Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 839/2019Usnesení NS ze dne 14.08.2019

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.839.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 839/2019-437

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. Š., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 67 To 22/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 92/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 5 T 92/2018, byl obviněný J. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a dále přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a podle § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání obviněného a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. 67 To 22/2019, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného i státní zástupkyně zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 2. 2019 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Podle obviněného popírají skutková zjištění soudů obou stupňů zásady spravedlivého řízení. Jsou totiž v extrémním nesouladu s jejich právními závěry. Blíže k tomu uvedl, že z kamerového záznamu a z výpovědi dovolatele je zřejmé, že tomu bylo naopak a poškozený J. P. nečekaně a brutálně napadl obviněného. Soudy nedostatečně posoudily skutečnost, že obviněný po útoku poškozeného krvácel, přišel o přední zuby, motala se mu hlava a bylo mu špatně. Podle něj měl lehký otřes mozku a tento stav následně ovlivnil jeho jednání. Namítl, že soudy nevyvrátily jeho tvrzení, že mu poškozený opakovaně slovně vyhrožoval, že proti němu použije nůž a že ho zabije. Obviněný se bál o svůj život, byl otřesen, a pokud vedl nějaké údery směrem k poškozenému, nemířil mu na hlavu. Podle něj se v takové situaci nemohl dopustit pokusu přečinu ani v úmyslu nepřímém. Oproti poškozenému je navíc méně fyzicky zdatný. Proti jeho tvrzení stojí pouze výpověď svědka M., který dlouhodobě žije na ulici a je závislý na alkoholu, přičemž jeho výpověď označil za nevěrohodnou. Tento svědek si navíc pamatoval pouze část skutkového děje a přítomné osoby popsal dosti zmateně. Není proto zřejmé, zda nepopisoval jiný incident. Obviněný dále popsal charakter a závažnost jeho zranění a zranění poškozeného. Namítl, že soudy nepřihlížely k tomu, že ne každé fyzické napadení občana, i když se ho dopustil pachatel veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Je nutné posoudit, za jakých okolností byl čin spáchán, intenzitu útoku a způsob jeho provedení. Stejně důležité je posouzení osoby pachatele a následků jeho jednání. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. V případě jeho jednání byla odezva veřejnosti nulová, incident se odehrál na místě, kde jsou takové konflikty běžné a pravidelné, veřejnost je na ně zvyklá a nikoho nepohoršují. Následky svého jednání hodnotil jako minimální. Domnívá se, že přisouzený skutek měl být posouzen jako přestupek a nikoli jako trestný čin. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nalézací soud pečlivě posuzoval okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch. Výhružky poškozeného a jeho zdravotní stav soudy neobjasnily vůbec. Podle dovolatele bylo cílem trestního řízení jeho předání k výkonu trestu do Slovenské republiky. Závěrem odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 67 To 22/2019, v celém rozsahu, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 5 T 92/2018, a aby podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil případně i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a aby Nejvyšší soudu podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že v podstatné části dovolací argumentace obviněný vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání vycházel z pozměněného skutkového stavu, který prezentoval tak, aby vylepšil své postavení a situoval se do role oběti. Za tím účelem některé důkazy pominul, znevěrohodnil nebo upozadil jejich význam. Zcela v rozporu s provedenými důkazy argumentoval svým údajným nepříznivým zdravotním stavem. Z provedených důkazů však nebylo možné u něho potvrdit vyražení zubů či jiné poranění čelisti ani otřes mozku. Důkazní podklad nemělo ani tvrzení, že jednal ve strachu. Chování obviněného zachycené na kamerových záznamech bylo opakem bázlivého chování. Taktéž nebylo možné potvrdit fyzickou převahu poškozeného. Obviněný se snažil důkazní stav podávat výhradně tak, že proti jeho výpovědi stojí pouze výpověď svědka O. M. Státní zástupce dále uvedl, že v dané věci nenastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Za případ extrémního nesouladu totiž nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované v § 2 odst. 6 trestního řádu, ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč jsou odvoditelné z obsahu provedených důkazů postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy v tomto ohledu podle státního zástupce nikterak nepochybily, jejich skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. K námitce absence úmyslného zavinění státní zástupce uvedl, že při posuzování daného trestného činu není podstatné, zda poškozenému vznikla újma na zdraví v podobě poruchy zdraví, ale to, že k takovému následku směřovalo jednání obviněného. Při posuzování, zda úmysl pachatele směřoval k ublížení na zdraví poškozeného, bylo nutné se zabývat vlastní intenzitou útoku a dalšími okolnostmi – jednalo se o předchozí konflikt mezi obviněným a poškozeným, ukončení tohoto konfliktu ze strany poškozeného a jeho zjevná neochota s obviněným dál cokoli řešit, jeho zaujetí polohy v sedu na lavičce s předkloněnou hlavou, setrvalá snaha obviněného se k poškozenému přiblížit a zaujmout vhodnou polohu k útoku, intenzita vedeného útoku a jeho opakování, atd. Dále se státní zástupce vyjádřil, že o naplnění objektivních znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku vyjádřené slovy … spáchání činu veřejně a na místě veřejnosti přístupném … není v daném případě pochyb. Obviněný totiž napadl poškozeného před několika lidmi a na jednom z nejfrekventovanějších míst hlavního města Prahy, kudy se pohybuje valná většina cestujících přijíždějících vlakem. Takovéto jednání není veřejností vnímáno jako standardní a obviněný jím narušil veřejný klid a pořádek. Ani námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe nelze považovat za opodstatněnou. V posuzovaném případě totiž nevznikly žádné pochybnosti o tom, že čin obviněného byl natolik škodlivý, že bylo na místě použít prostředky trestního práva. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu uvedl, že procesní podmínky stanovení pro rozhodnutí odvolacího soudu byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu. Rovněž neshledal existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí.

Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako dovolání zjevně neopodstatněné. Vyjádřil přitom souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

V návaznosti na vyjádření státního zástupce obviněný zaslal svou repliku. V té zopakoval své původní námitky a částečně je rozvedl.

Obviněný J. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla založena z velké části na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Ve svém dovolání některé důkazy pominul, znevěrohodnil nebo upozadil jejich význam tak, aby prosadil pro něj příznivější skutková zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že byl v dané věci v podstatě obětí on, jelikož jej poškozený J. P. nečekaně a brutálně napadl a on jednal pouze ze strachu, dále stran toho, že soudy nedostatečně posoudily jeho zdravotní stav po útoku poškozeného, že poškozený byl více fyzicky zdatný nebo že výpověď svědka M. je nevěrohodná a možná svou výpovědí popisoval jiný incident. K tomu soud dodává, že všechny tyto námitky jsou v rozporu s provedenými důkazy. Soudy v daném ohledu nikterak nepochybily, jejich skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a nelze proto hovořit o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

Oba soudy se rovněž náležitě zabývaly posouzením naplnění subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu. Při posuzování naplnění subjektivní stránky není podstatné, zda poškozenému vznikla újma na zdraví v podobě poruchy zdraví, ale to, že k takovému následku směřovalo jednání obviněného. Nutné bylo zkoumat, zda úmysl pachatele směřoval k ublížení na zdraví poškozeného, intenzitu útoku a další podstatné okolnostmi týkající se provedení útoku. O naplnění objektivních znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku vyjádřeného slovy … spáchání činu veřejně a na místě veřejnosti přístupném … rovněž není v daném případě pochyb. Obviněný totiž napadl poškozeného před několika lidmi a na velice frekventovaném místě v Praze. Takovéto jednání nemůže být veřejností vnímáno jako standardní a obviněný jím narušil veřejný klid a pořádek. Akceptovat nelze ani námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe. V daném případě totiž nevznikly žádné pochybnosti o tom, že čin obviněného byl natolik škodlivý, že bylo na místě použít prostředky trestního práva. Takový závěr vyplývá ze způsobu útoku, jeho intenzity, místa spáchání i počtu určených a možných anonymních svědků, na tak frekventovaném místě se nacházejících. Nalézací soud rovněž pečlivě posuzoval okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 8. 2019

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru