Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 816/2005Usnesení NS ze dne 07.12.2005

HeslaPředběžná otázka
Amnestie
KategorieA
Publikováno8/2007 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.816.2005.1
Dotčené předpisy

§ 9 odst. 1 tr. ř.

§ 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 816/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. prosince 2005 o dovoláních podaných obviněnými K. S. a R. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 64/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 9/2001, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá.

II. Podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá.

Odůvodnění:

V rámci odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 36 T 9/2001, v trestní věci obviněných J. G., J. H., P. H., I. H., M. K., R. K., R. N., P. S. a D. W., byl obviněný K. S. (se spoluobviněnými M. K., R. N. a P. S.) uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spočíval v jednání popsaném pod bodem 1/ výroku rozsudku a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., které spočívaly v jednání popsaném pod bodem 11/ výroku rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný K. S. podle § 222 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro účely výkonu zařazen do věznice s ostrahou.

V odsuzující částí téhož rozsudku byl obviněný R. N. pod bodem 1/ (se spoluobviněnými M. K., K. S. a P. S.) uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., pod bodem 2/ (se spoluobviněnými J. G. a P. H.) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pod bodem 3/ (se spoluobviněnými P. S. a P. H.) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pod bodem 4/ (se spoluobviněným P. S.) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., pod body 5/, 6/ (se spoluobviněnými J. G. a R. K.) a 7/ trestným činem podvodu pode § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jichž se dopustil jednáním popsaným pod shora uvedenými body výroku rozsudku. Podle § 234 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody 8 roků a 6 měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro účely trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

O nárocích poškozených na náhradu škody ve vztahu k obviněným K. S. a R. N. soud rozhodl výroky podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř., jež jsou specifikovány na str. 17 výroku rozsudku.

Proti předmětnému rozsudku podali obvinění R. N. a K. S. (vedle dalších obviněných a poškozeného JUDr. O. B.) odvolání, o kterých ve druhém stupni rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 64/2004, jímž pod bodem I/ výroku napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně všech obviněných (odvolatelů) v jeho odsuzující části, a to vyjma výroku o vině obviněného R. N. pod body 5), 6), 7) a vyjma výroku o vině spoluobviněného J. G. pod body 5),6), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn. Výrokem pod bodem II/ pak odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. ř. ohledně výroků o vině pod body 2), 3), 4), 8), 9), 10) a 12) věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud v části týkající se obviněných R. N. a K. S. sám ve věci znovu rozhodl. Obviněného K. S. pod bodem III/A/ nově uznal vinným ad a) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., který spáchal skutkem spočívajícím v tom,že „dne 15. 3. 1996 kolem 09.00 hodin v O. – V., okr. O., před domem v S. ul., v přítomnosti svého bratra obž. P. S., záměrně napadl pracovníka S. e. z. O., a.s. P. B., provádějícího s dalšími spolupracovníky P. Č. a R. S. kontrolu elektrorozvodů, kdy na P. B. zaútočil v záměru způsobit vážné poranění mosazným boxerem nasazeným na ruce, kterým jej udeřil do temene hlavy, čímž mu náhodou způsobil pouze tržně zhmožděnou ránu na levé straně čelní a spánkové krajině hlavy a otřes mozku, což si u něj vyžádalo následnou čtyřdenní hospitalizaci a léčení až do 15. 4. 1996“, a dále ad b) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jenž po skutkové stránce spočíval v tom, že „následně takto otřeseného a poraněného P. B. výhrůžkou dalšího napadání přiměl, aby se šel do domu v S. ul. omluvit jeho matce E. S. za předchozí správně zjištěný neoprávněný odběr elektrické energie“. Podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. pak obviněnému K. S. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. V případě obviněného R. N. odvolací soud při nezměněném výroku o vině pod body 5), 6), 7) z rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III/B ad b) nově rozhodl, že obviněný se za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Pod bodem III/C byli obvinění R. N. a K. S. (a též obviněný P. S. a M. K.) zproštěni obžaloby pro skutek pod jejím bodem 3) v němž byl obžalobou spatřován trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali obvinění. O odkázání poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních bylo rozhodnuto výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění K. S. a R. N. následně dovolání.

Obviněný K. S. tento rozsudek napadl ve výroku pod bodem III/A, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. neměl být napadeným rozsudkem uznán vinným, neboť v daném případě bylo trestní stíhání pro předmětný skutek nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.). Podstata věci podle dovolatele spočívá v tom, že na základě záznamu o sdělení obvinění ze dne 20. 4. 1996 byl ve věci pod ČVS:MVV-305/5-96 trestně stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jichž se měl dopustit dne 15. 3. 1996. Podle sdělení obvinění i následně podané obžaloby bylo přitom zřejmé, že šlo o dva samostatné skutky. Na podkladě amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 (20/1998 Sb.) bylo nařízeno, aby nebylo zahajováno a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že na trestný čin podle § 221 odst. 1 tr. zák. zákon stanoví horní hranici trestní sazby dvě léta odnětí svobody. Za tohoto stavu měl proto vyšetřovatel trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. postupem podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. zastavit s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokračováno mělo být pouze v trestním stíhání pro skutek – trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Místo toho tehdejší vyšetřovatel po uplynutí značné doby od vydání rozhodnutí o amnestii dovolatele upozornil, že jeho jednání původně kvalifikované podle § 221 odst. 1 tr. zák. bude nadále posuzováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Takový postup byl podle dovolatele zásadně nesprávný, neboť podle jeho názoru nebylo možné v žádném případě pokračovat po 3. 2. 1998 v jeho trestním stíhání pro skutek, na který se vztahuje amnestie prezidenta republiky, a to ani v případě, že orgán činný v trestním řízení ex post dospěje k závěru, že skutek je nutno právně kvalifikovat jinak. Orgány činnými v trestním řízení tak podle něj nebylo respektováno, že udělování amnestie je ústavním zásahem moci výkonné do moci soudní. Jestliže vyšetřovatel jeho jednání nepřekvalifikoval do vydání amnestijního rozhodnutí, měl jeho trestní stíhání zastavit a aboliční ustanovení amnestie měl aplikovat zcela mechanicky. Z tohoto důvodu nelze proto akceptovat ani názor odvolacího soudu, že orgány činné v trestním řízení si musí klást otázku, zda z provedených důkazů opravdu vyplývá, že dané jednání je skutečně trestným činem podléhajícím amnestii, nebo zda stávající či potencionálně doplněné dokazování může vést k závěru, že se jedná o trestný čin amnestii nepodléhající. Na tomto základě dospěl dovolatel k přesvědčení, že po vydání rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 bylo trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle § 221 odst. 1 tr. zák. nezákonné a mělo být zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. s odkazem na § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále mělo být pokračováno v trestním řízení toliko pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. V tomto směru však dovolatel zároveň připomněl, že ve vztahu k posledně uvedenému trestnému činu nebyla jeho vina provedenými důkazy spolehlivě prokázána. Dovolatel současně poukázal i na to, že za stavu, kdy by jeho jednání mělo být od počátku posuzováno podle § 222 odst. 1 tr. zák. a nikoli podle § 221 odst. 1 tr. zák., bylo by porušováno též jeho právo na obhajobu, neboť v takovém případě by se jednalo o případ nutné obhajoby. S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil celý výrok pod bodem III/A rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 64/2004 a buď sám nově rozhodl ve věci rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. nebo věc přikázal podle § 265l tr. ř. soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby ve věci znovu rozhodl.“ V rámci dovolání rovněž navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu ještě před rozhodnutím o dovolání odložil výkon uloženého trestu, resp. bude-li v době rozhodování o tomto návrhu již trest vykonáván, aby jej přerušil.

Obviněný R. N. napadl rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod bodem I/ a III/ B), b), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění dovolání pak poukázal na to, že rozsudek považuje v napadené části za zcela nezákonný, neboť nemá žádnou oporu v dokazování, když podle názoru dovolatele nesvědčí proti jeho osobě žádný důkaz, který by prokazoval, že se dopustil protiprávního jednání, které mu bylo kladeno za vinu obžalobou, resp. že by se vůbec dopustil jakéhokoliv jiného protiprávního jednání či trestného činu. Dovolatel pak provedl vlastní rozbor postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho trestní věci, včetně obšírného rozboru ve věci provedených důkazů a dospěl k závěru, že celé trestní řízení bylo poznamenáno liknavostí a neodůvodněnými průtahy, přičemž při hodnocení důkazů soudy navíc uvěřily výpovědi spoluobviněného K., ačkoliv tento svědek zjevně lhal, když vypovídal v dovolatelův neprospěch. V pochybnostech mělo být vycházeno především z prohlášení spoluobviněného K., v němž uvedl, že se trestné činnosti dopustil sám, a že dovolatel se inkriminované trestné činnosti nedopustil. Jde o skutečnost, jež měla být vyhodnocena v dovolatelův prospěch, avšak krajský ani vrchní soud takto nepostupovaly. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v napadené části, a to jak ve výrocích o vině i výroku o trestu, a věc vrátil k novému projednání.“

K dovoláním obviněných K. S. a R. N. se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

K dovolání obviněného K. S. státní zástupce uvedl, že dovolatel v něm prezentoval výhrady, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Protože naprosto shodné výhrady uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 36 T 9/2001, zaujal postoj k této argumentaci i Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 64/2004. Vrchní soud zde podle státního zástupce správně konstatoval, že amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.) se vztahovala na úmyslné trestné činy s horní hranicí trestu odnětí svobody do dvou let. Mezi tyto trestné činy podle konstatování soudu druhého stupně nepatří pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., na který zákon stanoví sazbu trestu odnětí svobody s horní hranicí osm let. Obviněný (dovolatel) K. S. tedy podle odvolacího soudu nebyl uznán vinným trestným činem, na který by se vztahovala citovaná amnestie prezidenta republiky, a proto jeho trestní stíhání z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nebylo nepřípustné. Odvolací soud rovněž vyslovil názor, že na uvedený závěr nemá žádný vliv okolnost, že původně bylo trestní stíhání zahájeno pro trestný čin, na který se amnestie vztahovala a teprve dodatečně došlo ke změně právní kvalifikace skutku na trestný čin, na který se amnestie nevztahuje. S tímto právním hodnocením se státní zástupce plně ztotožnil s poukazem na to, že vychází z předpokladu, že trestní stíhání osoby pro určitý trestný čin se vede ohledně skutku. Má-li být trestní stíhání obviněného vedené pro amnestovatelný trestný čin zastaveno z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., může se tak stát pouze za předpokladu, že skutek současně nelze posoudit jako jiný, a to neamnestovatelný trestný čin. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je podle státního zástupce významný především samotný skutek a nikoliv (primárně) jeho právní kvalifikace. Státní zástupce současně poukázal na to, že předmětná problematika byla opakovaně řešena v judikatuře (např. R 25/1995, R 64/1965, R 9/1994 SbRt) s tím závěrem, že soud rozhodující o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného z důvodu, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky (§ 11 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), musí jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) posoudit, pod které ustanovení je třeba skutek, pro který je obviněný stíhán, podřadit. Právním posouzením skutku v obžalobě přitom není soud vázán. To znamená, že není rozhodující, zda důvodem k odchylnému posouzení skutku proti obžalobě je to, že skutek byl obžalobou právně posouzen chybně, nebo zda důvodem k jinému právnímu posouzení je změna důkazní situace, k níž došlo v pozdějším stádiu řízení. Uvedenou argumentaci shrnul státní zástupce tak, že v posuzovaném případě se o nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nejedná. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného R. N. poukázal státní zástupce na obsah dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůraznil, že námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají z pohledu tohoto dovolacího důvodu povahu právně relevantních námitek. Jestliže tedy dovolatel ve svém dovolání namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje z odlišné verze skutkového stavu v závislosti na namítaných vadách řízení, pak v této části nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. To může být důvodem k dovolání jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů (zejména podle § 265b odst. 1 písm. a/ - f/ a l/ tr. ř.), které dovolatel neuplatnil. Podle státního zástupce dovolatel napadenému rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo ve skutečnosti nevytkl žádnou vadu, která by zakládala uplatněný, popř. kterýkoliv z taxativně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za tohoto stavu státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obvinění K. S. a R. N. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného K. S. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., a dovolání obviněného R. N. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno.

Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který uplatnil obviněný K. S., lze podat tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Uvedený dovolací důvod se tedy vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, muselo by být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11 odst. 1 tr. ř., neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz R 38/2005 SbRt).

Jestliže v posuzovaném případě dovolatel K. S. v rámci podaného dovolání namítl, že trestní stíhání pro skutek ze dne 15. 3. 1996 původně kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. bylo podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.), lze tuto námitku považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. za právně relevantní. Při posuzování této části dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Poněvadž se zastavení trestního stíhání týká zásadně skutku a nikoliv jeho možného právního posouzení podle zvláštní části trestního zákona (srov. přiměřeně např. R 64/1965 SbRt), musí orgán činný v trestním řízení rozhodující o nepřípustnosti trestního stíhání vzhledem k aboličnímu ustanovení amnestie prezidenta republiky jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) nejprve posoudit, pod které ustanovení trestního zákona je třeba skutek, pro který je obviněný stíhán, podřadit. Soud není přitom vázán ani právní kvalifikací skutku, jak je uvedena v obžalobě (§ 220 odst. 3 tr. ř. a dále srov. přiměřeně např. R 9/1994 SbRt). Jak ve svém vyjádření k dovolání výstižně poznamenal již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, není současně rozhodné, byl-li skutek posouzen právně chybně, nebo zda důvodem k jinému právnímu posouzení je změna důkazní situace, k níž došlo v pozdějším stadiu řízení. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za podstatné, že teprve není-li pochybností o tom, jakou právní kvalifikaci lze u předmětného skutku použít, lze učinit právní závěr ohledně otázky, zda se na určitý trestný čin (skutek) vztahuje příslušné aboliční ustanovení amnestie prezidenta republiky, v důsledku něhož je trestní stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné.

V případě obviněného (dovolatele) K. S. byl jeden ze skutků (ze dne 15. 3. 1996), pro které bylo vedeno trestní stíhání, původně právně posuzován jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. S ohledem na povahu a intenzitu útoku (vedeného kovovým boxerem vůči hlavě poškozeného) bylo jednání obviněného ještě v průběhu přípravného řízení překvalifikováno na pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., když orgány činné v přípravném řízení (tj. tehdejší vyšetřovatel a následně i státní zástupce) dospěly k závěru, že z inkriminovaného jednání bezprostředně hrozil následek v podobě těžké újmy na zdraví (§ 89 odst. 7 tr. zák.). Státní zástupce ještě před podáním obžaloby postupem podle § 176 tr. ř. upozornil na výše uvedenou změnu právní kvalifikace jak obviněného K. S., tak jeho obhájce (viz č. l. 2755 spisu včetně připojených dokladů o doručení). Z předmětného postupu je zároveň zřejmé, proč v přípravném řízení nedošlo k aplikaci čl. I písm. a) aboličního ustanovení amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.), které se vztahovalo na trestné činy spáchané úmyslně jen pokud na ně zákon stanovil trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Jestliže dovolatel orgánům činným v přípravném řízení vytkl, že amnestii měly použít neprodleně, resp. mechanicky s ohledem na to, že v rozhodnou dobu byl skutek stále ještě kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., a trestní stíhání mělo být z důvodu nepřípustnosti uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. ihned zastaveno, nelze s tímto názorem souhlasit. Aboliční ustanovení amnestie prezidenta republiky by zde totiž mohlo být aplikováno pouze za situace, že by vyšetřovatel či státní zástupce neměli pochybnosti o tom, že skutek nelze posuzovat jinak než jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nebo jiný trestný čin podléhající amnestii. Závěr o tom by museli učinit v rámci vyhodnocení předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. Je přitom zřejmé, že k takovému závěru nedospěli, neboť jednání obviněného bylo posléze posuzováno přísněji a ještě před podáním obžaloby byl skutek právně kvalifikován již jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., na který se aboliční ustanovení čl. I písm. a) amnestie ze dne 3. 2. 1998 nevztahovalo a zastavení trestního stíhání z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. tudíž nepřicházelo v úvahu. S výše uvedenou právní kvalifikací se ve svých odsuzujících rozsudcích posléze ztotožnily i soudy obou stupňů, přičemž Vrchní soud v Olomouci se v napadeném rozhodnutí (str. 26, 27) věcně správně vypořádal i s otázkou namítané nepřípustnosti trestního stíhání, když dovolatel uplatnil obdobné námitky již ve svém řádném opravném prostředku (odvolání).

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněného K. S. ani v relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným. Současně je třeba poznamenat, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nijak neodpovídala námitka, že dovolatelova vina trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. nebyla provedenými důkazy spolehlivě prokázána, ani námitka týkající se údajného porušování obhajovacích práv vzhledem k právní kvalifikaci skutku. V posledně uvedeném směru ovšem nelze pochybovat o tom, že důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. vznikly teprve ve vztahu k přísnější právní kvalifikaci stíhaného skutku, a to v době, kdy obviněný již obhájce měl. Tato skutečnost je zřejmá jak z obsahu spisu, tak ze samotného dovolání (bod II, str. 2, 3).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil dovolatel R. N., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o tvrzení o své nevině a nesouhlas se způsobem průběhu trestního stíhání a hodnocení důkazů soudy, jež podle něj založily závěr o jeho vině především na nevěrohodné výpovědi spoluobviněného R. K. a existující pochybnosti nevyhodnotily podle zásady in dubio pro reo v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Podle dovolatele tak ve skutečnosti existoval skutkový stav věci, který závěr o jeho vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. nedovoloval.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 22 - 24) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 9, 10 /výrok/ a str. 44 - 47, 50) však vyplývá, že oba soudy v posuzovaném případě vycházely z odlišného hodnocení důkazů, než to podle námitek dovolatele měly učinit, a na tomto (odlišném) skutkovém stavu věci následně založily právní posouzení skutku jako výše uvedeného trestného činu.

Poněvadž dovolatel se v projednávané věci podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, znamená to, že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítne tehdy, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. N. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Dovolání obviněného K. S. pak podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může za podmínek stanovených zákonem (§ 265h odst. 3 tr. ř.) podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, je třeba takový návrh toliko ze strany dovolatele považovat za podnět k odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí, o němž nebylo zapotřebí rozhodovat samostatným výrokem, když Nejvyšší soud současně důvody pro vlastní postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. prosince 2005

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru