Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 838/2008Usnesení NS ze dne 03.09.2008

EcliECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.838.2008.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 838/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. září 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2007, č. j. 9 To 498/2007-202, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 60/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2007, č. j. 1 T 60/2006-188, byl obviněný J. P. v bodě 1) výroku uznán vinným trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „nejméně od prosince 2004 do března 2005 v P. jako druh H. S., matky mladistvé M. S., žijící s nimi ve společné domácnosti, mladistvou M. S. i přes její nesouhlas opakovaně líbal po obličeji a na ústa, osahával na prsou a přirození přes oděv i na holém těle a požadoval po ní, aby mu rovněž sahala na přirození, což odmítla, ačkoliv věděl, že se jedná o osobu mladší 18-ti let“ a v bodě 2) výroku trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 19. 7. 2005 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách v lesním porostu v rekreační oblasti J., požadoval po mladistvé M. S. polibek a když to odmítla, tak po ní požadoval, aby nikomu neříkala, že jí v době od prosince 2004 až do března 2005 v místě jejího bydliště v P. opakovaně osahával po těle a na přirození, líbal ji po obličeji a požadoval, aby mu sahala na přirození, s tím, že pokud to někomu řekne, tak jí dá „přes držku“, a přitom mladistvou chytil pod krkem, strčil do ní, až upadla na pařez a způsobila si hematom na pravém stehně“. Za výše uvedené trestné činy byl obviněný podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2007, č. j. 9 To 498/2007-202, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 12. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. f) a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel popsal genezi předmětného trestního řízení počínaje zprošťujícím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2007, v jehož odůvodnění soud konstatoval, že jednání tak, jak popisuje obžaloba, mu nebylo jednoznačně prokázáno a o jeho vině přetrvávají pochybnosti. U poškozené pak shledal možné důvody ke křivému obvinění s ohledem na její další přátelské chování k obviněnému (dovolateli), na závěry posudku znalce, který u poškozené neshledal známky zneužívaného dítěte, a konečně i s ohledem na obsah dopisu, který poškozená adresovala dovolateli a z něhož vyplynulo, že mu vyčítala toliko jeho snahu ji vychovávat udílením různých příkazů a zákazů a nikoliv jednání sexuálního charakteru. Krajský soud v Praze jako soud odvolací následně tento rozsudek zrušil s tím, že nesouhlasí s hodnocením důkazů nalézacím soudem, když mu především vytknul, že výpověď poškozené nebyla hodnocena v kontextu s výpověďmi svědkyň Ř. a S. Ani po opětovném zhodnocení provedených důkazů podle pokynů odvolacího soudu však soud prvního stupně nedospěl k závěru o vině dovolatele a podané obžaloby ho opět zprostil, když výpovědi výše uvedených svědkyň zhodnotil jako zprostředkované svědectví a zároveň poukázal na výpověď svědka S., která svědčila v dovolatelův prospěch. Krajský soud v Praze tento rozsudek opět zrušil a současně podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. Své rozhodnutí pak odůvodnil tak, že soud prvního stupně opětovně hodnotil důkazy se stejnými chybami, jako v předchozím rozhodnutí, když především nevysvětlil, proč hodnotil výpověď poškozené jako nevěrohodnou a naopak výpověď svědka S. jako věrohodnou. Následně pak bylo rozhodnuto jiným senátem Okresního soudu v Příbrami rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, č. j. 1 T 60/2006-188, jímž byl dovolatel uznán vinným v obžalobě popsanými skutky, který odvolací soud následně potvrdil nyní napadeným usnesením o zamítnutí odvolání dovolatele.

Podle názoru dovolatele pochybil odvolací soud především v tom, že nesprávně použil ustanovení § 262 tr. ř., ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonem předpokládané (výjimečné) podmínky. Předmětný postup je totiž na místě především v případech jako je skutková a právní složitost věci, průtahy v řízení, dlouhodobá nemoc či podjatost členů senátu u soudu prvního stupně apod. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v jeho případě se tak stalo proto, aby „bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu.“ To znamená, že odvolací soud v daném případě neoprávněně zasáhl do hodnocení důkazů soudem nalézacím, když tomuto podal návod, jak jednotlivé důkazy hodnotit, o čemž měl podle dovolatele vlastní a jednoznačnou představu. Odvolacímu soudu zároveň vytkl, že o vznesené námitce podjatosti rozhodl, aniž by přerušil řízení, a následně pak podané odvolání zamítl. Důsledkem těchto vad pak podle dovolatele bylo porušení jeho základního práva zakotveného v ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Vzhledem k namítaným zásadním procesním pochybením odvolacího soudu je podle dovolatele zřejmé, že jak rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2007, č. j. 9 To 498/2007-202, tak rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2007, č. j. 1 T 60/2006-188, nemohou po právní stránce obstát. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud obě tato rozhodnutí zrušil a nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, a to původním senátem Okresního soudu v Příbrami, v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněným vznesené námitky, které směřují vůči způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, konkrétně věrohodnost výpovědi poškozené M. S. a důkazní hodnotu výpovědí svědkyň J. Ř. a S. S., tomuto důvodu dovolání neodpovídají, a pokud by obviněný podal dovolání výlučně ze shora uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., státní zástupce uvedl, že dovolatelem formulovanou výhradu pod něj podřadit nelze. Lze ji však podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Ani v tomto směru však vznesené výhrady neshledal státní zástupce jakkoli opodstatněnými a rozhodnutí odvolacího soudu shledal správným. V této souvislosti konstatoval, že v dovoláním napadeném usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 498/2007, vydaném dne 19. 12. 2007, jakož i jemu předcházejícím rozhodnutí téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto podle § 262 tr. ř., jsou uvedeny konkrétní vady v činnosti soudu prvého stupně, které odvolací soud vedly k postupu podle ustanovení § 262 tr. ř. Šlo především o podstatná pochybení při hodnocení provedených důkazů, tedy výpovědí poškozené M. S., svědkyň J. Ř. a S. S. a svědka S., které soud prvního stupně předtím, než soud odvolací rozhodl podle § 262 tr. ř., opakovaně nehodnotil v souladu se zásadami formální logiky a ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy. Nalézací soud se tedy ve svých zprošťujících rozhodnutích náležitě nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku toho nemohl obstát jeho postup při rozhodování o dovolatelově vině. Právě původní senát soudu prvního stupně si učinil jednostrannou představu o výsledku řízení, kterou nebyl ochoten korigovat ani přesto, že byl odvolacím soudem opakovaně upozorňován na některé podstatné skutečnosti, s nimiž se však nevypořádal, a trval na některých úvahách či závěrech, které neodpovídaly skutečnostem vyplývajícím z provedených důkazů. Z obsahu trestního spisu dále podle státního zástupce vyplývá, že na tyto skutečnosti poukazoval Krajský soud v Praze zcela oprávněně a že použití § 262 tr. ř. v dané procesní fázi bylo správné, řádně zdůvodněné a zcela v souladu s obsahem a smyslem tohoto ustanovení.

S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupce Nejvyššímu soudu České republiky navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné s tím, že tak lze učinit podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný J. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci, uvedený dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem namítané pochybení spočívající v nesprávném užití ustanovení § 262 tr. ř., podle něhož může odvolací soud nařídit, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, není vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor soudem zjištěným skutkovým stavem věci (vyjádřeným ve výroku napadeného rozsudku) ve vztahu k soudem použité právní kvalifikaci skutku, ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, když zdůraznil především to, že v řízení byla v jeho neprospěch porušena zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Uvedená skutečnost ve spojení s tím, že soud prvního stupně ve svém posledním rozhodnutí měl akceptovat představu odvolacího soudu, jak mají být provedené důkazy hodnoceny a jakým způsobem ve věci rozhodnout, pak podle dovolatele vedla k tomu, že již nebyl zproštěn obžaloby, nýbrž byl uznán vinným, ačkoliv to podle jeho přesvědčení výsledky provedeného dokazování nedovolovaly.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2 až 4) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3 až 5) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o vině obviněného (dovolatele) skutky, které právně kvalifikovaly jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Tento postup současně v odůvodnění svých rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanoveních § 134 odst. 2 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. odůvodnily.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se obviněný podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 6 tr. ř., popř. i zde § 262 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž neodpovídají ani dalšímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nad rámec skutečností rozvedených v předcházejících odstavcích považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že namítané porušení ustanovení § 262 tr. ř. odvolacím soudem a tím i porušení ústavního imperativu, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny základních práv a svobod), mohl dovolatel uplatnit na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., což však neučinil. Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání neponechal bez povšimnutí ani tuto otázku a výstižně vyložil, proč by námitky dovolatele nebylo možno považovat za opodstatněné ani v případě, že by použil výše uvedený dovolací důvod. Tento názor sdílí i Nejvyšší soud.

Jde především o to, že Krajský soud v Praze ve svém druhém zrušujícím rozhodnutí (usnesení ze dne 25. 6. 2007, č. j. 9 To 254/2007-172, str. 3) odůvodnil svůj postup, kterým podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, výtkou, že soud prvního stupně opakovaně nepostupoval podle jeho pokynů a důsledně se nevypořádal se všemi důkazy a skutečnostmi významnými pro rozhodnutí. Poněvadž dovolatel učinil namítané porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i předmětem svého řádného opravného prostředku (odvolání), vypořádal se odvolací soud v nyní napadeném usnesení ze dne 19. 12. 2007, č. j. 9 To 498/2007-202 i s touto otázkou (viz str. 3). Poukázal především na to, že soud prvního stupně rozhodoval v jiném složení senátu z nařízení odvolacího soudu, který zde použil procesní postup, který zákon dovoluje (§ 262 tr. ř.) a k němuž zároveň shledal důvody. Zároveň zdůraznil, že předmětný postup zvolil proto, aby bylo dosaženo takového hodnocení důkazů, při kterém se nalézací soud vypořádá se všemi skutečnostmi pro rozhodnutí významnými a jeho úvahy se budou řídit zásadami formální logiky, a nikoliv proto, „aby bylo za každou cenu dosaženo jiného rozhodnutí soudu prvního stupně, shodného s míněním odvolacího soudu.“ Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 19. 12. 2007 (č. l. 198 spisu) Nejvyšší soud zároveň zjistil, že odvolací soud o vznesené námitce podjatosti vůči osobě předsedkyně senátu rozhodl na počátku veřejného zasedání, a teprve poté pokračoval v řízení, v němž rozhodl o zamítnutí dovolatelova odvolání.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud ve svých rozhodnutích nijak neignoroval námitku obviněného (dovolatele) týkající se porušení jeho základního práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a opakovaně se zabýval důvody, které jej vedly k rozhodnutí podle ustanovení § 262 tr. ř. V tomto smyslu pak nejde o projev libovůle odvolacího soudu.

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah tohoto mimořádného opravného prostředku odpovídat použitým dovolacím důvodům. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3,4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. P. dospěl k závěru, že dovolání opřené o ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. září 2008

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru