Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 846/2017Usnesení NS ze dne 26.07.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.846.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 846/2017-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 6 To 30/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 216/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 34 T 216/2016, byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 6. 2016, č. j. 13 T 59/2016-68, který nabyl právní moci dne 22. 9. 2016, byl podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 6. 2016, č. j. 13 T 59/2016-68, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému způsobenou škodu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 6 To 30/2017, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že svým jednáním nenaplnil zejména subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Jeho jednání od počátku směřovalo ke koupi vozidla pro poškozeného, avšak v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých, z obchodu nakonec sešlo. Míra zavinění nebyla naplněna ani ve formě nepřímého úmyslu, natož pak úmyslu přímého. Obviněný dále namítl, že odvolací soud měl jeho odvolání vyhovět i vzhledem k zásadní procesní vadě, kdy nalézací soud dostatečně nereflektoval právo obžalovaného souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem obvinění a k těmto se podrobně vyjádřit. Soudy rovněž podle obviněného nepostupovaly v souladu s principem ultima ratio. Poškozený totiž měl možnost podat civilní žalobu a podáním trestního oznámení si zjednodušil svoji důkazní situaci a snížil své náklady. V civilním řízení by byl navíc obviněný sankcionován formou náhrady nákladů řízení, a pokud by nebyl odsouzen k trestu odnětí svobody, a tím omezen ve své ekonomické aktivitě, usnadňovalo by to dobytnost pohledávky poškozeného. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že soudy zamítly jeho návrhy na doplnění důkazů.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 3. 2017, č. j. 6 To 30/2017-265, a též rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 12. 2016, č. j. 34 T 216/2016-222.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ani Okresního soudu ve Zlíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Pokud obviněný poukazoval na absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, jde o námitku z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu relevantní. Nelze však přehlédnout, že obviněný ve své argumentaci důsledně nerespektoval související skutkové závěry soudů, když argumentoval tím, že jeho jednání od počátku směřovalo ke koupi vozidla pro poškozeného, ale z obchodu sešlo v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli. Přitom podle zjištění soudů obviněný už od počátku věděl, že svému slibu obstarat vozidlo nedostojí, peníze ve skutečnosti od poškozeného vylákal pro vlastní potřebu, z důvodu řešení své bezútěšné finanční situace. Soudy své závěry opřely zejména o zjištění, že poškozeným poskytnuté peníze ve výši přibližně 120.000 Kč zcela neodpovídaly ceně přislíbeného typu ojetého vozidla dovezeného ze zahraničí, která se pohybovala kolem 300.000 Kč. Obviněný vzhledem ke své finanční situaci nebyl schopen takto významný rozdíl v ceně doplatit ze svého s eventuálním pozdějším doplatkem poškozeným. Obviněný navíc po převzetí první částky ve výši 83.500 Kč ujišťoval poškozeného, že s vozidlem je vše v pořádku, a teprve po poskytnutí doplatku ve výši 35.000 Kč začal tvrdit, že se mu vozidlo nezdá a z prodeje sejde. Důvody, proč koupě vozidla nebyla realizována, pak obviněný vysvětloval jinak poškozenému, jinak P. K. a jinak M. F. Celou situaci dokresluje zjištění, že obviněný přestal být pro poškozeného kontaktní poté, kdy tento přistoupil na koupi zcela jiného vozidla, které mu obviněný posléze ke koupi nabídl. Na tomto skutkovém základě nelze úspěšně rozporovat závěr soudů, že obviněný jednal zaviněně, konkrétně ve formě úmyslu. Související dovolací argumentace obviněného proto není přiléhavá a nemohla být shledána opodstatněnou.

Mimo deklarovaný dovolací důvod stojí námitka obviněného, že mělo dojít k zásadní procesní vadě v souvislosti s jeho výslechem, kdy mu nebylo umožněno souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem obvinění a k těmto se podrobně vyjádřit, neboť soud do jeho výpovědi opakovaně vstupoval a přerušoval ji. Nad rámec přezkumné povinnosti k tomu Nejvyšší soud uvádí, že z protokolu o hlavním líčení naznačená pochybení nevyplývají. Pro výslech obviněného obecně platí, že obviněnému musí být umožněno, aby nejdříve sám souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem obvinění. Souvislé vylíčení skutečností obviněným však může být přerušeno, jestliže se zřetelně odchyluje od předmětu výslechu. V projednávané věci se jedná právě o případ, kdy se výpověď obviněného odchylovala od předmětu obvinění, a právě z tohoto důvodu soud jeho výpověď přerušoval a svými dotazy se ji snažil vrátit k předmětu věci. Rozhodně tak nelze říci, že by postupem soudu bylo porušeno právo obviněného na vlastní obhajobu. Námitka obviněného proto nemohla být shledána opodstatněnou.

Pokud obviněný dále namítal porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, pak se sice jedná o námitku obecně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, v konkrétním případě však nemohla být úspěšná. Jednání obviněného naplnilo všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu a výše způsobené škody zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Uplatnění principu ultima ratio sice přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti a kde by ochrana konkrétního právního statku byla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na druhou stranu tento princip nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku či závazkových vztahů (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci by mimotrestní způsob řešení vztahu mezi obviněným a poškozeným cestou civilního soudního řízení neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotnému poškozenému, tak ani společnosti jako celku.

Konečně nebylo možné přisvědčit ani výhradám obviněného, že soud prvního stupně zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování ohledně skutečností prokazujících vrácení finančních prostředků poškozenému. Takové výhrady by mohly být v rámci dovolacího řízení zvažovány toliko v případě existence tzv. opomenutých důkazů. O takový případ však v projednávané věci nejde, když lze plně odkázat na podrobné, logické a přesvědčivé zdůvodnění postupu obou soudů v příslušných částech obou napadených rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 26. 7. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru