Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 839/2009Usnesení NS ze dne 04.11.2009

HeslaUstanovení obhájce
Obhajoba obviněného
KategorieA
Publikováno35/2010 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.839.2009.1
Dotčené předpisy

§ 40 tr. ř.

§ 40a tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 744/10


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 839/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2009 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 To 326/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 121/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 2 T 121/2006, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 odst. 1 tr. zák.

Toho se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustil tím, že:

„dne 19. 11. 2005 kolem 18.09 hod. v P. řídil vlastní osobní automobil VW Passat, ulicí S., označenou jako vedlejší komunikace, ve směru k ulici P. K., označenou jako hlavní pozemní komunikaci, a při najíždění do křižovatky s ulicí P. K. nerespektoval dopravní označení „Dej přednost v jízdě“, čímž porušil ust. § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a nedal přednost v jízdě z jeho levé strany jedoucímu osobnímu automobilu Citroën ZX, majitele V. Č., který řídila Mgr. I. Č., jež v důsledku střetu utrpěla hlubokou tržnou ránu levého kolena a zhmoždění levého kolenního kloubu s krevním výronem do dutiny kloubu, tedy zranění, která si obvykle vyžádají léčení v trvání 3-4 týdnů a její spolujedoucí L. Č. utrpěl pouze lehká poranění“.

Za to mu byl podle § 223 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Mgr. I. Č. a L. Č. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 To 326/2007, toto odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výhrady obviněného směřují v prvé řadě proti způsobu, jakým byl v řízení před soudem prvého stupně zastupován obhájcem JUDr. J. D., který mu byl soudem na jeho žádost ustanoven. Podle obviněného si jmenovaný obhájce od převzetí obhajoby počínal bez zájmu o jeho skutečnou obhajobu, například slyšeným znalcům nepoložil žádnou otázku, před soudem jej dokonce osočil, že neposlouchá jeho dobře míněné rady, a dokonce uvedl, že mezi nimi došlo k narušení důvěry. Podle obviněného měl nejpozději v tomto momentě samosoudce řízení přerušit a ustanovit mu obhájce jiného. V tom, že tak soud prvého stupně neučinil, spatřuje obviněný porušení svého práva na obhajobu, konkrétně čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Artico v. Italy (1980) a Goddi v. Italy (1984) s tím, že se rozlišuje mezi obhajobou de facto a obhajobou de iure.

Obviněný vyzdvihuje, že přes jeho žádost mu nebyl umožněn poslech zvukového záznamu z hlavního líčení, na jehož podkladě se domáhal doplnění protokolu o hlavním líčení, tak aby z něj byly zřejmé všechny výroky obhájce, avšak nebylo mu vyhověno. Obviněný poukazuje na to, že jmenovaný obhájce nevyvíjel dostatek iniciativy ani při zpracování odvolání, takže musel požádat městský soud o zproštění jeho povinnosti jej obhajovat a o ustanovení jiného obhájce.

Další část výhrad směřuje proti způsobu, jakým Městský soud v Praze přistoupil k hodnocení znaleckého posudku ústavu MBL C. E., který nechal obviněný pro účely odvolacího řízení vypracovat. Obviněný zdůrazňuje, že tento posudek dochází k podstatně odlišným závěrům než původní znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. P. T. Vyzdvihuje, že podle závěrů tohoto posudku měla poškozená Mgr. Č. jet rychlostí 64 km/hod., tedy vyšší nežli byla maximální rychlost v místě stanovená. Pokud by přijížděla rychlostí maximálně 50 km/hod., ke střetu by nedošlo. Dále lze podle jeho názoru z posudku dovodit, že reakce poškozené na možnost střetu byla nepřirozená a nemohl ji tudíž předpokládat. Zatímco svou výpověď hodnotí dovolatel z technického hlediska jako možnou, výpověď poškozené se podle něj jeví jako technicky nepřijatelná. S poukazem na tato tvrzení obviněný uzavírá, že na jeho straně chybí zavinění i příčinná souvislost se způsobeným následkem, když viníkem nehody je podle jeho přesvědčení naopak Mgr. Č., nesprávně vydávaná za poškozenou.

Zdůrazňuje dále, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání, tedy v posuzovaném případě nemohl předpokládat překročení povolené rychlosti Mgr. Č. Odkazuje přitom na rozhodnutí publikované pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě je podle judikatury naplněno jen v případě, že vytvoří takovou dopravní situaci, kdy řidič s předností v jízdě musí náhle měnit směr či rychlost jízdy, aby se vyhnul střetu.

Dovolatel konstatuje, že znalec Ing. Tůma sice zpracoval vyjádření k posudku podanému shora zmíněným ústavem, aniž by však vysvětlil diametrálně odlišné závěry svého posudku. Přitom metoda užívaná znalcem Ing. T. je podle obviněného zastaralá. Pochybení odvolacího soudu pak spatřuje v tom, že za této situace nevyhověl návrhu na vypracování revizního posudku, který by rozpory mezi oběma posudky vyjasnil. Podle jeho názoru se je městský soud sice snažil odstranit výslechem obou znalců, ale nepodařilo se mu to, přičemž bezdůvodně označil ústavní posudek za nepřesvědčivý.

Poukazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02, podle něhož ve své podstatě vadné zjištění skutkového stavu je ipso facto z pohledu práva hmotného i důvodem pro nesprávné právní posouzení, aniž by bylo možno tyto dvě roviny procesní činnosti vždy striktně oddělit. Dále zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, podle něhož nelze odmítat dovolání poukazující na flagrantní porušování procesních pravidel s odkazem na údajný nedostatek kompetence dovolacího soudu. Zmiňuje rovněž další nálezy Ústavního soudu, které se věnují tzv. neprávem opominutým důkazům (III. ÚS 258/99, resp. III. ÚS 177/04).

Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.

V úvodu svého vyjádření konstatuje, že obviněný deklarovaný dovolací důvod naplnil námitkou neexistence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem a dále tvrzením, že tato příčinná souvislost není kryta z jeho strany zaviněním. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné.

K otázce příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem uvádí, že ta je dána i v případě, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ale jednání pachatele přitom zůstává skutečností, bez níž by následek nenastal. V posuzovaném případě poškozená sice jela rychlostí 59-65 km/hod., tedy rychlostí překračující povolenou rychlost 50 km/hod., za rozhodné ovšem považuje, že na vzniklou situaci reagovala včas a adekvátně a střetu vozidel nemohla zabránit ani v případě, že by maximální povolenou rychlost nepřekročila. Toto překročení se podle nejvyšší státní zástupkyně mohlo podílet na intenzitě střetu a tím i na charakteru poranění poškozené, ale nic to nemění na tom, že základní příčinou nehody i zranění utrpěných poškozenou bylo nedání přednosti v jízdě obviněným. Průběh příčinné souvislosti je podle ní v hrubých rysech zachován i za situace, kdy na jednání obviněného poškozená reagovala brzděním a stržením svého vozu do protisměru, ačkoliv kdyby chladnokrevně pokračovala v jízdě ve svém jízdním pruhu, vozidlo obviněného by nejspíše o několik centimetrů minula.

Naopak námitky týkající se chování a kvality obhajoby ustanoveného obhájce JUDr. D. se podle jejího názoru obsahově zcela míjejí s dovolacím důvodem podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. i s ostatními dovolacími důvody.

V předmětné věci nelze podle ní dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. K výhradám obviněného vůči vyhodnocení znaleckých posudků odvolacím soudem pak uvádí, že znalecký posudek podléhá hodnocení soudem postupem dle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž ne každá rozdílnost znaleckých posudků musí být důvodem pro vypracování posudku revizního. Navíc z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že v technických veličinách, které přísluší znalcům hodnotit, se oba posudky přibližně shodovaly. Pokud však některé závěry posudků byly založeny na hodnocení důkazů znalci, soud k nim nemohl přihlížet.

V petitu svého vyjádření navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Na toto vyjádření reagoval dovolatel písemnou replikou zpracovanou jeho obhájkyní. Především doplnil, že obhájce JUDr. J. D. očividně před soudem demonstroval neochotu jej hájit a vztah nedůvěry mezi ním a obviněným. Z podnětu stížnosti obviněného byl také uznán kárnou komisí České advokátní komory vinným kárným proviněním. Obviněný také poukázal na závěry znaleckého posudku vypracovaného pro potřeby probíhajícího řízení o náhradu škody, z nichž plyne, že pokud by poškozená nepřejela do proti směru, ke střetu by patrně nedošlo. V další části repliky se shodně jako v textu podaného dovolání poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí, která jsou zmíněna výše v pasáži rekapitulující obsah dovolání obviněného.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, jestli důvody uváděné dovolatelem M. K. lze považovat za některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle § 265i odst. 3 tr. ř.

V rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Jak již konstatovala ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, v souladu s všeobecně respektovanou judikaturou se tím myslí skutek, tak jak byl soudy zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03). Přestože původní výklad mezí tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud definoval tak, že jeho prostřednictvím nelze napadat porušení procesních předpisů, v důsledku rozhodování Ústavního soudu je nyní tento výklad poněkud širší, tak například jako námitka naplňující uvedený dovolací důvod se akceptuje i námitka porušení procesních předpisů, pokud se mělo jednat o porušení esenciálních zásad spravedlivého procesu (fair trial) ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ta by totiž ve svých důsledcích měla nepochybně určující negativní dopad i na správnost právního posouzení takto zjištěného skutku (k tomu viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04).

Nejvyšší soud se proto v tomto ohledu neztotožnil s vyjádřením nejvyšší státní zástupkyně a v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se věcně zabýval i procesní námitkou obviněného směřující proti způsobu, jakým jej obhajoval před soudem prvého stupně ustanovený obhájce JUDr. J. D. Obviněný zdůrazňoval jeho pasivitu, invektivy vůči jeho osobě, které pronášel i před nalézacím soudem, a to, že mu vyjádřil nedůvěru jako svému klientovi. Porušení svého práva na obhajobu a současně pochybení soudu prvého stupně spatřoval dovolatel v tom, že obvodní soud za této situace nezprostil JUDr. J. D. povinnosti jej obhajovat a neustanovil mu obhájce jiného.

Nejvyšší soud se ztotožnil s dovoláním obviněného potud, že způsob výkonu obhajoby JUDr. J. D., tak jak je zachycen v protokolu o hlavním líčení před Obvodním soudem pro Prahu 2, skutečně svědčí o porušení etických pravidel výkonu obhajoby jmenovaným obhájcem, když z jeho projevů je zřejmá určitá averze vůči obviněnému. Pro posouzení důvodnosti dovolání však bylo relevantní, zda bylo na obvodním soudu, aby na tuto situaci reagoval a pokud tak neučinil, zda tím došlo k porušení práva obviněného na obhajobu.

Nejvyšší soud přitom bral v úvahu i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) a judikaturu Ústavního soudu.

Pokud jde o rozhodnutí Soudu zmíněné v dovolání obviněného, týkaly se případů, které nebyly zcela identické s nyní posuzovaným případem. V případě Goddi v. Italy shledal Soud porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy italskými soudy v situaci, kdy o jednání odvolacího soudu nebyl vyrozuměn obhájce, jehož si obviněný zvolil, a účastnil se jej toliko obhájce ustanovený krátce před samotným jednáním, který neměl možnost se na jednání adekvátně připravit, takže takovou obhajobu shledal Soud jako zcela formální.

V dalším, dovolatelem citovaném případě, Artico v. Italy, shledal Soud rovněž porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. To spočívalo v tom, že stěžovateli sice byl ustanoven obhájce, který však vzhledem k dalším závazkům a zdravotnímu stavu žádal, aby jeho ustanovení bylo zrušeno. Ve věci obhajoby stěžovatele ničeho neučinil, pouze k jeho žádosti požádal o ustanovení náhradního obhájce, které však nebylo vyhověno. Soud mimo jiné konstatoval, že stěžovatel měl v rámci práva na obhajobu právo nejen na to, aby mu byl obhájce ustanoven, ale na jeho faktickou pomoc („assistance“). Porušení tohoto práva shledal Soud v tom, že italské soudy nereagovaly na to, že ustanovený obhájce stěžovatele zůstal ve věci zcela nečinný.

Ani judikatura Ústavního soudu nepodporuje argumentaci dovolatele. Tak např. v odůvodnění svého usnesení sp. zn. II. ÚS 688/05 Ústavní soud uvedl : „Stát, a tedy ani orgány činné v trestním řízení, nenesou v případě ustanoveného obhájce odpovědnost za způsob provádění obhajoby, a dokonce ani za její nedostatečné vykonávání. Obecný soud není oprávněn posuzovat „kvalitu“ obhajoby či „nečinnost“ obhájce, neboť obhajovanému nelze upřít právo na volbu procesní taktiky. Opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a zřetelně nežádoucí formu státní kontroly nad jeho výkonem. Ústavní soud při tom odkázal rovněž na svůj nález sp. zn. III. ÚS 83/96 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tripedi v. Itálie a Imbroscia v. Švýcarsko.

Nejvyšší soud se nicméně domnívá, že shora uvedený princip neplatí absolutně, ostatně i Ústavní soud jej aplikoval na konkrétní případ. Podle Nejvyššího soudu tedy lze připustit nutnost změny v osobě ustanoveného obhájce v případě, že obhajoba jím není vykonávána vůbec a za určitých podmínek i v případě, že tato obhajoba je vykonávána způsobem, který vede k narušení důvěry mezi obhájcem a jeho klientem. Podmínky pro postup v obou případech se však liší. Ostatně současná podoba trestního řádu, která tyto případy v ust. § 40 a 40a upravuje, odráží ve všech ohledech právě citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, resp. judikaturu soudu Ústavního.

Podle § 40a odst. 1 tr. ř. rozhodne předseda senátu (v přípravném řízení soudce) o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování

- z důvodů uvedených v § 37a odst. 1 nebo 2 (tj. v situaci, kdy v řízení, v němž je obhájcem, má mít postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby, znalce či tlumočníka, dále v případě, že se opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ač byl řádně a včas vyrozuměn, při kolizi obhajoby více obviněných)

- nevykonává-li delší dobu obhajobu.

Ze znění tohoto ustanovení jasně plyne, že v uvedených případech je předseda senátu či soudce povinen takto rozhodnout, a to dokonce i proti vůli obhájce či jeho klienta. Porušení této povinnosti by bylo zásadním porušením práva obviněného na obhajobu a vedlo by s největší pravděpodobností ke zrušení rozhodnutí, kterému předcházela tato procesní vada.

V zájmu vyloučení nesprávných rozhodnutí, která by jistě zásadním způsobem poznamenala další průběh takového řízení, stanoví trestní řád další garance – povinnost umožnit obhájci a obviněnému, aby se před takovým rozhodnutím k věci vyjádřili podle

§ 40a odst. 1 tr. ř. a dále možnost napadnout takové rozhodnutí stížností podle § 40a odst. 2 tr. ř., o níž by rozhodnul nadřízený orgán.

O případy, na které pamatuje ust. § 40a tr. ř., se však v posuzované věci nejednalo. Na posuzovaný případ bylo možno vztáhnout ust. § 40 tr. ř.

Podle § 40 tr. ř. může být z důležitých důvodů obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Za důležité důvody se přitom v souladu se všeobecně respektovanou judikaturou považují mimo jiné i případy odůvodněné ztráty důvěry na straně obhájce či obviněného.

Na rozdíl od případů uvedených v § 40a tr. ř. v případech uvedených v § 40 tr. ř. však předseda senátu (soudce) nemůže takto rozhodnout z vlastní iniciativy, neboť to by v souladu se shora zmíněnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a judikaturou Ústavního soudu znamenalo nepřípustný zásah do výkonu advokacie, který je do značné míry autonomní, i do vztahu obhájce s jeho klientem. Postupovat takto může tedy pouze na podkladě návrhu obviněného či obhájce a za splnění další podmínky, že tento návrh je podložen důležitými důvody (aby nedocházelo k neodůvodněným změnám obhájců, například v úmyslu obstrukčně protahovat řízení a oddalovat bezdůvodně rozhodnutí). Ztráta důvěry obviněného v obhájce či naopak odvíjející se od prokázaných skutečností zásadního významu jsou v rozhodovací praxi soudů všeobecně respektovány jako důležitý důvod pro takový postup.

V posuzovaném případě by bylo možno neetické chování obhájce JUDr. D. při zastupování obviněného M. K. za takové důležité důvody považovat. Jak již bylo řečeno výše, soud (předseda senátu) však v tomto případě nemůže sám vstoupit do vztahů mezi obviněným a jeho obhájcem, nepožádá-li o to jeden z nich. Obhájce JUDr. D., jak patrno z protokolu o hlavním líčení (viz č. l. 94), v rámci své závěrečné řeči před obvodním soudem uvedl, že „že mezi ním a obviněným vznikla jakási nedůvěra“, nicméně návrh na zproštění své povinnosti obviněného obhajovat neučinil. Obviněný pak na zmíněné sdělení obhájce nijak nereagoval a o ustanovení jiného obhájce při této příležitosti, ale ani jindy v průběhu řízení před soudem prvého stupně rovněž nepožádal. Učinil tak až v samotném úvodu řízení odvolacího (viz č. l. 126), přičemž Městský soud v Praze jeho žádosti obratem vyhověl.

Z toho Nejvyšší soud uzavřel, že právo obviněného K. na obhajobu postupem samosoudce soudu prvého stupně žádným způsobem porušeno nebylo. Obhájce JUDr. D. obhajobu fakticky vykonával, i když způsobem, který mohl zakládat nespokojenost obviněného. Protože však obviněný nesdělil soudu prvého stupně, že žádá o ustanovení obhájce jiného, jak to vyžaduje ust. § 40 tr. ř., nelze považovat dovolání obviněného v tomto směru za opodstatněné. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že taková žádost nevyžaduje žádné formální náležitosti, lze ji učinit i ústně v průběhu jednání soudu, přičemž lze konstatovat, že obviněný nebyl osobou, která by vzhledem ke svým duševním schopnostem byla v podání takové žádosti jakkoli omezena. Na podporu tohoto závěru lze poukázat na to, že obviněný zcela kvalifikovaně požádal jak o ustanovení obhájce pro řízení před soudem prvého stupně, tak o jeho výměnu pro řízení odvolací. Nejvyšší soud proto shledal dovolání obviněného K. v této části zjevně neopodstatněné.

Druhá část námitek dovolatele směřovala proti způsobu, jakým odvolací soud přistoupil k hodnocení znaleckých posudků z oboru dopravy zpracovaných znalcem Ing. P. T., resp. ústavem MBL C. E., s. r. o. Má za to, že odvolací soud měl vyjít zcela ze závěrů posléze uvedeného posudku a dospět tak k závěru, že obviněný nehodu nezavinil. Za příčiny dopravní nehody přitom považuje nepřiměřenou rychlost, kterou poškozená Mgr. Č. přijížděla na místo střetu, jakož i její nelogickou reakci na jízdu obviněného, spočívající ve vyjetí do protisměru, když při dodržení přímého směru by jeho vůz minula. Z toho dovozuje absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobením dopravní nehody, jakož i absenci svého zavinění ve vztahu k této nehodě. Těmito námitkami rovněž relevantně naplnil deklarovaný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že znalecký posudek není výjimečným důkazem, kterým by byl soud vázán a který by nepodléhal proceduře volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 tr. ř. jako ostatní důkazy. Soud ovšem nesmí libovolně nahradit odborné mínění znalce mínění vlastním. Může a musí však prověřit znalecký posudek z toho pohledu, zda přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, zda se jeho závěry opírají o tyto důkazy, zda závěry posudku logicky vyplývají ze skutkových zjištění (srov. č. 40/1972, 55/1986, 2/1989-I Sb. rozh. tr.).

Pokud jsou ve věci vypracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se liší, neznamená to automaticky, že je nutno přistoupit k vypracování třetího, revizního posudku. Soud může v souladu se shora popsaným postupem oba posudky porovnat a dospěje-li k závěru, že nedostatky trpí jen jeden z nich, může vyjít při svém rozhodnutí ze závěrů druhého. To musí v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu viz č. 11/1987 Sb. rozh. tr.). Tak tomu bylo v posuzovaném případě, kdy městský soud rozhodně neopominul závěry znaleckého posudku vypracovaného ústavem MBL C. E., předloženého obviněným. Dal rovněž zpracovatelům obou posudků možnost vyjádřit se k druhému z posudků. Městský soud poukázal na to, že pokud jde o závěry týkající se hodnot podstatných pro pohyb obou vozidel, liší se oba posudky minimálně. Za nejpodstatnější přitom správně považoval zjištění o tom, kdy mohla poškozená zjistit, že obviněný jí nehodlá dát přednost a reagovat na to. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (viz str. 5 odůvodnění jeho usnesení) vzešlých z doplnění dokazování výslechy zpracovatelů obou znaleckých posudků to mohla zjistit až v době, kdy vůz obviněného byl cca 1,5 metru před místem střetu. I při dodržení předepsané rychlosti 50 km/hod. by pak k bezpečnému zastavení potřebovala vzdálenost až 34 metrů podle posudku znalce Ing. T., resp. až 36 metrů podle znalce Ing. Š. Přitom však podle závěrů obou posudků byla obě vozidla ve vzdálenosti menší (29-34 metrů, resp. 26,2 metru). Jinými slovy poškozená Mgr. Č. nemohla zabránit střetu, ani kdyby povolenou rychlost nepřekročila. V souladu se zásadou tzv. gradace příčin Městský soud v Praze rovněž uzavřel, že hlavní příčinou nehody bylo nedání přednosti v jízdě obviněným přijíždějícím z vedlejší komunikace. Reakci obviněné přitom rozhodně nelze hodnotit jako neadekvátní, když se instinktivně snažila vyhnout střetu změnou směru jízdy svého vozu. Nebylo možno od ní spravedlivě požadovat, aby přes hrozící střet pokračovala ve směru, v němž přijížděla, a spoléhala na to, že obviněnému se snad zvýšenou akcelerací podaří opustit předpokládanou dráhu jejího vozu tak, že jej těsně mine a ke střetu nedojde.

Obviněný rovněž poukázal na č. 44/2000 Sb. rozh. tr. („Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a aby tomu přizpůsobil své počínání. Pokud řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která maximální povolenou rychlost výrazně překračuje, a řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici.“).

K prvé větě citovaného rozhodnutí nutno zdůraznit, že poškozená rovněž porušila pravidla silničního provozu a to tím, že k místu střetu přijížděla rychlostí vyšší o 9-14km, než byla povolená rychlost 50 km/hod. Dovolatel však při své argumentaci pominul zcela skutečnost, že příčinou, bez níž by k nehodě nedošlo, bylo mnohem významnější porušení pravidel silničního provozu, jehož se dopustil on nedáním přednosti v jízdě při vjezdu na hlavní silnici. Druhá věta citovaného judikátu pak míří na poněkud odlišné případy, kdy řidič přijíždějící z vedlejší komunikace vychází z odůvodněného předpokladu, že řidič přijíždějící po hlavní silnici jede předepsanou rychlostí, která mu umožní vjezd na hlavní silnici, aniž by omezil vůz přijíždějící po hlavní silnici. V případě, který vyústil v uvedenou právní větu, ovšem vůz po hlavní silnici přijížděl rychlostí výrazně vyšší (obdobně viz rozhodnutí publikované pod č. 45/2005, kde Nejvyšší soud označil za výrazně vyšší překročení dovolené rychlosti o 70%). Šlo tedy o případy příkře odlišné, kdy nebylo od řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice možno vyžadovat, aby předpokládal riziko střetu, k němuž by při dodržení dovolené rychlosti řidičem přijíždějícím po hlavní komunikaci nedošlo. V takové pozici ovšem obviněný K. podle zjištění soudů v posuzovaném případě nebyl. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru dopravy vypracovaného Ing. P. T., ke střetu vozidel by došlo, i kdyby poškozená jela maximální povolenou rychlostí 50 km/h. Lze tedy uzavřít, že poškozená se sice na vzniku dopravní nehody částečně spolupodílela, ale rozhodující a určující příčinou nehody bylo porušení povinností obviněným (srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Dílčí spoluzavinění poškozené pak soudu nepominuly a daly mu adekvátní výraz v uložení mírného trestu obviněnému s dominantní výchovnou funkcí a ve výroku o náhradě škody.

K další námitce obviněného pak nutno uvést, že nedání přednosti v jízdě vozidlu na hlavní komunikaci je velmi závažným porušením pravidel silničního provozu stanovených zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění předpisů pozdějších, neboť sebou zpravidla nese akutní nebezpečí pro lidský život či zdraví (viz č. 11/1964, I/1966 Sb. rozh. tr.), takže je namístě je kvalifikovat jako porušení tzv. důležité povinnosti ve smyslu § 223 tr. zák.

IV.

Lze proto shrnout, že i po zvážení této druhé skupiny námitek shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného M, K, ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. listopadu 2009

Předseda senátu

JUDr. Robert Fremr

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru