Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 797/2017Usnesení NS ze dne 12.07.2017

HeslaDokazování
Ublížení na zdraví
Výtržnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.797.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 797/2017-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovolání podaném M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 50 To 50/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 71/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 8 T 71/2016, byl M. T. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v P., dne 29. 11. 2015 kolem 01.00 hod., v restauraci S., v ulici N. R. ..., poté, co vstoupil do prostoru zadního sálu, kde probíhal vánoční večírek společnosti Elfetex, spol. s r. o., v prostoru, kde tančili hosté večírku, přistoupil k T. S., kterého bezdůvodně udeřil pěstí do obličeje a způsobil mu zranění, spočívající v tržné ráně ve střední a zevní části levého obočí délky cca 25 mm, krevní podlitinu a otok v horním i dolním víčku levého oka, podspojivkový krevní výron v zevní části levého oka, svědčící pro jeho lehké pohmoždění, a lehký otřes mozku, s následnou hospitalizací od 29. 11. do 30. 11. 2015 a pracovní neschopností do 9. 12. 2015, přičemž popsaného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 8 T 94/2014, který nabyl právní moci dne 5. 12. 2014, uznán vinným mimo jiné přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že v P., dne 29. 11. 2015 kolem 01.00 hod., v restauraci S. N. R. ..., poté, co vstoupil do prostoru zadního sálu, kde probíhal vánoční večírek firmy Elfetex a byl upozorněn J. Š., že se jedná o soukromou akci, na toto nereagoval, bezprostředně poté, co se dostal do náhodného kontaktu s L. K., J. F., se postavil, aby zabránil případnému dalšímu konfliktu, mezi něho a L. K., M. T. uchopil J. F. a odhodil jej mezi stoly v sále, vzápětí úderem pěstí do obličeje napadl L. K., kterému způsobil zranění spočívající v krevní podlitině v oblasti pravé oční jamky a lehký otřes mozku s následnou hospitalizací od 29. 11. 2015 do 30. 11. 2015 a pracovní neschopností do 4. 12. 2015, dále R. K., který, ve snaze zabránit dalšímu napadání osob, skočil M. T. na záda a uchopil jej tzv. „do kravaty“, způsobil nezjištěným mechanismem zranění spočívající v oděrkách a zhmoždění nosu s otokem a lehký otřes mozku s následnou hospitalizací od 29. 11. do 30. 11. 2015 a pracovní neschopností do 11. 12. 2015, popsaného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 8 T 94/2014, který nabyl právní moci dne 5. 12. 2014, byl uznán vinným mimo jiné přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, čímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podali obviněný a příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 50 To 50/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve zprošťující části a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že věc byla nesprávně posouzena po právní stránce, předmětný skutek není trestným činem a skutkové závěry soudů jsou v hrubém rozporu s provedeným dokazováním. Nadto poukázal na možnosti Nejvyššího soudu k mimořádnému zásahu do skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně a podotkl, že v projednávané trestní věci je přítomen extrémní rozpor právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dále rozvedl, že existují zásadní nesrovnalosti mezi zjištěními vyplývajícími z obsahu spisu a skutkovými závěry, které soudy popsaly ve skutkové větě, přičemž důkazy byly hodnoceny tendenčně v neprospěch obviněného. Provedené důkazy poté nevedou k závěru, že by se obviněný dopustil trestného činu. V tomto zejména upozornil na svědecké výpovědi J. Z. a V. S., resp. na rozpory ve svědeckých výpovědích jako takových. Ve věci rovněž absentuje prokázání motivu či pohnutky obviněného. Soudy dále nepřistoupily na doplnění dokazování, zejména výslechem P. P. Daným postupem soudů tedy došlo k porušení ústavně garantovaných práv obviněného na spravedlivý proces. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného s ohledem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Současně obviněný navrhl, aby byl podle § 265o tr. ř. přerušen výkon napadeného rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a připomenula dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedla, že se jedná o argumentaci známou z předchozích stadií trestního řízení, přičemž vina obviněného byla prokázána provedenými důkazy. Krom toho, obviněný rozporuje toliko skutková zjištění, která ovšem zpravidla nejsou předmětem dovolacího přezkumu. Soudy své závěry na základě provedeného dokazování náležitě odůvodnily a rovněž vymezený skutek byl správně zastřešen příslušnými normami hmotného práva. Státní zástupkyně poté uzavřela, že výhrady uplatněné obviněným není možné mít za důvodné a že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutné a možné napravit cestou dovolání. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dále pak, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména stran vyhodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí) a současně svým způsobem prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Byť soud druhého stupně nepřistoupil na obhajobou navrhované doplnění odkazování, nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku. V projednávané věci však nelze konstatovat, že se soud navrhovanými důkazy vůbec nezabýval, kdy jasně a logicky uvedl, proč shledal obhajobou navrhované doplnění dokazování nadbytečným (viz zejména str. 5, 6 rozsudku soudu druhého stupně). Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného. Jelikož byl přitom skutkový stav spolehlivě prokázán dalšími provedenými důkazy, tak soud nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno a když se de facto jednalo o opětovné výslechy již jednou vyslechnutých svědků.

Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud poté konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Lze tedy uzavřít, že soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Nesprávné právní vyhodnocení stran zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně poté bylo náležitě napraveno soudem druhého stupně.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 7. 2017

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru