Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 881/2019Usnesení NS ze dne 07.08.2019

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.881.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3632/19


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 881/2019-458

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. Ř., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 14 To 271/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 111/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 6 T 111/2017, byl obviněný P. Ř. uznán vinným pod bodem 1. ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem 2. a), b) ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem 3. ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, pod bodem 4. a), b) ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to bylo v bodě I. výroku rozsudku o trestu ohledně přečinu specifikovaného pod bodem 1. výroku rozsudku o vině podle § 44 trestního zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015, č. j. 1 T 53/2014-1864, jenž právní moci vůči obviněnému nabyl dne 25. 11. 2015, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 4. 2016, č. j. 24 T 178/2015-440, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7 2016, sp. zn. 7 To 210/2016, jež právní moci nabyl dne 19. 7. 2016. Dále byl v bodě II. výroku rozsudku o trestu, za přečiny specifikované pod body 2., 3. a 4. výroku rozsudku o vině podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 roky, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a podle § 229 odst. 2 trestního řádu bylo dále rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, usnesením ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 14 To 271/2018, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 2. 2019 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný své dovolací námitky rozdělil pod bod A. a pod bod B. V části A. nejprve uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je třeba posuzovat z hlediska zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Dále popsal řadu námitek, které uplatnil ve svém odvolání a namítl, že se s nimi odvolací soud nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Ten pouze poukázal na to, že postup nalézacího soudu byl zcela v pořádku a odkázal se na něj. Podle mínění obviněného není z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu patrné, z jakých konkrétních důkazů dovodil, že to byl právě obviněný, který měl přístup k emailu obsaženému ve smlouvě podepsané svědkyní Ř. Rovněž namítl, že není patrné, na základě čeho soud dospěl k závěru, že svědek K. nemluvil pravdu. Tyto a další nejasnosti označil za zásadní pro posouzení trestnosti jeho jednání. Usnesení odvolacího soudu proto označil za nepřezkoumatelné a porušující jeho právo na spravedlivý proces. V části B svého dovolání obviněný uvedl, že nebylo postaveno na jisto, zda byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Domnívá se, že důkazy, které byly provedeny, nemohly vést k závěru o naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu. Soudy se podle něj nevypořádaly s nepravdivým tvrzením svědkyně Ř., že od společnosti B. M. nic nedostala, ani že nic nevěděla o předmětné sporné emailové adrese, jelikož tuto adresu včetně dalších osobních údajů ve smlouvě kontrolovala a shledala je v pořádku. Obviněný uvedl, že tato svědkyně má silnou motivaci jej označit za podvodníka, aby mohla vznést nárok na náhradu škody. Sama se totiž potýká s finančními problémy. Namítl, že neexistují žádné písemné doklady o poskytování finančních částek obviněnému, pouze je tak dovozováno z výpovědi svědkyně Ř. Blíže pak popsal a vyvracel skutková zjištění ohledně poskytování financí. V souvislosti s tím poukázal na nepoměr v posuzování jednotlivých důkazů. Namítl, že žádný ze soudů nezohlednil fakta svědčící v jeho prospěch. Podle jeho mínění, měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 14 To 271/2018, v celém rozsahu a stejně tak i vadné řízení jemu předcházející a vrátil věc k dalšímu projednání.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl k části A. dovolání, že danou skupinu námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Nesměřují totiž vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu daného dovolacího důvodu. Na jejich základě navíc ani nelze dovodit, že by byl obviněný zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces. Dále uvedl, že pokud se odvolací soud sám nevypořádal se všemi námitkami a v tomto odhledu se odkázal na rozhodnutí nalézacího soudu, nejedná se o pochybení. Podle judikatury se odvolací soud může při zamítnutí odvolání omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Napadené rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Rovněž se domnívá, že pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod nelze podřadit ani dovolací argumentaci obsaženou pod bodem B. Nelze totiž přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Tato činnost spočívá v aplikaci procesních ustanovení, nikoli hmotněprávních. Podle státního zástupce se takového postupu obviněný domáhá, když se snaží o změnu hodnocení provedených důkazů a o prosazení vlastní představy o skutkovém stavu. V daném případě neshledal žádnou extrémní vadu. Podotkl, že je sice možné si představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy, jejich skutkové závěry však extrémně vadné nejsou. Dále konstatoval, že obviněný pouze opakuje skutečnosti, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi již správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Z judikatury vyplývá, že takovéto dovolání, které se opírá pouze o opakující se námitky, které již byly řádně vypořádány, je zpravidla nedůvodné.

Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Vyjádřil přitom souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil rovněž podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout jiným, než navrhovaným způsobem.

V návaznosti na vyjádření státního zástupce obviněný zaslal svou repliku. V té zopakoval své původní námitky a částečně je rozvedl.

Obviněný P. Ř. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, byť nejsou výslovně podřazeny pod konkrétní zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 trestního řádu, lze pod některý z těchto důvodů podřadit. Dovolací argumentaci obviněného odpovídá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ani Okresního soudu v Táboře netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání opakuje skutečnosti, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi zcela správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Dále soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena jak v části A), tak v části B) výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale polemizovaly s hodnocením důkazů soudy. Dovolatel se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění, konkrétně že není zřejmé, na základě čeho bylo dovozeno, že obviněný měl přístup k emailu obsaženému ve smlouvě, že není patrné, na základě čeho soud dospěl k závěru, že svědek K. nemluvil pravdu, že se soudy nevypořádaly s nepravdivým tvrzením svědkyně Ř., že od společnosti B. M. nic nedostala a že nic nevěděla o sporné emailové adrese, že se tato svědkyně potýká s finančními problémy, že neexistují písemné doklady o poskytování finančních částek obviněnému, že v odůvodnění obou soudů je dán nepoměr v posuzování důkazů, že soudy nezohlednily fakta svědčící v jeho prospěch, atd. Ani námitka naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, nemířila proti právnímu posouzení, ale obviněný jejím prostřednictvím zpochybňoval skutkový stav věci. Všechny tyto námitky proto byly skutkového charakteru a obviněný jimi nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný zákonný dovolací důvod.

K námitce, že se odvolací soud nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi protiargumenty odvolatele ale odkázal na rozhodnutí nalézacího soudu, je třeba uvést, že tento postup není kontra legem. Odvolací soud se sám nutně nemusí vypořádat se všemi námitkami. Podle judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16 ze dne 25. 10. 2016) se odvolací soud může při zamítnutí odvolání omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Napadené rozhodnutí tak nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Usnesení krajského soudu proto není nepřezkoumatelné a nebylo jím zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces.

Pokud pak obviněný namítl, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, nutno zdůraznit, že tato zásada je procesního charakteru a pojí se se zjišťováním skutkového stavu věci. Její porušení proto nelze podřadit pod kategorii nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tuto námitku nelze uplatňovat ani v rámci jiného zákonem stanoveného dovolacího důvodu. Pod zákonné dovolací důvody taktéž nespadá ani námitka porušení zásady presumpce neviny. Tyto zásady současně zajišťují potřebu zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, což se stalo.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 8. 2019

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru