Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 83/2015Usnesení NS ze dne 28.01.2015

HeslaDokazování
Loupež
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.83.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 83/2015-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 28. ledna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2014, č. j. 4 To 175/2014-759, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 239/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2014, č. j. 10 T 239/2013-712, týkající se obviněného L. B., byl podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 11 T 81/2013, který nabyl právní moci dne 18. 9. 2013, ve výrocích o vině a trestu, jakož i dalších výrocích, které měly zrušeném ve výroku o vině svůj podklad. Obviněný byl uznán vinným dvěma přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku za jednání popsaná jednak v bodech ad 1) - 3) a jednak v bodech ad 8), 10), 11), 13) výroku o vině, dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsaná v bodě ad 3) a v bodech ad 4) - 7) a v bodech ad 9), 10) výroku o vině, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku za skutky popsané v bodech ad 12) a 14) výroku o vině, zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad 15) výroku o vině a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za skutek popsaný v bodě ad 16) výroku o vině.

Za skutky ad 1) - 3) a za sbíhající se přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 11 T 77/2013, který mu byl doručen dne 6. 6. 2013 a nabyl ohledně jeho osoby právní moci dne 6. 6. 2013, za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 11 T 4/2013, a který nabyl právní moci dne 6. 6. 2013, a za sbíhající se přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 10 T 187/2013, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2013, soud obviněného podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků a deseti měsíců. Soud současně ohledně jeho osoby zrušil výrok o souhrnném trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 10 T 187/2013, dále výrok o souhrnném trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 11 T 4/2013, a výrok o trestu ze shora citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 11 T 77/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutky ad 4) - 16) byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému M. H., bytem K., H., částku 7.900 Kč, a poškozenému J. H., bytem P. – H. částku 3.000 Kč. Poškozeného M. H. pak výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 8. 2014, č. j. 4 To 175/2014-759, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně něho nabyl právní moci dne 8. 8. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. B. následně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že usnesení odvolacího soudu postrádá náležité odůvodnění a v tomto směru je nepřezkoumatelné. Odvolací soud podle něj toliko v obecné rovině odkázal na správnost postupu, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, aniž by se sám jakkoliv vypořádal s konkrétními námitkami obsaženými v podaném odvolání. Především zcela pominul argumentaci, že soud prvního stupně při svém rozhodování účelově ignoroval okolnost zmíněnou obhájcem v závěrečné řeči, že poškození poté, co se obviněný dal na útěk s jejich mobilními telefony, se za ním beze strachu a neohroženě vydali. To považuje dovolatel za významné z hlediska právního závěru o přítomnosti (existenci) či naopak o možné absenci relevantní pohrůžky násilí v jeho jednání. Z hlediska zákonných znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným v bodě 15) výroku rozsudku soudu prvního stupně, se přitom jedná o posouzení zásadní. Přesto odvolací soud v rámci svého přezkumu tuto vadu nezhojil a naopak ji prohloubil vlastním konstatováním, zjevně rozporným s obsahem trestního spisu, že se poškození ani nesnažili získat své mobilní telefony zpět. Z jeho rozhodnutí přitom nelze dovodit, proč vlastně bylo odvolání vyhodnoceno jako nedůvodné, protože ke konkrétně uplatněným námitkám ve skutečnosti žádné vlastní stanovisko nezaujal. O tendenčnosti rozhodnutí odvolacího soudu svědčí podle dovolatele už to, že v odůvodnění rozhodnutí zmínil jeho předcházející odsouzení, ze kterých poté v obecné poloze vyvozoval dovolatelovy sklony k násilí či pohrůžkám násilím. Dovolatel trvá na tom, že poškozený J. S. se jeho výrokem parafrázovaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku - pokud vůbec zazněl - necítil a ani nemohl cítit být bezprostředně ohrožen. Nejednalo se o výhrůžku užitím násilí v takové kvalitě a intenzitě, aby z ní bylo patrno, že k případnému fyzickému útoku na poškozeného skutečně hodlá přistoupit pro ten případ, že nevyhoví jeho požadavku na vydání mobilního telefonu.

Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně poukázal na to, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpravidla nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti hodnocení jimi provedeného dokazování. Dále zmínil ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Podle jeho názoru se skutkové tvrzení dovolatele, že byl poškozenými pronásledován, nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a námitky vznesené proti kvalitě odůvodnění napadeného usnesení jsou s ohledem na posledně citované zákonné ustanovení nepřípustné.

Za právně relevantní považuje státní zástupce pouze námitku dovolatele, že v jeho jednání vůči poškozenému J. S. chybí zákonný znak zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v užití pohrůžky bezprostředního násilí. Dovolatel však tento zákonný znak interpretuje zcela nesprávným způsobem a jeho opravnému prostředku tudíž v této části nelze přiznat důvodnost. Pro závěr o naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí není podle státního zástupce nezbytné, aby pachatel měl v úmyslu pohrůžku realizovat a aby vyvolala v poškozeném důvodnou obavu. Trestný čin loupeže je totiž dokonán již jejím užitím bez ohledu na to, zda se jí poškozený podvolil či nikoli. O takovou situaci navíc v daném případě nešlo, když podle skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně poškozený dovolateli vydal svůj mobilní telefon „z obavy z fyzického napadení ze strany obviněného“. Podle státního zástupce není rozhodné ani to, zda se poškozený po vydání věci pachateli trestného činu loupeže odhodlá k jeho pronásledování, např. pod dojmem té skutečnosti, že se vůči němu pachatel žádného násilí nakonec nedopustil a sám se dal na útěk, jak v rozporu se skutkovými zjištěními soudů prosazuje dovolatel.

Vzhledem k výše rekapitulovaným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný L. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá argumentace dovolatele potud, kdy jejím prostřednictvím zpochybňuje skutkové zjištění soudu prvního stupně, že vůči poškozenému J. S. vůbec pronesl nějaký výrok výhrůžného obsahu jako prostředek ke zmocnění se jeho mobilního telefonu. V tomto směru nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaným mimořádným opravným prostředkem se zde domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání zčásti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět například opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o shora uvedený skutkový závěr vztahující se k výroku o vině ad 15), netrpí. Soud prvního stupně na str. 14 odůvodnění rozsudku dostatečně zdůvodnil, proč neměl o věrohodnosti výpovědí poškozeného J. S. ani svědka R. D. (současně vystupujícího v pozici poškozeného v případě skutku ad 14/ výroku o vině) žádných pochybností. Odvolací soud zjevně neměl vůči skutkovému zjištění, že poškozený J. S. obviněnému vydal svůj mobilní telefon ze strachu před případným zbitím, kterým mu obviněný předtím pohrozil právě v souvislosti s požadavkem na vydání telefonu, žádných výhrad. Neměl tedy důvodu v rámci odůvodnění vlastního rozhodnutí opakovat či jinak parafrázovat úvahy soudu prvního stupně, a pokud na ně pro stručnost odkázal, nelze jeho postup vnímat jako projev nepřípustné libovůle.

Z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně namítl obviněný nedostatek znaku skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v užití pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému J. S. s úmyslem zmocnit se jeho mobilního telefonu.

Jak již bylo opakovaně zmiňováno výše, dovolatel tuto hmotně právní námitku uplatnil v návaznosti na výtky vůči způsobu, jakým se oba soudy vypořádaly (či spíše nevypořádaly) s argumentem, že jím pronesené výhrůžné prohlášení evidentně nemohlo být takové povahy, aby v poškozeném J. S. vzbudilo jakoukoli obavu z případného výkonu násilí, pokud nevyhoví požadavku na vydání svého mobilního telefonu; zvláště když ho poškozený společně se svědkem D. bezprostředně poté, kdy se dal na útěk, začali pronásledovat.

Dovolateli lze přisvědčit potud, že soud prvního stupně posledně uvedenou skutkovou okolnost, která jinak vyplývala z výpovědí poškozeného S. i svědka D. (viz str. 495, str. 509, str. 690 a str. 696 spisu), ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nevyjádřil. V tomto směru si je nepochybně možno představit skutkovou větu výstižnější a lépe popisující závěrečnou fázi průběhu skutkového děje ze dne 9. 7. 2013. Stejně tak je pravdou, že oba soudy se chováním poškozených - „oloupeného“ S. a „okradeného“ D. (zde ovšem viz jednání pod bodem 14/ výroku o vině) poté, co se dal dovolatel na útěk s oběma jejich mobilními telefony, nijak blíže nezabývaly, ačkoli se jednalo o otázku, které obhajoba přisuzovala zásadní význam. Tato nedůslednost ovšem sama o sobě nemůže založit dovolatelem vyžadovaný přezkum v dovolacím řízení, neboť ve skutečnosti neměla žádný dopad na správnost právní kvalifikace inkriminovaného skutku.

Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Se zřetelem k povaze projednávané věci je třeba dále připomenout, že pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být okamžitě vykonáno, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zpravidla bývá vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned (tj. bezprostředně). Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k pohrůžce násilným jednáním, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Pohrůžka bezprostředního násilí tedy v případě trestného činu loupeže představuje prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu předcházet. Trestný čin loupeže je zde dokonán již samotným užitím pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bez toho aby k přímému výkonu násilí muselo posléze dojít (např. proto, že napadený nevyhověl požadavkům útočníka na vydání věci).

Ze zjištěného skutkového stavu popsaného ve výroku o vině v bodě ad 15) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně především vyplývá, že obviněný L. B. dne 9. 7. 2013 v době kolem 18.00 hod. vyzval poškozeného J. S., aby mu vydal mobilní telefon, a současně mu pohrozil, že pokud tak neučiní, zbije ho. Na to poškozený reagoval tím, že z obavy z fyzického napadení vytáhl z kapsy kalhot svůj telefon a ten mu vydal.

Jednoznačně formulovaná pohrůžka fyzickým útokem na tělesnou integritu poškozeného, kterou vůči němu jako nezletilému pronesl dospělý dovolatel v souvislosti s požadavkem na vydání mobilního telefonu, byla v daném případě způsobilým a dostatečně účinným prostředkem k realizaci jeho loupežného záměru. Tísnivý pocit z možného násilí vyvolal dovolatel v poškozeném zcela vědomě a cíleně, se znalostí všech rozhodných skutkových okolností. Skutečnost, že poškozený poté zcela nerezignoval, když ve snaze získat svůj majetek zpět společně se svědkem D. po určitou dobu sledoval dovolatelův další pohyb, nemá z hlediska závěru o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže stíhaným jednáním žádný význam.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou založeny na dovolatelem vytýkané hmotně právní vadě.

Protože dovolání obviněného L. B. bylo dílem opřeno o námitky, které pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho - podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. ledna 2015

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru