Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 820/2020Usnesení NS ze dne 12.08.2020

HeslaKrádež
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Ohrožení pod vlivem návykové látky
Poškození cizí věci
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.820.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 205 odst. 2 tr. zákoníku

§ 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku

§ 337 odst. 1 písm. a) tr. z...

více

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 820/2020-791

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. D., nar. XY, státní příslušník Ukrajiny, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 10 To 240/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 1/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 16 T 1/2019, byl obviněný J. D. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

2. Těchto trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil celkem čtyřmi skutky podrobně popsanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.

3. Za uvedené trestné činy a za sbíhajících se několik dalších trestných činů z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 37 T 81/2018, a ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 37 T 136/2018, a z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 4 T 80/2017, byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

4. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.

5. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 37 T 81/2018, a ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 37 T 136/2018, a z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 4 T 80/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

6. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo rozhodnuto i o nároku na náhradu škody jednoho z poškozených.

7. Citovaným rozsudkem byl obviněný dále podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 31. 12. 2018, sp. zn. ZT 31/2018, pro čtyři v rozsudku uvedené skutky, ve kterých bylo obžalobou spatřováno spáchání dílčích útoků pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.

8. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 16 T 1/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání.

10. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 10 To 240/2019, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

11. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 10 To 240/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Obviněný své dovolání směřuje proti výroku o vině a trestu týkajícího se skutku pod bodem I./1) skutkové věty odsuzujícího rozsudku, přičemž uvádí, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a odvolacím soudem byl nesprávně a v rozporu s příslušnými ustanoveními hmotného práva posouzen a právně kvalifikován, neboť zjištěný skutek není trestným činem pro absenci protiprávnosti. V té souvislosti poukazuje na definici trestného činu uvedenou v ustanovení § 13 tr. zákoníku a na zásadu uvedenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu uvádí, že se doznal k tomu, že podobný nástroj, který byl použit ke spáchání protiprávního jednání, v minulosti vlastnil, přičemž sám v průběhu odvolacího řízení poukázal na to, že se dopouštěl protiprávního jednání, vždy však na vozidlech staršího typu a nikoliv na novějším vozidle. Pokud tedy postupoval v souladu s lidskou zvyklostí, když něco vlastnil, není to podle obviněného přímý důkaz o tom, že trestný čin spáchal prostřednictvím věci, kterou není možné identifikovat přesně, protože je zaměnitelná s věci stejného typu, a pokud postupoval rovněž podle zásady, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, nemohl se dopustit protiprávního činu. Obviněný v této souvislosti cituje závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, které se podle něj v plném rozsahu vztahují i na nyní projednávaný případ, neboť trestní soudy poskytly ochranu zájmům společnosti, přičemž tyto zájmy měly svůj původ v soukromoprávním jednání. Z toho důvodu soudy podle obviněného kriminalizovaly jednání (tj. pouze vlastnictví věci), které nesplňuje pojmové znaky trestného činu.

13. Obviněný dále namítá, že rozhodnutí soudů jsou zatížena extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž rovněž uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Extrémní rozpor je podle obviněného dán tím, že jeho obhajovací verze (byť z pohledu soudů jakkoliv nepravděpodobná) nebyla hodnověrným způsobem vyvrácena, resp. se jí soudy v napadených rozhodnutích vůbec nezabývaly. To měl podle obviněného potvrdit i Ústavní soud. Skutek uvedený ve výroku I. se tedy podle obviněného nemohl stát tak, jak je uvedeno v rozsudku, neboť je evidentně v rozporu s listinným důkazem, který jej má prokazovat. Uvádí, že vozidlo, které měl odcizit, neřídil. Poukazuje na to, že DNA, která byla na vylamovacím klíči zjištěna, byla zjištěna toliko v míře, která je tzv. přenosovou DNA a na předmět se mohla dostat na základě přenosu od jiné osoby, se kterou si obviněný mohl v relativně krátkém časovém úseku třeba podat ruce. Dále je podle obviněného patrné, že ve vozidle vůbec neseděl, neboť pokud by tomu tak bylo a řídil by ho, bylo by po stránce důkazní daleko více poznatku o jeho přítomnosti ve vozidle. Závěr o vině tak podle obviněného nejen že nemá oporu v provedených důkazech, ale naopak je v extrémním nesouladu s těmito důkazy, neboť ty jej vyvrací.

14. Z výše uvedených důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

16. Státní zástupce úvodem svého vyjádření uvedl, že obviněný ve svém dovolání argumentuje poněkud nelogicky, co se týče pořadí jím uplatněných námitek, když se nejprve zcela odkazuje na skutkový stav zjištěný soudy a namítá, že tento skutek není trestným činem z důvodu absence protiprávnosti, a následně namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem věci zjištěným soudy a vyjádřeným v napadených rozhodnutích soudů, tudíž tvrdí, že skutkový stav věci, na který odkazoval v první námitce, byl zjištěn nesprávně.

17. K namítanému extrémnímu nesouladu státní zástupce uvádí, že rozhodnutí soudů v nyní projednávané věci tímto deficitem zjevně netrpí. Soudy podle něj naopak zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Zároveň podle něj provedené důkazy pečlivě hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Opakuje tedy, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

18. Pokud jde o obviněným rozporovaný dílčí skutek popsaný v bodě I./1) výroku o vině, je podle státního zástupce vina dovolatele doložena provedenými důkazy, které rekapituluje. Poukazuje i na to, že obviněný je speciálním recidivistou, který se po řadu let dopouští obdobným způsobem, jako v tomto případě, krádeží osobních motorových vozidel (je dán obdobný modus operandi). Je tedy podle něj zřejmé, že vina obviněného byla zcela bez důvodných pochybností prokázána logicky uceleným, spojitým a na sebe navzájem navazujícím řetězcem nepřímých důkazů. Výpověď obviněného, který svoji trestnou činnost popírá, pak podle něj zůstává naprosto osamocenou, obviněný ani nepředložil žádnou jinou verzi skutkového děje a ani žádné důkazy podporující jeho alibi. Podle státního zástupce není ani pravdou, že by důkaz genetickou expertizou byl osamoceným. Pokud jde o argumentaci dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17, státní zástupce zcela odkazuje na bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu a tam obsažené úvahy s tím, že zde se jedná o skutkově odlišnou situaci. Soudy se podle státního zástupce s nyní uplatňovanými námitkami vypořádaly v průběhu trestního řízení a jedná se proto o dovolání zjevně neopodstatněné.

19. Pokud jde o námitku dovolatele spočívající v tom, že skutek pod bodem I./1) není trestným činem z důvodu absence protiprávnosti vlastnictví věci – zajištěného tzv. rozlamováku spínacích skříněk automobilů a námitku neaplikování zásady ultima ratio, tuto státní zástupce považuje rovněž za zjevně neopodstatněnou, neboť obviněný byl uznán vinným nikoli pro vlastnictví nástroje, ale proto, že, stručně řečeno, v době od 1. 9. 2017 do 2. 9. 2017 popsaným způsobem násilného vniknutí odcizil motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia v hodnotě 380.000 Kč a toto dále řídil, přestože mu rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a přestože byl v posledních třech letech za trestný čin krádež potrestán. Toto jednání je přitom zcela jistě protiprávní, trestní zákoník jej označuje za trestný čin a vykazuje, mimo jiné, znaky uvedené v § 205 odst. 1, písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku (u výše škody ve spojení s dalšími dílčími útoky). Dále státní zástupce doplňuje, že na toto jednání rozhodně nelze aplikovat zásadu ultima ratio vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť při použití hledisek uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku je zřejmé, že se jedná o případ společensky škodlivý natolik, že zde nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

20. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV.

Důvodnost dovolání

30. Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že obviněný jako dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. K tomuto zjištění Nejvyšší soud předně konstatuje, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko uvedený dovolací důvod, je tento nutno s ohledem na obsah dovolání posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí nalézacího soudu, ale také proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho důvodu dovolací soud napadená rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.

31. Dovolací námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují jednak proti výroku o vině, jednak obviněný uplatnil námitku neaplikování zásady ultima ratio vyjádřené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. Z hlediska výroku o vině se pak dovolací přezkum Nejvyššího soudu mohl s ohledem na vymezení dovolání obviněného omezit na posouzení opodstatněnosti jeho námitek vztahujících se k jednání podrobně popsanému ve skutkové větě pod bodem I./1) rozsudku nalézacího soudu, které pak bylo v souhrnu s dalším jeho pokračujícím jednáním popsaným pod body I./2-4) klasifikováno jako pokračující zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, pokračující přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

32. Z hlediska výroku o vině je zřejmé, že obviněný uplatňuje dovolací argumentaci založenou na tvrzení, že jej nalézací soudu uznal vinným toliko na základě jediného nepřímého důkazu, a to jeho DNA zajištěné na tzv. „rozlamováku“ zámků nalezeném v odcizeném vozidle. K tomuto zjištění musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný takto v podaném dovolaní v zásadě opakuje obhajobu, kterou již uplatnil jak v řízení před nalézacím soudem, tak i následně před odvolacím soudem. Soudy obou stupňů se přitom dostatečně a správně s těmito námitkami obviněného vypořádaly. V této situaci je zpravidla nutné takové dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha).

33. Obviněný své shora uvedené výhrady odůvodňuje z hlediska skutku pod bodem I./1) námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy zjištěným skutkovým stavem věci a tvrdí, že skutkový stav věci, na který odkazoval v první námitce, byl zjištěn nesprávně. Námitku obviněného uplatněnou v této podobě sice lze pod zvolený dovolací důvod formálně podřadit, z dále uvedených důvodů se však nejedná o argumentaci opodstatněnou.

34. Nejvyšší soud se k námitce tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními částečně již vyjádřil výše v tomto usnesení. Toto vyjádření lze dále doplnit tak, že o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, pokud by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. jsou založena na důkazech, které zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

35. Z uvedeného pohledu však v nyní projednávané věci napadená rozhodnutí soudů takovouto vadou netrpí. V obecné rovině lze po přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí a jejich vazbě na učiněná skutková zjištění konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně jednak zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle § 2 odst. 5 tr. ř., jednak že takto řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech přihlížejíce ke všem skutečnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění obou rozhodnutí jsou pak zcela v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.

36. Z hlediska obviněným zpochybňovaných skutkových závěrů týkajících se dílčího skutku popsaného pod bodem I./1) výroku o vině se pak v žádném případě není možné ztotožnit se stěžejním odůvodněním této námitky obviněného, že jej nalézací soud uznal vinným toliko na základě jediného nepřímého důkazu, a to jeho DNA zajištěné na tzv. „rozlamováku“ zámků nalezeném v odcizeném vozidle. Opak je přitom pravdou, neboť vina obviněného byla soudy odůvodněna i poukazem na další důkazy. Těmito důkazy jsou výpověď svědka M. P. (který popsal okolnosti a místa zaparkování a následného nálezu odcizeného vozidla a uvedl i podstatnou informaci, že obviněného nezná a ve vozidle jej nikdy nevezl), protokol o ohledání místa činu včetně náčrtku a fotodokumentace (z nichž vyplývá zajištění a místo nálezu tzv. rozlamováku vložky zámku uvnitř odcizeného vozidla), odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie (ze kterého vyplývá závěr, že zkoumáním tohoto nástroje byla zjištěna shoda lomových ploch na spínací skříňce vozidla) a v neposlední řadě již zmíněné odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika (ze kterého bylo zjištěno, že DNA stopa zajištěná na tomto nástroji je shodná s DNA obviněného). Zcela důvodně pak soudy konfrontovaly podobu nyní posuzované trestné činnosti obviněného s podobou jeho předchozí trestné činnosti zjišťovanou z rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 4 T 80/2017, a Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 2 T 121/2013 a sp. zn. 1 T 267/2010. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že obviněný je speciálním recidivistou, který se po řadu let dopouští krádeží osobních motorových vozidel, a to obdobným způsobem, jako v tomto případě.

37. Přestože je tedy vina obviněného prokázána toliko nepřímými důkazy, jedná se o důkazy na sebe navzájem logicky navazující a jeho vina tak byla bez důvodných pochybností prokázána. Uvedené závěry obstojí i při konfrontaci s výpovědí obviněného, který sice trestnou činnost popírá, avšak tato jeho výpověď ve vztahu k dalším důkazům zůstává zcela osamocena, kdy obviněný nepředložil žádnou jinou verzi skutkového děje a ani žádné důkazy podporující jeho obhajovací verzi. Lze tedy uzavřít, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

38. K opakované argumentaci obviněného ohledně aplikace nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17, na jeho trestní věc je nutno poukázat na to, že s touto námitkou se pod bodem 7. odůvodnění svého usnesení vypořádal již odvolací soud s tím, že v uvedeném nálezu obsažené úvahy vycházejí ze skutkově odlišné situace. S touto argumentací se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.

39. K poslední námitce obviněného, že skutek pod bodem I./1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu není trestným činem, a to pro absenci jednoho ze znaků předmětné skutkové podstaty, a to protiprávnosti vlastnictví věci (konkrétně zajištěného tzv. rozlamováku spínacích skříněk automobilů), kdy obviněný současně tuto námitku spojuje i s námitkou neaplikování zásady ultima ratio vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, uvádí Nejvyšší soud následující.

40. Uvedenou námitku obviněného je nutno předně konfrontovat s tím, že obviněný byl uznán vinným jednáním spočívajícím v tom, že nejprve násilně vnikl za pomoci tzv. rozlamováku do motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia v hodnotě 380.000 Kč a že toto následně odcizil. Toto jednání obviněného je zcela jistě protiprávní, neboť jej trestní zákoník za trestný čin označuje s ohledem na to, že ve spojení s dalšími dílčími útoky vykazuje (mimo další trestné činy) znaky skutkové podstaty zločinu krádeže podle v § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku (obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním, byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, a způsobil takovým činem značnou škodu). S ohledem na ustanovení § 13 tr. zákoníku, podle kterého je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, není nutné o protiprávnosti jednání pochybovat, zejména pokud není obviněný odsuzován za to, že by uvedený rozlamovák (pouze) vlastnil.

41. Pouze pro doplnění (neboť obviněný další argumentaci k neaplikování zásady ultima ratio vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neuplatnil) lze uvést, že na zjišťované jednání obviněného nelze s ohledem na osobu obviněného a výši způsobené škody aplikovat zásadu ultima ratio vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť při použití hledisek uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku je zřejmé, že se jedná o případ společensky škodlivý natolik, že zde nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

42. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 8. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zpracoval:

JUDr. Aleš Kolář

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru