Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 88/2020Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaZanedbání povinné výživy úmysné
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.88.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 odst. 2, odst. 3 předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 88/2020-328

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 11 To 229/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 33/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. F. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 T 33/2019, byl obviněný P. F. uznán vinným v bodě 1) přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoníku) a v bodě 2) přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Těchto dvou přečinů se dopustil tím, že

1) v období od 23. 2. 2016 do 23. 7. 2017, v místě svého trvalého bydliště ani nikde jinde, řádně neplnil vyživovací povinnost vůči K. B. K., narozené XY, neprovdané matce jeho nezletilého syna AAAAA (pseudonym), narozeného XY, jejíž výše byla stanovena na základě smíru mezi oběma rodiči uzavřeného před Okresním soudem v Kolíně dne 23. 2. 2016 v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 368/2015, na částku ve výši 3.000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem na bankovní účet oprávněné, v důsledku čeho za uvedené období dluží k rukám oprávněné K. B. K. výživné v celkové výši 51.000 Kč, přičemž po celé uvedené období bylo v jeho možnostech a schopnostech hradit výživné řádně a včas, neboť po celé prověřované období pobíral výsluhový příspěvek Ministerstva vnitra, jehož výše se pohybovala od 8.076 Kč do 9.775 Kč čistého, a ačkoliv neměl žádné zdravotní omezení, nikde oficiálně nepracoval, ani nebyl evidován jako OSVČ a ani nebyl evidován na příslušném úřadu práce, ačkoli tento úřad evidoval dostatek volných pracovních míst odpovídajících jeho vzdělání a kvalifikaci, s dostatečným příjmem, ze kterého by pokud by nabízenou práci přijal, mohl výživné hradit řádně a včas, přičemž prostředky na svoji obživu si obstarával pomocí příležitostných brigád, kdy příjem z nich nelze efektivně exekučně postihnout, přičemž v období od 27. 12. 2016 do 27. 1. 2018 byl ve výkonu trestu, kde vyživovací povinnost vůči oprávněné nenahlásil a ani neučinil žádné opatření, na základě kterého by bylo výživné oprávněné zasíláno z výsluhového příspěvku, čímž se vyhýbal práci a záměrně zbavoval svých příjmů a ztěžoval tak vymáhání dlužného výživného srážkami ze mzdy či jiným způsobem výkonu rozhodnutí, a uvedeným jednáním vystavil oprávněnou K. B. K. tíživé sociální a finanční situaci, kterou byla nucena překonávat pomocí dávek hmotné nouze, a to příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení,

2) v období od 23. 2. 2016 do 12. 11. 2018, v místě svého trvalého bydliště ani nikde jinde řádně neplnil vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi AAAAA, narozenému XY, jejíž výše byla pro období od 23. 2. 2016 do 31. 12. 2016 stanovena na základě usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 6. 2017, č. j. 22 Nc 26017/2015-136, který nabyl právní moci dne 5. 10. 2017, na částku ve výši 2.000 Kč měsíčně, a pro období od 1. 1. 2017 do 31. 5. 2018 na částku ve výši 1.000 Kč měsíčně, a pro období od 1. 6. 2018 do 12. 11. 2018 na základě rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 4. 2018, č. j. 0P 25/2018-191, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2018, na částku ve výši 3.000 Kč, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte, přičemž v měsíci listopadu 2018 na dlužném výživném uhradil částku 10.000 Kč, v důsledku čeho za uvedené období dluží k rukám matky dítěte K. B. K. výživné v celkové výši 29.000 Kč, přičemž po celé uvedené období bylo v jeho možnostech a schopnostech hradit výživné řádně a včas, neboť po celé prověřované období pobíral výsluhový příspěvek Ministerstva vnitra, jehož výše se pohybovala od 8.076 Kč do 9.775 Kč čistého, a ačkoliv neměl žádné zdravotní omezení, nikde oficiálně nepracoval, nebyl evidován jako OSVČ a ani nebyl evidován na příslušném úřadu práce, ačkoli tento úřad evidoval dostatek volných pracovních míst odpovídajících jeho vzdělání a kvalifikaci, s dostatečným příjmem, ze kterého by pokud by nabízenou práci přijal, mohl výživné hradit řádně a včas, přičemž prostředky na svoji obživu si obstarával pomocí příležitostných brigád, kdy příjem z nich nelze efektivně exekučně postihnout, přičemž v období od 27. 12. 2016 do 27. 1. 2018 byl ve výkonu trestu, kde vyživovací povinnost vůči svému synovi sice nahlásil, neučinil však žádné opatření, na základě kterého by bylo výživné zasíláno k rukám matky dítěte z výsluhového příspěvku, čímž se vyhýbal práci a záměrně zbavoval svých příjmů a ztěžoval tak vymáhání dlužného výživného srážkami ze mzdy či jiným způsobem výkonu rozhodnutí, a uvedeným jednáním vystavil svého syna spolu s jeho matkou tíživé sociální a finanční situaci, kterou byla nucena překonávat pomocí dávek hmotné nouze, a to příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení.

2. Za přečin uvedený v bodě 1) a za sbíhající se dvojnásobný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 8. 2017, č. j. 5 T 68/2017-168, byl odsouzen podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 8. 2017, č. j. 5 T 68/2017-168, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Za přečin uvedený v bodě 2) byl odsouzen podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného stanovení dohledu nad obžalovaným. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dluh na výživném a řádně platil výživné běžné.

4. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 11 To 229/2019, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému usnesení Krajského soud v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v rámci kterého uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.

6. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že před soudem prvního stupně proběhlo hlavní líčení dne 30. 5. 2019 a současně byl vyhlášen rozsudek, jakkoliv nebyly splněny podmínky pro konání hlavního líčení, neboť soud toto hlavní líčení nemohl bez souhlasu obviněného konat. V tomto ohledu uvedl, že předvolání k hlavnímu líčení bylo obviněnému doručeno dne 24. 5. 2019, lhůta 5 pracovních dní tedy uplynula dne 31. 5. 2019. Skutečnost, že o nařízení hlavního líčení v předešlých termínech (3. 4. 2020 a 23. 5. 2019) předvolání obviněný rovněž obdržel nic nemění na tom, že v době konání hlavního líčení nebyla dodržena lhůta podle § 198 odst. 1 tr. ř., neboť předchozí předvolání jsou pro posouzení lhůty irelevantní. Obviněný se navíc z hlavního líčení ze zdravotních důvodů omluvil a z jeho omluvy (i z předchozí korespondence) bylo zřejmé, že s konáním hlavního líčení ve své nepřítomnosti nesouhlasí, chce se k věci vyjádřit a omluva je současně žádostí o odročení hlavního líčení. Výslech obviněného před soudem je v případech projednávání trestného činu zanedbání povinné výživy nutný, neboť soud by měl obviněného vést k plnění vyživovací povinnosti a důsledně zkoumat majetkové a sociální poměry obviněného. Obviněný je dále toho názoru, že jeho omluva byla řádná, neboť trpěl vleklými zdravotními problémy již v minulosti a nelze tak dovozovat, že by se hlavnímu líčení vyhýbal. I v případě, že by soud toto podezření měl, mohl využít institutů k zajištění obviněného k hlavnímu líčení.

7. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněný toho názoru, že právní posouzení učiněné soudy prvního a druhého stupně není správné, když soudy nesprávně vyložily ustanovení § 196 odst. 2, 3 tr. zákoníku a nesprávně je aplikovaly na danou věc. Má za to, že prokázaný stav je v extrémním nesouladu s rozhodnutím soudu, resp. že soudy relevantní okolnosti vůbec nezkoumaly. Ve Věznici Plzeň mu bylo řečeno, že se o vše postarají, proto již výživné dále neřešil. I pokud by ve Věznici Praha-Ruzyně svou povinnost nenahlásil, nemohla s ohledem na shora uvedené tato okolnost naplnit ustanovení § 196 odst. 2 tr. ř. Obviněnému by totiž muselo být bez důvodných pochybností prokázáno, že povinnosti nenahlásil záměrně, to však není ani součástí skutkové věty. Rovněž samotné brigádní zaměstnávání nelze považovat za úmyslné aktivní vyhýbání se plnění povinností, když je nutné zohlednit i skutečnost, že obviněný vzhledem ke zdravotním komplikacím a zápisům v trestním rejstříku je jednoznačně osobou, která je znevýhodněna na trhu práce. Výživné navíc bylo vymáháno exekučně, stržení z výsluhového příspěvku tedy mohl zajistit exekutor. Je tedy nerozhodné, zda obviněný nahlásil vyživovací povinnost ve věznici. Obviněný dále poukazuje na to, že v daném případě soud nezkoumal poměry oprávněných osob, spokojil se pouze s důkazy o výplatě dávek a vyjádřením svědkyně K., že nezletilý je „stále nemocný“ a ona proto nemá možnost pracovat. Blíže však zdravotní stav nezletilého a poměry jeho matky nezkoumal, ač je to rozhodné pro stanovení skutečnosti, že se jednalo o stav nouze a zároveň, zda byl tento stav zaviněn obviněným.

8. Naposledy obviněný vytýká napadenému rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v platném znění to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a jímž mu byl uložen trest, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č. j. 11 To 229/2019-253, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel dále učinil návrh na rozhodnutí podle § 265o tr. ř., tedy odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

10. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

11. K námitkám obviněného z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že konkrétní námitky obviněného sice lze pod tento dovolací důvod formálně podřadit, nicméně se podle názoru státního zástupce jedná o argumentaci neopodstatněnou. V řízení před nalézacím soudem totiž byly splněny všechny formální i materiální podmínky pro vedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. ř. a současně z hlediska ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. neexistovaly překážky pro provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. S přihlédnutím k podmínkám podle § 202 odst. 2, 4 tr. ř., za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, poukázal státní zástupce na to, že obviněný P. F. převzal předvolání k hlavnímu líčení konanému 30. 5. 2019 dne 24. 5. 2019 a lhůta stanovená § 198 odst. 1 tr. ř. tak uplynula až dne 31. 5. 2019, nicméně obviněný byl před tímto termínem řádně předvolán na hlavní líčení v termínech 3. 4. 2019 a 23. 5. 2019 a v obou případech byla zákonná lhůta k přípravě zachována. Obviněný se v těchto případech z údajných zdravotních důvodů vždy omluvil těsně před konáním hlavního líčení, což soudy důvodně hodnotily jako jednání vykazující znaky obstrukcí.

12. Státní zástupce je dále toho názoru, že ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. nelze vykládat pouze na základě gramatické metody výkladu, ale je nutno zohlednit i logickou a zejména teleologickou metodu výkladu tohoto ustanovení trestního řádu. I když trestní řád přímo neřeší, zda je i v případech odročeného hlavního líčení nutné zachovat lhůtu k přípravě podle zmíněného zákonného ustanovení, je zcela zřejmé, že smyslem této lhůty je vytvořit obviněnému možnost k tomu, aby se seznámil s obžalobou a patřičně se připravil k hlavnímu líčení. Z výkladu a smyslu této lhůty je tedy možno dovodit, že ji bude nutné v případě opětovného předvolávání obviněného k hlavnímu líčení zachovat, to však pouze tehdy, pokud po odročení hlavního líčení nastaly v řízení a ve věci, která je projednávána, takové podstatné změny, o nichž obviněný před nařízením odročeného hlavního líčení nevěděl a přitom jsou pro jeho procesní postavení a možnosti zajištění jeho řádné obhajoby významné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 844/2010). Pokud je tento právní výklad ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. aplikován na konkrétní případ obviněného P. F., je zřejmé, že obviněný se k hlavnímu líčení, ke kterému byl řádně a včas předvoláván, opakovaně nedostavil. Tato hlavní líčení nebyla konána a z tohoto důvodu zde nedošlo k žádnému dokazování a k žádným změnám, pro něž by bylo namístě poskytnout obviněnému další lhůtu k přípravě. Takto měl v řízení před soudem dostatek času k přípravě své obhajoby a postup soudu tak nebyl v kolizi s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

13. Zároveň byly splněny i ostatní podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, kdy nelze podle státního zástupce souhlasit s paušálním vyjádřením dovolatele, že ve věcech trestního řízení pro přečin zanedbání povinné výživy by hlavní líčení mělo být konáno vždy v přítomnosti obviněného, neboť soud by měl obviněného vést k plnění vyživovací povinnosti a důsledně zkoumat jeho majetkové a sociální poměry. Státní zástupce souhlasí s názorem nalézacího i odvolacího soudu, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, tím spíše, že jeho předchozí jednání mělo zcela jednoznačně obstrukční znaky, což bylo i následně potvrzeno jeho přístupem k veřejnému zasedání odvolacího soudu.

14. Pokud byla obviněnému řádně doručena obžaloba, jeho trestní stíhání bylo řádně zahájeno, byl už předtím vyslechnut a byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, pak je státní zástupce toho názoru, že v této trestní věci byly splněny všechny formální i materiální podmínky pro vedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. ř., když současně z hlediska ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. neexistovaly překážky pro provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.

15. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce nejprve zdůraznil, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a zároveň provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).

16. K námitkám dovolatele, že nebyl naplněn znak objektivní stránky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v „úmyslném vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat jiného“ a znaku objektivní stránky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku spočívající ve „vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze“ pak uvedl, že s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti v trestní věci obviněného se nelze s jeho námitkami ztotožnit.

17. Nalézací soud skutkové okolnosti, ve kterých spatřoval naplnění prvního uvedeného znaku předmětného trestného činu, ve výroku rozsudku podrobně popsal a vyjádřil zde i subjektivní stránku tohoto trestného činu. Oba soudy pak zcela zjevně naplnění uvedeného znaku objektivní stránky předmětného trestného činu, spočívajícího v úmyslném vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat jiného, hodnotily nejenom jako dovolatel selektivně v jednotlivých formách jeho jednání, ale také v celém kontextu jeho delší dobu trvajícího protiprávního jednání. Takto tedy soudy zcela správně za úmyslné vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vůči poškozeným vyhodnotily to, že po celé předmětné období obviněný nikde oficiálně nepracoval, nebyl evidován jako osoba samostatně činná, nebyl ani evidován na příslušném úřadu práce, čímž nevytvořil ani základní podmínku pro případné vyplácení dávek podpory v nezaměstnanosti. Obviněný si prostředky pro svoji obživu obstarával pomocí nikde neevidovaných příležitostných brigád, kdy příjem z těchto brigád nebylo možno efektivně exekučně postihnout, přestože exekuce pro účely vymáhání výživného probíhala, a v době výkonu trestu vyživovací povinnosti nenahlásil a zejména neučinil ani žádné opatření, na základě kterého by bylo výživné zasíláno z výsluhového příspěvku, který pobíral (naopak si tento příspěvek nechal po dobu výkonu trestu odnětí svobody zasílat na depozitní účet). Z jednotlivých těchto jeho aktivních kroků hodnocených v kontextu celého předmětného období vyplývá (a soudy bylo uzavřeno), že se obviněný vyhýbal práci a záměrně se zbavoval svých příjmů a ztěžoval tak současně exekuční postih svých příjmů. Činil tak přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to v případě, že by se primárně tímto jednáním chtěl vyhnout jiným exekučním řízením, která v tu dobu proti němu byla vedena.

18. Pokud jde o námitky obviněného proti kvalifikované skutkové podstatě trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku, uvedl státní zástupce, že pokud soudy naplnění znaku spočívajícího ve „vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze“ spatřovaly ve zjištěném skutkovém stavu, kdy oprávnění byli protiprávním jednáním obviněného vystaveni tíživé sociální a finanční situaci, kterou byla matka nucena překonávat zejména pomocí dávek hmotné nouze, a to příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení, zcela zjevně nepochybily, a to s ohledem na skutečnosti zjišťované z výpovědi svědkyně K. k jejím osobním a majetkovým poměrům.

19. Také námitka obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů je podle názoru státního zástupce zjevně neopodstatněná. Dovolatel v rámci svého odvolání a ani v podaném dovolání nenavrhl žádný konkrétní důkaz a nesdělil ani, co by tento důkaz měl prokazovat, resp. jakým způsobem by mohl změnit skutková zjištění soudů, pokud jde o zkoumání zdravotního stavu nezletilého a poměry jeho matky. Soudem provedené důkazy svědčící o stavu nouze oprávněných nebyly nijak zpochybněny a jsou podle názoru státního zástupce dostatečným podkladem pro zjištěné skutkové závěry promítnuté do výroku o vině předmětného rozsudku nalézacího soudu.

20. Ze všech těchto důvodů je státní zástupce toho názoru, že hmotněprávní posouzení skutků ze strany soudů obou stupňů ohledně naplnění objektivní stránky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku bylo správné a odůvodněné a proto navrhl, aby dovolání obviněného v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto a bylo tak učiněno v neveřejném zasedání za jeho souhlasu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

22. V tomto ohledu shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

25. V obecné rovině dále platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného jeho obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. K těmto dovolacím důvodům považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině uvést následující.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo u veřejného zasedání.

28. Citované ustanovení tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna a obviněný (obžalovaný) tím byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl zejména vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 LPS).

29. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné dále dodat, že tento dovolací důvod spočívá ve třech různých okolnostech: 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174 až 3175). V této trestní věci nedošlo k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného z procesních důvodů, tedy podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, a poté rozhodl o zamítnutí jeho odvolání podle § 256 tr. ř. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou dále specifikovaného případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

31. Výjimkou z uvedeného pravidla je již zmíněná situace, tedy pokud jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS), pak by mohl být zásah Nejvyššího soudu do hodnocení skutkového stavu z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně zjištěny, odůvodněn.

32. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených teoretických východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV.

Důvodnost dovolání

33. Námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. sice bylo možné pod tento dovolací důvod formálně podřadit, nejedná se však o námitky opodstatněné. Obviněným uplatněné námitky nemohli obstát jednak při konfrontaci s příslušnými ustanoveními trestního řádu upravujícími podmínky pro konání hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jednak v konfrontaci s konkrétními skutečnostmi vyplývajícími ze spisového materiálu.

34. V nepřítomnosti obžalovaného může soud konat hlavní líčení za podmínek upravených v § 202 odst. 2, 4 tr. ř. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. může soud v nepřítomnosti obžalovaného konat hlavní líčení tehdy, pokud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, obžaloba mu byla řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1). Podle § 202 odst. 2 tr. ř. nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

35. Pokud jde o otázku včasnosti předvolání obviněného k hlavnímu líčení, tu upravuje § 198 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení stanoví předseda senátu den hlavního líčení tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě, kdy tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá.

36. S ohledem na výše uvedené je Nejvyšší soud toho názoru, že i když ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. či jiné ustanovení tohoto procesního předpisu neřeší, zda je i v případech odročeného hlavního líčení nutné zachovat lhůtu k přípravě podle zmíněného zákonného ustanovení, je zřejmé, že smyslem uvedené lhůty je dát obviněnému možnost se seznámit s obžalobou a připravit svoji obhajobu na hlavní líčení. Současně lze také z výkladu a smyslu této lhůty dovodit, že tuto lhůtu bude nutné zachovat v případě opětovného předvolávání obviněného k hlavnímu líčení, a to v situaci, jestliže po odročení hlavního líčení nastaly v projednávané trestní věci takové podstatné změny, o nichž obviněný před nařízením odročeného hlavního líčení nevěděl a přitom jsou pro jeho procesní postavení a možnosti zajištění jeho řádné obhajoby významné. K těmto otázkám se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil, a to např. v usnesení ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, či usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 844/2010.

37. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že obviněný převzal předvolání k hlavnímu líčení nařízeného na 30. 5. 2019 dne 24. 5. 2019. Je tedy skutečností, že lhůta stanovená ustanovením § 198 odst. 1 tr. ř. sice uplynula až dne 31. 5. 2019, avšak uvedené zjištění je nutné konfrontovat s tím, že obviněný byl před tímto termínem hlavního líčení řádně předvolán již na jiné termíny hlavního líčení, a to na dny 3. 4. 2019 a 23. 5. 2019, kdy v obou případech byla zákonná lhůta k přípravě obviněnému zachována. Pokud v rámci těchto hlavních líčení, neboť nebyla konána, nedošlo k žádnému dokazování, nebylo nutné poskytnout obviněnému další lhůtu k přípravě obhajoby, neboť pro tuto měl v předchozí době dostatek času. Je zřejmé, že v tomto ohledu obviněný nebyl nijak zkrácen ve svém právu na obhajobu a v konečném důsledku ve svém právu na spravedlivý proces. Jestliže se obviněný (opakovaně) omluvil těsně před hlavního líčení konaného dne 30. 5. 2020 z údajných zdravotních důvodů, pak již jeho jednání v tomto případě soudy důvodně vyhodnotili jako obstrukční.

38. Pokud jde o jeho námitku, že v řízení pro přečin zanedbání povinné výživy by hlavní líčení mělo být konáno vždy v přítomnosti obviněného, neboť soud by se měl výslechem obviněného z hlediska jeho vyživovací povinnosti zabývat jeho majetkovými a sociálními poměry, lze zcela souhlasit s názorem nalézacího i odvolacího soudu, že zejména v situaci, kdy obviněný v tomto ohledu vypovídal v přípravném řízení, bylo možno věc spolehlivě rozhodnout i bez jeho přítomnosti. Správnost postupu nalézacího soudu dokládá i zjištění, že obstrukční jednání obviněného bylo následně potvrzeno i jeho přístupem k veřejnému zasedání u odvolacího soudu.

39. Pouze pro úplnost a na závěr odůvodnění neopodstatněnosti dovolaní obviněného z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze uvést, že tento dovolací důvod nemůže být naplněn i s ohledem na to, že i ostatní podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného byly splněny. Obviněnému byla řádně doručena obžaloba, jeho trestní stíhání bylo řádně zahájeno, obviněný byl ke skutečnostem kladeným mu za vinu vyslechnut a byl také upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování.

40. Lze tedy shrnout, že v této trestní věci byly splněny všechny formální i materiální podmínky pro vedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. ř., v situaci, kdy provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nebránily překážky podle ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř.

41. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na něj na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze uvést, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají jednak námitky obviněného vztahující se k otázce naplnění objektivní stránky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, a to konkrétně znaku „úmyslného vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat jiného“, jednak znaku objektivní stránky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku spočívajícího ve „vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze“.

42. Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.

43. Podle ustálené judikatury se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné vyživovací povinnosti zejména ten, kdo za tímto účelem bezdůvodně mění zaměstnání, navazuje jen krátkodobé pracovní poměry, přičemž při nástupu do nového zaměstnání záměrně zamlčí, že má vyživovací povinnost, nezajímá se o zaměstnání proto, aby znemožnil případný exekuční postih příjmu, bezdůvodně snižuje pracovní výkon za účelem dosažení nižších výdělků, zejména soustavným vynecháváním pracovních směn a soustavným vyhýbáním se práci spojené zpravidla s příživnickým způsobem života, apod.

44. Tato východiska vztahující se k posouzení uvedeného znaku objektivní stránky trestného činu podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku je nutné konfrontovat s konkrétními skutkovými okolnostmi v trestní věci obviněného P. F. Ta spočívají podle skutkových závěrů obou nižších soudů v tom, že „po celé uvedené období bylo v možnostech a schopnostech obviněného hradit výživné řádně a včas, neboť po celé prověřované období pobíral výsluhový příspěvek Ministerstva vnitra, jehož výše se pohybovala od 8.076 Kč do 9.775 Kč čistého, a ačkoliv neměl žádné zdravotní omezení, nikde oficiálně nepracoval, ani nebyl evidován jako OSVČ a ani nebyl evidován na příslušném úřadu práce, ačkoli tento úřad evidoval dostatek volných pracovních míst odpovídajících jeho vzdělání a kvalifikaci, s dostatečným příjmem, ze kterého by pokud by nabízenou práci přijal, mohl výživné hradit řádně a včas, přičemž prostředky na svoji obživu si obstarával pomocí příležitostných brigád, kdy příjem z nich nelze efektivně exekučně postihnout …“. S ohledem na tato skutková zjištění se nelze s námitkami obviněného ztotožnit.

45. Je zřejmé, že oba nižší soudy se otázce naplnění předmětného znaku objektivní stránky předmětného trestného činu věnovaly a hodnotily ji v celém kontextu a době trvajícího protiprávního jednání. Soudy se tak zabývaly a hodnotily zjištění, že po celé předmětné období obviněný nikde oficiálně nepracoval, nebyl evidován jako osoba samostatně činná, nebyl ani evidován na příslušném úřadu práce, čímž nevytvořil ani základní podmínku pro případné vyplácení dávek podpory v nezaměstnanosti. Zabývaly se také tím, že obviněný si prostředky pro obživu obstarával pomocí nikde neevidovaných příležitostných brigád, kdy příjem z nich nebylo možno efektivně exekučně postihnout (přesto, že exekuce pro účely vymáhání výživného probíhala). Soudy hodnotily i počínání obviněného v době výkonu trestu, kdy obviněný vyživovací povinnost nenahlásil a zejména neučinil ani žádné opatření, na základě kterého by bylo výživné zasíláno z výsluhového příspěvku, který pobíral (obviněný si naopak tento příspěvek nechal po dobu výkonu trestu odnětí svobody zasílat na depozitní účet). Pokud tedy byla soudy zohledněna tato podoba jeho jednání, lze uzavřít, že obviněný ve smyslu uvedeného znaku skutkové podstaty podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku jednal, a to tím, že se vyhýbal práci, záměrně se zbavoval svých příjmů a současně ztěžoval případný exekuční postih svých příjmů. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu takto obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

46. Z hlediska druhé námitky obviněného lze uvést, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten pachatel, který vydá činem uvedeným v odstavci 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze.

47. Podle ustálené judikatury je „stavem nebezpečí nouze“ situace, kdy si oprávněná osoba, pokud by se jí nedostalo pomoci, sama nemůže opatřit základní prostředky k životu, přičemž ve smyslu této skutkové podstaty jedná pachatel i tehdy, pokud byla hrozící nouze odvrácena matkou dítěte na úkor jejích vlastních potřeb a při mimořádném pracovním vypětí, popř. poskytnutím státního příspěvku na výživu dítěte.

48. I tato východiska vztahující se k judikaturnímu posouzení uvedeného znaku objektivní stránky trestného činu podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku je nutné konfrontovat s konkrétními skutkovými okolnostmi v trestní věci obviněného, která spočívají v tom, že v případě obou posuzovaných trestných činů obviněný svým jednáním „vystavil svého syna a jeho matku tíživé sociální a finanční situaci, kterou byla matka nucena překonávat pomocí dávek hmotné nouze, a to příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení“.

49. Uvedená skutková zjištění mají podklad ve výpovědi svědkyně K. a ve zjištění, že tato žije se svým synem sama, že tento je stále nemocný, že pro něho nemá hlídání a ona tak nemá možnost pracovat a musí být vedena na úřadu práce. Svědkyně zmínila i zdravotní problémy svého syna a s tím zvýšené náklady, či tu skutečnost, že ji živí její rodiče, kteří jí kupují nejen jídlo a léky, ale poskytují i finanční prostředky ve výši asi 4 až 5 tisíc Kč měsíčně.

50. Pokud tedy i v tomto byly všechny shora uvedené skutečnosti soudy zohledněny a promítnuty do skutkové věty rozsudku, bylo možné uzavřít, že obviněný ve smyslu uvedeného znaku skutkové podstaty podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku jednal, neboť vydal činem uvedeným v odstavci 2 oprávněnou osobu (v dané trestní věci dvě osoby), stavu nebezpečí nouze. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu opět obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

51. Poslední relevantní námitkou obviněného je námitka obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů, za které obviněný považuje absenci zkoumání zdravotního stavu nezletilého a poměry jeho matky jako zásadní skutečnosti významné pro objektivní posouzení toho, že se v dané věci jednalo o stav nouze a zároveň, zda byl tento stav zaviněn obviněným. Ani tato námitka však není opodstatněná.

52. V souvislosti s uvedenou námitkou je nutné konstatovat, že Nejvyšší soud je vázán nejen uplatněnými dovolacími důvody, ale také jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Je zjišťováno, že obviněný v rámci svého dovolání nenavrhl žádný konkrétní důkaz a neuvedl, co by tento důkaz měl prokazovat, resp. jakým způsobem by mohl změnit skutková zjištění soudů (takový důkazní návrh neuvedl ani v rámci odvolacího řízení).

53. Jeho námitka přitom není důvodná ani po věcné stránce, neboť podle názoru Nejvyššího soudu soudy obou stupňů v naznačeném směru v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a zároveň provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Nalézacím soudem provedené důkazy (zejména výslech svědkyně K., listinné důkazy v podobě zprávy Úřadu práce v Kolíně) jednoznačně svědčí o stavu nouze oprávněných osob a tyto důkazy jsou dostatečným podkladem pro zjištěné skutkové závěry a v návaznosti na ně i pro závěry právní.

54. Lze tedy uzavřít, že soudy obou stupňů posoudily objektivní stránku trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2, 3 tr. zákoníku z hlediska hmotněprávního posouzení správně.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

55. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněného podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. jsou ve svém souhrnu námitkami zjevně neopodstatněnými. Pokud obviněný jako dovolatel neuplatnil důvodně žádné formálně relevantní námitky v rámci uvedených dovolacích důvodů, pak není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného proto bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

56. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

VI.

K návrhu na odložení výkonu rozhodnutí

57. Pokud jde o podnět, který obviněný učinil v rámci svého dovolání, tedy aby Nejvyšší soud za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

JUDr. Aleš Kolář

zpracoval

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru