat, že hmotná odpovědnost vycházející ze zaměstnaneckého poměru mezi obviněnou a poškozenou společností není znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tedy v rámci posouzení viny obviněné v trestním řízení není její existence podstatná, resp. významná.

Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

Porušení zásady subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Nejvyšší soud se otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a jejím výkladem zabýval v celé řadě svých rozhodnutí, kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

Obviněná tak svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [skutek pod bodem 1) výroku o vině] a trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. [skutek pod bodem 2) výroku o vině]. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky obviněné jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. srpna 2014

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru